BRITSKÉ MAGICKÉ IMPÉRIUM II. (3)

Po příjezdu do chladného a vlhkého Liverpoolu v říjnu 1921 se Caleb snaží najít nocleh:

„Jedna věc bylo hledat, druhá najít. Nečekal jsem v Anglii rovnost, ale nebyl jsem připraven ani na barabiznu. Jakmile se otevřely dveře a pokojské nebo majitelé mě uviděli stát, hned se začali vymlouvat. Liverpool byl zřejmě plný k prasknutí. Bylo jim to moc líto, nebylo místo.“

Vyzkouší několik penzionů nebo hotelů, ale pokaždé se mu dostane stejné odpovědi: „Omlouváme se. Máme plno.“ Když uvidí na dveřích jednoho takového domu připevněné oznámení: „Židům vstup zakázán. Žádní barevní,“ rozhodne se říci svůj názor v dalším domě: „Ach, promiňte. Možná tomu nerozumíte. Já jsem Brit, ne cizinec.“ Unavený a třesoucí se zimou je znovu odmítnut. Nakonec se Calebovi podaří najít „příšerný pokoj“ v malém hotelu, jehož správce požaduje tři a půl guineje – za což dostane možnost používat plynový krb a jídelnu. „Co to všechno je?“ ptá se Caleb. „Prošel jsem ulice křížem krážem a nemohu vůbec sehnat pokoj… a teď za pokoj, který je příšerný, požadujete přemrštěnou cenu.“ Snaží se ukázat, že není tak nevzdělaný a primitivní, jak se Angličané zřejmě domnívají:

„Pocházím z krásného domova v Britské Guyaně. Předpokládám, že si o nás myslíte, že jsme divoši, kteří doma běhají v kůžích a mávají oštěpy, nebo alespoň dřepí ve srubech.“

Nakonec se mu podaří usmlouvat cenu na 35 šilinků, za což může použít vanu „v noci jako poslední v řadě“, až budou už ostatní hosté vykoupaní. Bylo rovněž těžké získat zaměstnání. Caleb, který byl v Guyaně nadaným tanečníkem, se pokouší najít práci v liverpoolských divadlech a nočních klubech, ale je odmítnut. V zoufalství se vydává do birkenheadských doků, kde hledá příležitostnou práci při vykládání nákladních lodí. Předák ho odmítne přijmout nikoliv s odůvodněním, že není práce, ale proto, že „vás by měli poslat tam, odkud jste přišli. Tady pro vás není místo.“ Caleb je nucen opustit hotel, když mu dojdou peníze, a najde si pokoj u majitele, který ho pronajímá divadelníkům. Poté se seznámí s černochem středního věku, Warrenem Oldfieldem, který ho pozve na modlitební shromáždění. Oldfield byl kvalifikovaný lékárník s úspěšným podnikem v Birminghamu, ale po falešném obvinění ze zprostředkování potratu byl nucen podnik prodat. Nyní prodává bylinné léky a Caleba do této živnosti zasvětí. Na stáncích dokáže využít své showmanské schopnosti a „zdokonaluje se v umění bavit a obelhávat davy, prodávat jim ‚africké fazole pro štěstí‘…“.

Zdá se, že to byl v té době oblíbený zdroj příjmů černochů. Později, po přestěhování do Londýna, se Caleb setkává s „barevnými muži, kteří si říkali doktoři a žili v chudinských dírách v Brixtonu, Lewishamu, Stoke Newingtonu a na Gray’s Inn Road. Většinou měli polorozpadlé povozy a na různých trzích prodávali patentované léky, jako jsem to kdysi dělal já“. Vzpomínky dalšího černošského přistěhovalce do Británie z poloviny 20. století, Ernesta Markeho -  "In Troubled Waters: Memoirs of my Seventy Years in England" (Rozbouřené vody: Vzpomínky na sedmdesátá léta v Anglii) to potvrzují. Marke se – stejně jako Caleb – nejprve pokoušel o showbyznys, a když se mu to nepodařilo, rozhodl se – opět jako Caleb – zkusit své síly jako „krokusář“, tj. šarlatánský lékař a bylinkář. Takto obchodníci označovali prodej bylinných a jiných léčivých přípravků na trzích. Marke se tomuto řemeslu naučil od legendárního „profesora“ Edgara B. Knighta, samozvaného habešského bylinkáře z Wombwellu v hrabství Yorkshire, kde byl velmi oblíbenou osobností.

Stylově elegantní Knight se oblékal buď do dokonalého západního oblečení, nebo do stejně drahých afrických oděvů. Ve skutečnosti neměl s Habeší ani jinou částí Afriky nic společného; stejně jako Rollo Ahmed se narodil v Demeraře v Guyaně. Knight byl proslulý svým uhlazeným vystupováním a perfektní angličtinou a byl velmi úspěšným bylinkářem; jeden z jeho proslovů by vypadal asi takto:

„Tato zvláštní bylina roste pouze v mé zemi a je to poprvé, co ji představujeme západnímu světu.“

Bylinné léky a další zázračné lektvary sice byly pravé, ve skutečnosti je ale získával od anglických dodavatelů z lékáren. Marke vysvětlil Knightovu výřečnost:

„Řekl mi, že by nikdy nebyl ani z poloviny tak úspěšný, kdyby veřejnost věděla, že pochází ze západního světa. Protože byl bylinkář, říkával, že byliny jsou přírodním léčivem a musel se prezentovat jako dítě přírody, protože jen tak k němu vzhlíželi a věřili mu. A ještě něco vám řeknu: každý, kdo si vezme můj lék, si může být jist, že se jeho zdraví zlepší. Nezáleží na tom, jestli je můj lék dobrý, zjistí, že je dobrý, protože jsem na ně udělal dojem a přiměl je uvěřit.“

Dalším krokusářem, se kterým se Marke spřátelil, byl „Black Dougie“. Pocházel z Jamajky, ale stejně jako Knight se nechal slyšet, že je Afričan. „Byl vzdělaný, ovládal anglický jazyk, byl velmi tmavý a měl drsný pohled.“ Měl také dokonalý chrup, který, jak Marke vzpomínal, s velkým úspěchem používal při prodeji podomácku vyrobeného zubního prášku:

„V Africe, odkud pocházím,“ špital, „si čistíme zuby právě tímto přípravkem! Kořenový prášek v něm obsažený chrání dásně i zuby, takže falešné zuby jsou u mého lidu naprosto neznámé. Vlastně kdybych si mohl v přítomnosti svého lidu vyndat zuby z úst a vyměnit je, byl bych okamžitě uznán a přijat jako největší šaman v celé Africe.“

Další slavnou osobností byl „doktor“ Lascelles, který doopravdy byl Afričan (ze Sierry Leone). Marke ho popisuje jako „vysokého, černého jako eben, s impozantním vzhledem. Když Lascelles kráčel po ulici, všichni se na něj dívali.“ Oblékal se do „velkolepých východních kostýmů“ a jeho „pokoutním obchodem“ byly talismany pro štěstí; jeden prodával s názvem „Ragal“, což, jak říkal svým zákazníkům, byla africká bohyně štěstěny. Marke se také přátelil s legendárním princem Monolulu, králem dostihových závodišť, který byl bouřlivou osobností a proslul svým křiklavým „africkým“ kostýmem a pověstí, že kdo se „toho černocha dotkne, přineseme mu to štěstí“ a že „umí zacházet s koňmi“. Monolulu také nebyl Afričan, ale narodil se – stejně jako Ahmed – v Guyaně jako obyčejný Peter McKay. Tito černošští podnikatelé nebyli jen drobnými obchodníky a podnikateli, nýbrž i showmany, kteří pro své publikum a zákazníky hráli roli exota. A v podobném světle můžeme nahlížet i na Rollo Ahmeda.

Pravděpodobně se rozhodl stylizovat se jako Egypťan částečně kvůli tehdejšímu rasismu, kdy černoch nebyl považován za intelektuálně rovnocenného. Tato egyptská identita však byla v Británii ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století pravděpodobně také reakcí na fascinaci a půvab všeho staroegyptského. V Anglii byla mánie po starověkém Egyptě velmi rozšířená. Jejím prvotním projevem bylo využívání pyramid jakožto architektonického prvku v osmnáctém století, a poté přišla viktoriánská móda staroegyptských architektonických forem, jak je to vidět například na hřbitově Highgate. Tato egyptománie ožila po objevu Tutanchamonovy hrobky v roce 1922 a následně pronikla do obecného povědomí. Starověký Egypt byl vnímán jako pokladnice starověké moudrosti, a proto bylo rozumné prezentovat se jako příslušník této tajemné, mocné a moudré rasy, a nikoliv coby pouhý obyvatel kolonie ze zapadlé Guyany.

Ahmedův vliv na knihu "The Devil Rides Out" je nejasný, třebaže Wheatley dělá z vévody odborníka na rádžajógu (kapitola XXVII) – což je téma, na které byl Ahmed zjevně expert. Démonický rarášek se později objevil v Satanistovi (1960) a vyskytly se názory, že jestliže se Montague Summers stal v románu "To the Devil – a Daughter" (1953) předlohou postavy Canona Copelyho-Sylea, pak Ahmed mohl být jeho egyptským sluhou.^[8] Čtrnáctá kapitola má titul "The Black Art", jenž se pak v roce 1936 stal názvem Ahmedova přehledu o historii magie. V ní se setkáváme se dvěma vyšetřovateli, ‚C.B.‘ a Johnem Fountainem, kteří navštíví venkovské sídlo hlavního zlosyna této novely - Copelyho-Sylea, a ve dveřích je uvítá „sluha, jakého byste ve vesnici v Essexu jen stěží očekávali. Měl červený fez a byl oděn bílého burnusu. Měl velmi snědou pleť a jen jeho masité rty prozrazovaly jeho černošský původ; C.B. jej kdysi označil za Egypťana. Zkřížil ruce na hrudi, hluboce se uklonil a mlčky čekal, než se ho C.B. zeptal: „Je Canon Copely-Syle doma?“^[9] Později se dočteme, že Copely-Syle pro své podlé plány počítá s podporou Kremlu:

„… vláda, jako je ta sovětská, která není omezována skrupulemi a zábranami svého lidu, by mohla považovat za vhodné oddělit na několik let velké množství dětí ženského pohlaví, aby si zachovaly panenství, dokud nedosáhnou věku, kdy mohou být použity (tj. obětovány) k výrobě homunkulů. Jak vidíte, tento proces nabízí každé zemi, která chce válčit, novou zbraň neocenitelné hodnoty. Jako sebevražedné jednotky by se tyto vyrobené bytosti ukázaly být neskonale lepší…, neboť by nepotřebovaly jinou potravu než krev svých nepřátel…“.^[10]

Wheatley měl i jiné důvody, proč na něj Ahmed a jeho okultní schopnosti zapůsobily a rád o něm vyprávěl jednu historku. Jednoho večera si pozval na schůzku muže ze "Společnosti pro psychický výzkum", který měl zřejmé psychické nadání. Po Ahmedově odchodu se ho tento muž zeptal, zda si všiml malého černého skřítka, který poskakoval za Ahmedem. Wheatley si myslel, že si z něj možná dělal legraci, ale on ho rozhodně neviděl. Zpočátku se tedy zdá, že se Ahmed v Anglii živil jako prodejce bylin a léků, podobně jako jiní podnikaví černoši té doby. Později však začal nabízet i magické služby – opět částečně díky svému „exotickému“ vzhledu a údajnému egyptskému původu. Vodítko k tomu, v jakých kruzích se Ahmed pohyboval, je uvedeno v desáté kapitole knihy "Můj vzestup". Mluvil dobře a byl vzdělaný, takže neměl problém být přijat v pokrokových levicově orientovaných vrstvách bělošské střední třídy. Vypravěč popisuje večírek v Hampsteadu, jehož se zúčastnila „jako obvykle neobyčejná sbírka lidí"…

"Umělkyně‘ v korálcích a sandálech, oděná do záclonoviny, ženy nakrátko ostříhané v mužských oblecích. Všichni silně kouří. Nenápadné starší ženy, které byly stejně chytré, za jaké se ostatní považovali. Jameson, básník, jehož básně se těšily soukromému zájmu mezi tou částí inteligence, která si potrpí na špínu vydávanou za umění.“

-pokračování-

------------------------------------------------

PRAMENY:

[8] Phil Baker: The Devil Is A Gentleman. The Life And Times Of Dennis Wheatley. Dedalus Limited, Sawtry 2009, str. 527-531.
[9] Dennis Wheatley: To the Devil a Daughter, str. 181.
[10] Dennis Wheatley: To the Devil a Daughter, kapitola XV.