Do práce se chodit musí. Lednička se totiž sama nenaplní, děti nenakrmí, účty nezaplatí, auto bez benzínu nenastartujeme – a mohli bychom pokračovat... Bez peněz zkrátka do hospody nelez. A nejenom do hospody. Pokud tedy raději neplánujete krást, což rozhodně nenavrhujeme, musíte si je vydělat. V práci.
Ta by vás navíc, jak doporučují odborníci, měla bavit. Jedině tak nebude pouhým prostředkem k výdělku, ale také zdrojem vnitřního uspokojení.
Které je zase spolu s rodinným a partnerským zázemím zárukou životní spokojenosti, potažmo zdraví.
Všímáte si, jak je vše propojené? Respektive, mělo by být? A co se stane, když tomu tak nebude?
Pracovní výsledky vystřídá nulová produktivita a životní spokojenost úzkost a deprese. A dá-li tomu všemu korunu nerudný šéf, z jehož blízkosti vám na kůži raší vyrážka, je velmi pravděpodobné, že jste dojeli na konečnou. Z dopravního prostředku, jenž vás na ni dovezl, je proto na místě co nejrychleji vystoupit a pokračovat jinou linkou.
Já už nemůžu
Změna zaměstnání je jedním z nejčastějších témat, se kterými se lidé obracejí na kouče. Konkrétní důvody, jež je k tomuto kroku vedou, však už bývají různé. Buď je jejich dosavadní práce nebaví, nebo jim nedává smysl. Nedokážou najít tzv. work-life balance či se ocitají na pokraji vyhoření.
„Obvyklé zadání klienta je: ‚Já už nemůžu. Takhle to nejde dál.‘ A až následně si sám pro sebe rozklíčuje, proč se tak cítí. Zda za jeho pocity stojí nesmyslná pracovní náplň, pro něj nevhodná firemní kultura či pocit nedostatečného ohodnocení za vykonanou práci,“ konstatuje koučka Helena Theunissen.
Samotné splnění pracovního snu je podle ní poměrně všeobecným tématem. Pro každého totiž tento pojem představuje něco jiného.
Sny jsou navíc proměnlivé v čase. „V průběhu let se jimi necháváme inspirovat, rozšiřujeme si kvůli nim vzdělání, měníme své návyky, posouváme se. Některé máme ve vlastních rukách, a tudíž jsou splnitelné, ale naplnění jiných už je mimo naši kontrolu. Mohu se například rozhodnout pro změnu zaměstnání, vyberu si pozici, která je pro mě ideální, udělám absolutní maximum, abych ji získala, ale o tom, zda mě nakonec přijmou, už nerozhoduji,“ vysvětluje Helena Theunissen a přidává několik příběhů ze své praxe.
Jitka byla už odmalička posedlá úklidem. Bavilo ji uklízet domeček pro panenky, svůj i bratrův pokojíček. Její maminka ji nikdy nemusela pobízet, aby vyluxovala, vynesla koš a umyla nádobí.
Knihy v knihovně měla srovnané podle velikosti, při studiu na vysoké si vytvořila dokonalý systém uchovávání dat a informací ve svém počítači. Žádné kopie skript na papíře, co se válejí po šuplících.
Po studiích Jitka nastoupila jako office manažerka do stavební firmy. Práce byla fajn, ale unesená z ní nebyla. Pak přišla mateřská, první a druhé dítě následované pochybnostmi, co bude dál. Jitka si plně uvědomovala, že se dvěma malými dětmi nebude moci pracovat na plný úvazek jako předtím.
Měla by vymyslet něco svého. Něco, co ji bude bavit. Něco, v čem bude dobrá a co jí umožní věnovat se rodině. Co to ale bude? Jitka nevěděla. Zlom v jejím profesním životě představovala návštěva kamarádky, která dlouhodobě žije v USA. Obdivovala její dům, který i přesto, že se v něm batolily dvě malé děti, vypadal jako ze škatulky. Byl nejenom uklizený, ale všechno v něm mělo své místo. Jitka se rozpovídala, jak ji baví mít věci srovnané, na svém místě a zároveň všude čisto.
Kamarádka jí na to se smíchem řekla: „Tím by ses měla živit. U nás na Floridě je taková služba úplně normální.“ Jitce se prý v ten okamžik úplně zastavilo srdce. Do té doby ji nenapadlo, že by někdy mohla dělat právě to, co ji odmalička tak moc baví.
V ten moment už pro ni nebylo cesty zpět. Jakmile si uvědomila, co chce, začala hledat všechny způsoby, jak na to. Dnes má Jitka svou vlastní firmu, kde zaměstnává pracovnice na organizaci a úklid domácností a kanceláří. A ona sama je její ústřední postavou. Její vrozená vášeň pro pořádek je tím, co do celé věci vnáší energii a nadšení.
Má spokojenou klientelu, vtipný Instagram plný nápadů. A hlavně si splnila svůj životní sen – dělá přesně to, co ji baví a naplňuje. A ještě si k tomu dobře vydělává.
Na pokraji vyhoření
V trochu jiné pozici se ocitla třiačtyřicetiletá Marta, která celé roky pracovala jako právnička ve vlastní advokátní kanceláři v centru města. Její profesní praxe byla lemovaná nezměrným úsilím: dostudovat, absolvovat advokátní zkoušky, získat první klienty.
S tím vším také řešila první nájmy, výplaty nebo odřeknuté schůzky. Přidala se nejistota v rozhodování soudů v kombinaci s komplexními právními případy a náročnými klienty. Na konci toho byla dvacetiletá praxe v neustálém větším či menším stresu. Byla na ni pyšná.
Jak by také ne! Postavila ji přece sama, ve svém oboru byla známá a pro svůj neobvyklý způsob práce, zaměřený na dohodu místo na spor, vyhledávaná. Najednou se ale Marta začala cítit unavená, bez šťávy, bez chuti ráno jít do práce, argumentovat před soudem, v klidu zvládnout další odřeknutou schůzku či požadavek na zvýšení nájemného. Už to prostě nešlo dál. Pokračovat jí neumožnila ani hrdost na svou profesi a vlastní kancelář. Věděla, že musí udělat nějakou změnu, jinak se doslova zblázní. Ale jakou?
Marta cítila, že pokud co nejrychleji nezatáhne za ruční brzdu, nedopadne to dobře. S koučkou Helenou Theunissen svou situaci probrala od A do Z. Uvědomila si, s čím konkrétně ve svém pracovním životě není spokojená, a pak jasně pojmenovala, co by si přála místo toho.
Žádné vzdušné zámky typu „chci mít klid“, ale konkrétní věci, které by v ideální budoucnosti naplňovaly její dny. Marta zjistila, že nejvíce potřebuje cítit stabilitu a jistotu. Zbavit se stresu z odpovědnosti za spoustu lidí a širokou paletu činností. Došla k závěru, že touží po práci od 9 do 17 hodin.
Po práci, která ji spolu s naplněním poskytne i čas na svou rodinu a na sebe, jehož se jí roky nedostávalo. Uvědomila si také, že jí bude stačit jen určitý příjem. Bez výhledu na štědré bonusy, ale pravidelný a bez výkyvů.
A jak to tak někdy bývá, zrovna v momentě, kdy měla svou představu téměř jasnou, přišla od její známé nečekaná nabídka na pozici firemního právníka. Netrvalo ani měsíc a Marta opustila svou kancelář, svým klientům oznámila konec své advokátní praxe, pozastavila činnost v advokátní komoře a nastoupila do „zaměstnání“.
Se svou koučkou se potkala po roce. „Po bledé, vystresované tváři ani památky,“ vzpomíná Helena Theunissen. „Nové pracovní místo maximálně splnilo její očekávání. Přesto se občas objeví tendence na sebe naložit v práci víc, než je zdrávo. Následný pocit napětí jí ale připomene, že na pokraji vyhoření se již jednou ocitla, a opět zvolní.“
Kariérní sestup
Martin příběh je důkazem toho, že sen o změně povolání se nemusí týkat jen kariérního vzestupu. Někdy začneme toužit po pravém opaku. „To, že klienti chtějí zamířit ‚kariérně dolů‘, se v mojí praxi stává relativně často,“ pokračuje Theunissen.
„Třeba proto, že v životě došli, kam chtěli, splnili si svůj kariérní sen. Pocit štěstí a naplnění se však přesto ne dostavil. Místo něho přišlo více práce, odpovědnosti, méně času na rodinu či na sebe. V důsledku toho se cítili více osamělí, prázdní. A jejich následující rozhodnutí je navedlo úplně opačným směrem než v době, kdy svou kariéru rozjížděli. A tak se z marketingové manažerky stala řadová zaměstnankyně marketingového oddělení v menší firmě, z velkého podnikatele v oblasti nemovitostí člověk se dvěma nájemními budovami, z člověka s mnoha projekty v různých oblastech podnikání majitel jednoho ateliéru pro bytový design. Splnit si svůj kariérní sen tudíž ne vždy znamená nalezení pocitu naplnění, smysluplnosti či radosti,“ konstatuje Helena Theunissen.
Co dělat s pracovní nespokojeností?
|
A začíná mi vypravovat příběh úspěšné basketbalistky Jany Veselé, který si vyslechla na konferenci TEDx. „Vyhrávala jeden zápas za druhým, procestovala celý svět, tvrdě makala, aby získala medaile a diamantové prsteny z NBA. A? Nic! Jednoho dne si řekla, že už nechce. Na vrcholu kariéry to pro ni ztratilo smysl. Měla radost z toho, že už nebude muset pořád dokola jíst kuře a těstoviny. A že ráno bude vstávat, kdy bude chtít. Radost z nabyté svobody jí však vydržela pár dní, aby ji vystřídala panika. ‚Co budu dělat?!‘
Světová basketbalistka Jana Veselá nevěděla. Na pódiu stála schoulená, ve svém projevu dělala dlouhé pauzy, párkrát řeč ztratila úplně, jednou si sáhla do kapsičky pro nápovědu.
Měla jsem slzy v očích. Věděla jsem, čím si ta žena prošla a jak těžká práce ji při hledání nového smyslu svého bytí čekala. Při každé její odmlce jsem jí fandila. V ten moment jsem myslela na své klienty a říkala jsem si: Tolik společného má tahle top basketbalistka třeba právě s osudem holky, co po mateřské neví, kudy kam.
Jana v závěru své řeči symbolicky odložila z krku medaile, z prstu diamantový prsten z NBA a prozradila, že pracuje jako recepční. Že přijímá hovory, třídí poštu, vaří kafe a myje nádobí. A že ji to strašně baví. To už sál úplně šílel,“ vzpomíná Helena Theunissen. Jana Veselá si v ten okamžik získala celý sál.
Co ale my ostatní, kteří si se svými osudy radíme sami? A když už se nám nakonec podaří zjistit, kudy vede naše cesta, tak nám nikdo moc netleská. Bývá totiž běžné, že nejbližší okolí naše rozhodnutí spíše zpochybňuje. „Skutečně chceš opustit místo ředitelky marketingu, aby sis otevřela galerii? Abys mohl dělat kouče, tak to bys asi nejdřív měl vystudovat psychologii, ne? Prosím tě, nejsi na práci na farmě v Austrálii už trochu stará?“
Nejbližší okolí od Jany Veselé nebylo výjimkou. „Ty jsi na recepci? Proč neděláš trenérku nebo neučíš na FTVS? Třeba by tě vzali do Olympijského výboru, když jsi byla tak slavná!“
„Kéž bychom měli všichni okolo sebe tisíc fanoušků v důležitých momentech našeho života, kteří by nám místo zpochybňování vyjádřili důvěru a podporu,“ konstatuje koučka.
Nevíte, kam dál? Nevadí
Každý z výše zmíněných příběhů je jiný, přesto mají jedno společné.
Všechny tři ženy na začátku nevěděly, co vlastně chtějí dělat.
Pokud jste na tom obdobně, vězte, že to je normální. „Cesta k vlastní spokojenosti je jedinečný proces. Je tedy zcela v pořádku nějaký čas nevědět, hledat, být v chaosu, zkoušet a začít dělat odvážné kroky do nekomfortní zóny, do níž se nám většinou vstoupit nechce,“ přidává se koučka a terapeutka Lucie Mucalová.
Definujte svůj cílZnámé pravidlo SMARTER, které se používá při stanovování cílů... Co takhle zkusit ho na sny a přání? S – specifický: Jasně si definujte, čeho přesně chcete dosáhnout. Co chcete změnit? M – měřitelný: Na základě čeho poznáte, že jste dosáhli toho, po čem jste toužili? A – akční: Při cestě ke splnění snu je prostor pro akci, co konkrétního uděláte? R – realistický: Nestavte vzdušné zámky, je aspoň trochu možné, aby se z vašeho snu stala realita? T – (time framed): Udělejte si časový harmonogram. Je váš sen splnitelný v nějakém časovém horizontu? V nějaké dohledné době? E – ekologický: Víte, jaké dopady bude mít vaše rozhodnutí o splnění tohoto snu na vaše okolí? R – rewarded: Na konci této cesty vás čeká nějaká odměna. Jaká? „Nedovolte, aby vám strach cokoliv diktoval! A už vůbec ne, kde máte pracovat!“ |
„Byť můžeme mít krásnou představu snové práce, vše detailně promyšlené, neznamená to, že se do změny budeme hrnout. Nic tedy neuspěchejte a dopřejte si čas.“
Kromě toho také počítejte s tím, že vás na vaší cestě za vysněnou prací přepadne strach. Jakmile začnete uvažovat o změně zaměstnání, automaticky se vám do mysli vkradou obavy z poklesu příjmů. Ve změně, o kterou si duše už nějakou dobu říká, nám často brání finanční závazky. Hypotéka, auto na úvěr, dětské kroužky, tábory a podobně.
„I ve strachu ale můžeme najít prima parťáka,“ pokračuje Lucie Mucalová. „Strach nám vlastně neustále ukazuje, kde jsou naše hranice, kde se potřebujeme zastavit. Je přirozenou emocí, která nás chrání. Strach je vlastně zbraní mozku, který neustále vyhodnocuje nebezpečí a svého nositele se snaží držet v komfortní zóně, a to i případě, že mu v ní není dobře.“
„Nesmí vám ale nic diktovat. Pokud se však potýkáte se strachem paralyzujícím, který vaše sny ničí, drží vás tam, kde nechcete a nemusíte být, tehdy je na místě zasáhnout,“ pokračuje Mucalová.
„Nestyďte se a zkuste využít služeb kouče, terapeuta nebo osoby, která vám na cestě ke změně může být nápomocna. Může to být vaše berlička, která vám dodá odvahu a jakousi záruku, že vaše sny a touhy nebudou stále odkládány. Dobrými pomocníky také bývají papír a tužka. Sepisujte si vše, co vás v souvislosti se strachem a plánovanou změnou napadne. Pozitiva i negativa. Napište si, o koho nebo o co se na své nové cestě můžete opřít. Zda existuje nějaký pevný bod, který vám strach pomůže překonat.“
Speciální kategorií jsou obavy z reakcí okolí. Právě kritika a nepochopení nejbližších lidí v procesu dělat to, co nás baví, bývá vůbec nejnáročnější. „Naučte se přijmout i ten fakt, že ne každý bude stát na vaší straně,“ pokračuje Lucie Mucalová.
„I rodina či blízcí si do vás mohou vtiskávat svoje obavy. Ty často bývají výsledkem jejich strachu a neschopnosti provádět změny. Zkrátka se snaží vypovídat svůj vlastní příběh. Vždy je můžete poslechnout a mít ‚klid‘. Uvědomte si ale, že v ten okamžik sami sobě řeknete stop. Svůj sen zadupete.
Dobře si proto promyslete, zda ho máte šanci realizovat i bez podpory blízkých. Pokud ano, jděte do toho. Nápomocen vám přece může být někdo jiný. Možná zjistíte, že i tito blízcí začínají měnit názor. Některé mé klientky si ke svému snu došly samy a potichu. Nikomu se nesvěřovaly. Právě proto, aby je nikdo od jejich snu neodrazoval. Cest, jak lze svého cíle dosáhnout, může být mnoho. Nezapomínejte na nich ale na sebe a své potřeby.“
Co říci na závěr? Snad jen to, že každý žijeme svůj jedinečný příběh. „Těžko byste na světě hledali dvě zcela totožné osoby. A proto také neexistuje univerzální návod pro všechny. Ten si každý z nás musí vytvořit sám. Rozhodně se ale vyvarujte srovnávání s okolím. Nechcete přece být něčí kopií. A také si řekněte, proč to všechno děláte. K tomu, aby člověk zářil, potřebuje vnitřní štěstí. I to může být právě impulzem k tomu, proč nesetrvávat příliš dlouho v něčem, co vás svazuje a odpojuje vás od sebe a své spokojenosti,“ uzavírá Lucie Mucalová.
