Všichni jeho souputníci byli zavražděni. Židé v plynu, Češi v odboji, Němci v ruském tažení. Pak narazil na „bezedno“
Seriál Česká inteligence 20. století: Zpětně platí za jednoho z nejoriginálnějších filozofů 20. století, přišlo se na to však až na sklonku jeho života. Mnohé jeho texty proto vycházejí, také v jeho rodné zemi, až dlouho po jeho smrti. Většinu těch zásadních, jež vznikly v osmdesátých letech, už známe. Přesto ten, kdo zatouží osmělit se a proniknout do díla Viléma Flussera (1920–1991), neudělá patrně chybu, pokud sáhne nejdřív po knize, jež v tomto díle tvoří jakési středové rozhraní. Flusser ji psal v letech 1973–1974 poté, co oba jeho předchozí nadějeplné pokusy o smysluplný život, poprvé v Praze a podruhé v Brazílii, skončily katastrofou.
Kniha Bezedno vypráví leccos z Flusserovy minulosti, v tom smyslu přináší to, co čtenáři očekávají od žánru autobiografie. Zároveň však většinu z toho, co Flusser pokládal za podstatné, tato kniha především znázorňuje. Z důvodů, které ještě budou zmíněny, dospěl jako myslitel k závěru, že klasické chápání dějin s jeho lineárním pojetím času je nebo brzy bude vývojově překonáno.
A tak se i v jeho knize tempo vyprávění, nastavené na začátku, mění, plynutí času hraje čím dál menší roli a na místo rozmývané časové osy nastupují třeba medailony Flusserových brazilských přátel, ve kterých se tempo ignoruje až ostentativně. Líčí se vždy podstata toho nebo onoho vztahu, kdežto všechno to zbylé, vypravěčské, mizí ve stínu.
Přímo v knize je tak znázorněn Flusserův postupný příklon od
