Už to víme: nikdo není imunní vůči populistické vlně. Dokonce ani Švédsko. Dokonce ani oblíbený sociální stát všech evropských liberálů. Kdysi bylo považováno za šťastnou zemi Evropy, oázu technokratického klidu na často nepředvídatelném kontinentu. Nyní ale i Švédskem otřásl populismus. Ve volbách, které se konaly minulý týden, se druhou největší stranou v parlamentu stali Švédští demokraté, pravicově nacionalistická strana. A to otřáslo nejen politickou třídou ve Stockholmu, ale i liberálními elitami po celém světě. Je to „dramatický posun“, píše New York Times. „Ohromující“, říká Deutsche Welle. Zemětřesení“, tvrdí levicoví pozorovatelé. Zní jako vojáci bojující armády, kteří sledují, jak jejich poslední kousek území dobývá nepřítel.
Pocit, že Švédsko padlo – a že jeho pád představuje ránu pro korektně smýšlející lidi všude na světě – je hmatatelný. Všichni jsme na Švédsko pohlíželi jako na „pilíř severského liberalismu“, říkají dva autoři New York Times. A proto se jeho „posun směrem k populistické pravici“ zdá být obzvláště „šokující“. Jedna věc je, že excentrická Británie podlehla populistickému bacilu, když hlasovala pro brexit, a druhá, že bláznivé Spojené státy dočasně vsadily na Trumpa. Ale Švédsko? Ten sociálnědemokratický ráj, o kterém sní sloupkaři Guardianu, že do něj odejdou na důchod? Mnozí se budou překvapeně ptát: „Jak se to stalo?“ (jako Deutsche Welle). Jak se proboha v této severoevropské „baště tolerance“ mohla „nacionalistická strana“ ocitnout na vrcholu průzkumů?
Jak se to mohlo stát…?
Poplach elit je zarážející. A výmluvný. Zdá se, že jim konečně dochází, že jejich kulturní a politické hodnoty nejsou nikde v bezpečí. Dokonce ani ve Švédsku. Výsledky voleb byly skutečně pozoruhodné. Švédští demokraté, strana proslulá svými protiimigračními a protiislámskými postoji, se umístila na druhém místě. Získali 20,5 procenta hlasů. To není špatné na stranu, která ve švédském parlamentu – Riksdagu – debutovala teprve v roce 2010, kdy získala šest procent hlasů. Ve volbách v roce 2014 to bylo 13 procent a ve volbách v roce 2018 18 procent. Nyní jsou Švédští demokraté co do počtu křesel v parlamentu druzí za sociálními demokraty, tedy stranou, která ve Švédsku vládla po většinu 20. století.
Švédští demokraté byli součástí pravicového bloku, který volby vyhrál. I když těsně… Sociálnědemokratická premiérka Magdalena Anderssonová uznala porážku a odstoupila. Ulf Kristersson ze středopravicové Umírněné strany (která získala 19,1 % hlasů) je designovaným premiérem a musí sestavit vládu. Zda bude tato vláda zahrnovat i Švédské demokraty, nebo zda budou pouze agitovat ze zadních lavic, se teprve uvidí. Ve švédském establishmentu již léta panuje dohoda, že se Švédskými demokraty se nikdy nebude jednat. O to významnější je výsledek voleb. Proto to působí jako „zemětřesení“. Protože strana, která byla považována za politicky nedotknutelnou, za tak odpornou, že kolem ní musel být vytvořen sanitární kordon, je nyní druhou největší stranou v parlamentu s pozoruhodnými 73 křesly. Není divu, že se elity všude od New Yorku přes Berlín až po Stockholm ošívají.
Švédští demokraté mají skutečně znepokojivý původ. Jejich kořeny sahají do neonacistických hnutí 80. let, která se shromažďovala pod heslem „Zachovejme Švédsko jako Švédsko“. Hodně se však změnili. Pod vedením Jimmieho Akessona, kterému bylo v roce 2005, kdy stranu převzal, pouhých 26 let, se Švédští demokraté odklonili od svých krajně pravicových kořenů a vydali se populističtějším směrem. A dosáhli velkého úspěchu u některých částí voličů. Ne ovšem u středních vrstev ve Stockholmu – v hlavním městě měli nápadně slabé výsledky -, ale spíše u těch, které jeden novinář poněkud jízlivě označuje jako „nevzdělané lidi“, kteří si myslí, že „sociální demokraté už nezastupují jejich zájmy“. Třída a vzdělání jsou silnými prediktory toho, kdo bude pravděpodobně volit Švédské demokraty. Jak upozorňuje jeden švédský sociolog, „voliči s vysokoškolským vzděláním jsou mezi voliči [Švédských demokratů] poněkud nezastoupeni“. Průzkum z roku 2022 ukázal, že sympatie ke Švédským demokratům jsou mnohem vyšší mezi dělníky než mezi bílými límečky. Preferuje je pětina nekvalifikovaných modrých límečků, zatímco mezi vysoce postavenými bílými límečky to bylo jen 8,3 %.
Širší trend
To je ozvěnou populistického momentu jinde v Evropě a také v USA, kde je vzdělání velmi často klíčovou dělící čárou ve volebním chování. Zdá se, že lidé, kteří nikdy neotevřeli dveře univerzity – a kteří tedy nebyli tolik vystaveni hodnotám a etiketě nových elit -, se mnohem snadněji otočí zády k establishmentu a dají šanci populistickým výrostkům. Že to nakonec dělá i mnoho modrých límečků ve Švédsku, není překvapivé. Není to proto, že by byli rasisté. Ke Švédským demokratům je to netáhne proto, že mají ve své minulosti pár neonacistických podivínů. Spíše se bouří proti svým vyhýbavým elitám. Proti establishmentu, který zřejmě záměrně popírá problémy, jimž společnost čelí, a který vás označí za nenávistného fanatika, pokud se odvážíte na tyto problémy upozornit.
Politický život ve Švédsku byl v posledních letech definován vyhýbavostí. Strany establishmentu, zejména sociální demokraté, naprosto odmítly upřímně hovořit o sociálních problémech, které postihují švédskou společnost. Kriminalita a násilí prudce vzrostly. Ve Švédsku je nyní tolik útoků ručními granáty, že je to kromě Mexika jediná země, kde policie vůbec eviduje takový typ útoků. Výbuchů obecně přibývá. Jak konstatovala zpráva BBC: „V roce 2019 ve Švédsku došlo ke 100 výbuchům. V roce 2020 došlo k více než 200 výbuchům a 360 přestřelkám. Švédsko je jedinou zemí v Evropě, v níž od roku 2000 prudce vzrostl počet vražd se střelnou zbraní.“ Pak jsou tu náboženské nepokoje. Na začátku letošního roku došlo k islamistickým povstáním po celém Švédsku. V různých městech muslimské davy zapalovaly auta a házely kameny na policisty poté, co pravicový provokatér spálil korán. Šéf švédské policie prohlásil, že „nikdy neviděl tak násilné nepokoje“.
Vzhledem k tomu, že k nárůstu kriminality a výtržností došlo v roce 2015, kdy Švédsko přijalo obrovské množství žadatelů o azyl, stává se tato problematika ožehavým tématem. Švédští politici a komentátoři, kteří se snaží tlumit to, co považují za rasistické tendence švédských mas, měli tendenci sociální nestabilitu bagatelizovat. Podobně si počínali i vnější pozorovatelé. Vzpomínáte si na potíže, do kterých se Trump dostal, když řekl, že Švédsko zažívá velké sociální a kulturní problémy? Nebuďte směšní, říkali žvanilové ze Západu – Švédsko je v pořádku. Ale ono v pořádku nebylo. A jeho problémy byly přinejmenším částečně důsledkem krize integrace, neschopnosti Švédska asimilovat desítky tisíc převážně blízkovýchodních migrantů, které přijalo v roce 2015. Považte: Čtyři uznávaní švédští sociologové zkoumali trendy znásilnění v posledních dvou desetiletích. Zjistili, že z osob odsouzených za znásilnění se 40,8 % narodilo ve Švédsku a jejich rodiče byli Švédové a 47,7 % se narodilo mimo Švédsko. Většina z nich pocházela z Blízkého východu nebo severní Afriky. O tom je třeba diskutovat, ne?
Pšššt!
Zřejmě ne. Příliš často byla debata umlčována, démonizována. Konečný výsledek byl stejně předvídatelný jako hrozivý: sociální nestabilita se prohlubovala, protože elity se dívaly jinam. Nakonec to došlo tak daleko, že premiérka Magdalena Anderssonová prohlásila, že Švédsko o tom musí mluvit. Jak řekla na začátku tohoto roku, nemůžeme už ignorovat skutečnost, že ve Švédsku máme „paralelní společnosti“, že „integrace byla příliš slabá a zároveň jsme měli velké množství přistěhovalců“. Ale bylo to příliš málo a příliš pozdě. Mnoho voličů se již odvrátilo od sociálnědemokratické strany paní Anderssonové a přešlo ke Švédským demokratům, a to z prostého důvodu, že chtěli, aby někdo – kdokoli – mluvil o přeměně Švédska z relativně stabilní společnosti orientované na blahobyt v národ sužovaný násilím gangů a identitářskou nespokojeností. Právě vyhýbavost elit, jejich striktní odmítání otevřených a upřímných komentářů, přiměla mnohé k tomu, aby se obrátili na Švédské demokraty.
Vyhýbavost je zlozvykem technokracie 21. století. Establishment se neustále dívá jinam. Po léta se vyhýbá pravdě o všem, od doutnajícího kulturního napětí až po pravděpodobný dopad upřednostňování ekologické výroby energie a přijímání šílených zelených politik. Teprve když tyto kolosální hlouposti vyvrcholí – jako například islamistické povstání ve Švédsku nebo energetická krize, která nyní zmítá Evropou – řeknou: „Aha, tady je problém. Promluvíme si o něm? Populismus je pokusem obyčejných lidí prosadit skutečné otázky, skutečné problémy a samotnou realitu zpět na politickou agendu. Přesně to udělali švédští voliči – řekli své vládnoucí třídě, že její strategie vyhýbání se odpovědnosti už nebude tolerována a že je nyní čas na pravdu.
Vyšlo ve Spiked online
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!