Na Ukrajině byla vždy cítit ‚jiná‘ svoboda, popisuje Mechová z humanitární pomoci Diecézní charity
Vedoucí Střediska humanitární pomoci Diecézní charity ostravsko-opavské Veronice Mechové Ukrajina doslova učarovala. Do země začala jezdit, už když jí bylo 19 let. „Za těch 20 let, co tam jezdím, působím a mám tam přátelé, tak jde o velmi blízký vztah. Přijde mi, že jejich řeč je mi blízká, stejně tak humor. Krajina je krásná, jídlo chutné, lidé velmi otevření a milí,“ popisuje předválečný stav.
Ukrajina byla ještě před 20 lety označována za chudou rozvojovou zemi a Češi o ní ani moc nevěděli. „Vědělo se, že tam mají vodku, kolo Ukrajina nebo kulomet Kalašnikov a mafii. Tak jsem si říkala, že bych se tam zajela podívat. V té době tam už působila i Diecézní charita ostravsko-opavská, takže jsem se přihlásila, sedla s batohem do vlaku a odjela ,dobrovolničit‘.“
„Byla jsem mladá, takže tam bylo všechno úžasné… Na Ukrajině byla tehdy, ale pro mne i dnes, cítit jiná svoboda. Třeba v tom, že spousta věcí, které platí v unii nebo Česku, tam ještě neplatí – nemyslím to nijak hanlivě, spíš romanticky.“
„Plno věcí je tam neobjevených a povolených. To mi asi učarovalo, plus větší závan místního koloritu, který u nás už třeba tolik necítíte.“
Veronika Mechová také ještě před válkou procestovala celou zemi – a mezi západní a východní Ukrajinou je prý velký rozdíl. „Na východ od Kyjeva mi to vždy přijde jako úplně jiný stát. Víc je slyšet ruštinu, víc je cítit postsovětský prostor.“
Studený východ
Kdyby nebylo obránců a západní pomoci, bylo by nám těžko, říká Ukrajinka z centra pro pomoc armádě
Číst článek
Na západě země víc lidí jezdilo pracovat na Západ a přivezlo si domů nejen know-how a zkušenosti. „Podle toho taky trochu jinak vypadají i města. Když člověk jede víc na východ, tak je to tam i víc studené a chladné. Donbas byl vždy průmyslovější, těžilo se tam uhlí, byly tam ocelárny, takže byl špinavější.“
Naposledy byla na Ukrajině letos v červnu. „Jarní pracovní cesty jsou tam krásné, ale teď jsme tam viděli u lidí pocit beznaděje. Sálala z nich nejistota, protože nevěděli, co bude dál.“
„Je to těžko představitelné, když člověk neví, jestli se válka posune až k vám, nebo už je u vás a nevíte, jestli brzo skončí, nebo neskončíte i vy. Atmosféra tam tehdy byla těžká, což je samozřejmě pochopitelné.“
Diecézní charita má na Ukrajině hned několik projektů – od adopce dětí na dálku až například po Důstojný život, což je pomoc seniorům a lidem se zdravotním hendikepem na Zakarpatské Rusi.
„Jde o částku 300 korun, kterou jim dárci posílají pravidelně. Když to srovnáte s tím, že na Ukrajině může být jejich penze kolem 1500 korun, tak pro ně jsou ty tři stovky částka poměrně velká. Často si z toho kupují léky nebo otop na zimu.“
„Měla jsem možnost navštívit několik státních domovů důchodů, ale i dětských domovů. Je to sice už dávno, ale nebyl to úplně hezký pohled. Když člověk ví, jak to vypadá u nás, v jakém komfortu mohou žít naši senioři ke konci života,“ uzavírá.
