Lež má krátké nohy, strach zase velké oči. Dora Kaprálová napsala dětský horor o dialogu s příšerou
V posledních letech – nejspíš i vlivem pandemie – u nás přibývá spisovatelek, které se po řadě vydaných próz či básnických sbírek rozhodly napsat svou první knihu pro děti. Po Aleně Mornštajnové, Olze Stehlíkové či Simoně Rackové se k tomuto kroku odhodlala i Dora Kaprálová, jejíž knížka Pan Nikdo a bílá tma nedávno vyšla v nakladatelství Baobab s ilustracemi Darji Čančíkové.
Svazek čítající pouhých 56 stran zaujme na první pohled výraznou obálkou, která dává tušit, že nepůjde zrovna o veselé nebo hřejivé čtení. A opravdu – v Berlíně žijící autorka a matka dvou dcer, jimž je text dedikován, napsala (jak praví anotace) „lehce hororový příběh pro děti od 8 let“, s čímž nelze než souhlasit.
Problematickou stránku knížky Pan Nikdo a bílá tma lze spatřovat ve vlastní zápletce a z ní vyplývající statičnosti celého vyprávění. Knihu Dory Kaprálové hodnotí Petr Nagy
Jak mi Dora Kaprálová prozradila v nedávném rozhovoru, dotyčný příběh – který sama označila za dětský horor o strachu a jeho překonání – dokončila už předloni na podzim, a pak se jen čekalo na sjednané ilustrace.
A to se vyplatilo. V Rusku narozená absolventka Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze Darja Čančíková v minulosti ilustrovala třeba povídky Daniila Charmse a vytvořila množství autorských knih, jež byly opakovaně oceněny v soutěži Nejkrásnější české knihy.
Její jedno i vícestránkové ilustrace ke knížce Pan Nikdo a bílá tma zdařile odrážejí jak přízračnou atmosféru strašidelného příběhu, tak i jeho kulisy. Totiž mlhavou podzimní noc spolu s městem bičovaným deštěm a kroupami.
Barvité vykreslení prostředí a působivá evokace hororové atmosféry představují nejsilnější stránky knihy, jejíž snad až příliš jednoduchá zápletka se točí kolem nezvané noční návštěvy v příbytku jedné rodiny, kterou tvoří maminka, její dvě malé dcery a jejich momentálně nepřítomný tatínek.
Nakladatelství v Německu stáhlo dětské knihy na motivy Vinnetoua. Kritikům vadily rasové stereotypy
Číst článek
Pan Nikdo, který se u jejich dveří zjeví ve chvíli, kdy v celém okolí vypadne elektřina a ony s rostoucími obavami vyhlížejí nezvěstného otce, je bytost vskutku znepokojivého vzhledu i charakteru. Obrovský muž s popelavou tváří, nijakým výrazem v obličeji a šedým kloboukem na hlavě se bez pozvání usadí v kuchyni a svým „divným, přiškrceným hlasem“ začne vést zlé a posměšné řeči.
Lhaní ze strachu
Cizincova krutá škodolibost přiměje matku i její dcery k lhaní – ze strachu si začnou vymýšlet a namlouvat děsivému hostu i sobě samým, že tatínek už co nevidět dorazí a pan Nikdo bude svého neomaleného chování litovat.
To je ovšem voda na netvorův mlýn – mezi vyplivováním zkažených černých zubů jim začne líčit zemi zvanou Nicota, odkud přichází a kam je zamýšlí odvést, protože vstupenkou do ní jsou právě lhaní a strach.
Jediná šance na záchranu obou holčiček i jejich maminky proto spočívá v tom, že se přestanou bát, což se ovšem lehčeji řekne, než udělá…
Dora Kaprálová pojala svůj text jako příběh vyprávěný neznámým hlasem a adresovaný přímo čtenáři. Stylizací tedy příhodně připomíná pohádku vyprávěnou dítěti jeho rodičem. Jisté pochybnosti ovšem vyvolávají dvě stránky jejího příběhu zacílení na avizovanou dětskou čtenářskou skupinu 8+ a dynamika, respektive statičnost samotného děje.
Jak správně nakupovat knihy? Podpořte svého knihkupce nebo nakladatele, pošlou peníze dál
Číst článek
Pokud jde o první bod, v knize se vyskytují některé výrazy, s jejichž pochopením by mohli mít dnešní děti potíže. Pochopí i přirovnání ke škaredé středě nebo zmínky o kanadách či armagedonu? A bude pro ně naopak stravitelný neskrývaně didaktický happy end, jímž autorka svůj příběh zakončila?
To jsou ovšem spíše drobnosti v porovnání s druhou problematickou stránkou knížky Pan Nikdo a bílá tma, kterou lze spatřovat ve vlastní zápletce a z něj vyplývající statičnosti celého vyprávění.
Není to pro současného dětského čtenáře, odkojeného dobrodružnými či fantastickými příběhy a komiksy, jeden dlouhý dialog hrdinů s příšerou – ať už je sebedramatičtěji vylíčený – přece jen trochu málo?
I když proti samotnému poselství příběhu nelze nic namítat, způsob jeho podání, mající v některých ohledech – včetně typografického řešení a míry lyričnosti – blízko k poezii, rozhodně necílí na úplně běžného dětského čtenáře, potažmo předčitatele.
Což samozřejmě neznamená, že si knížka s názvem Pan Nikdo a bílá tma nenajde své publikum a že by psaní pro děti nemohlo natrvalo rozšířit autorčino literární hájemství.
