Ostrava - Válečný veterán Lukáš Hirka, který před deseti lety utrpěl těžké poranění mozku na misi v Afghánistánu a dlouho byl v kómatu, chce reprezentovat Česko jako handicapovaný sportovec. V ostravském klubu se věnuje hlavně hodu oštěpem, ale občas vezme do ruky i disk či kouli. Intenzivním tréninkem se připravuje na mistrovství světa v roce 2023. Sní o letních paralympijských hrách, které budou za dva roky v Paříži. Sport se stal hlavní náplní jeho života. \"Přináší mi hlavně motivaci. Pocit, že člověk stále za něco stojí. Že může ještě něco dokázat. Něco velkého,\" svěřil se ČTK šestatřicetiletý veterán.
Fotogalerie
Před deseti lety mu málokdo dával takové šance. Skončit prý měl nepohyblivý v léčebně dlouhodobě nemocných. S tím se ale rodina nesmířila. Bojovala. Dnes Lukáš aktivně sportuje, mluví anglicky, učí se španělsky a i když s bolestí, dokáže se postavit na nohy a udělat několik kroků. Hranice chce posouvat dál. Opřít se při tom může o své nejbližší - otce, maminku a mladšího bratra s rodinou.
Po zranění mozku způsobené šrapnelem z rakety v září 2012 byl rok a půl v kómatu. Následovalo několik let pobytu v klimkovických lázních. "Po letech rehabilitace jsem byl hodně unavený. Unavený z toho nikdy nekončícího boje s protihráčem, který je hodně silný. Mým zraněním. Říkal jsem si, že bych rád porovnal síly i s někým jiným," vysvětlil svou motivaci válečný veterán. Sportoval od dětství. Hrál hokej, dělal bojové sporty, později rád střílel.
Pro novou sportovní dráhu ale musel zvolit činnost, kterou zvládne s ohledem na své zranění a jeho následky. Nebezpečné nárazy do hlavy vyřadily z hledáčku para hokej či střelbu z brokovnice. Po zranění navíc hůř vidí, takže střelba nepřipadala v úvahu i z tohoto důvodu. Proto si vybral atletiku. "V atletice musím jen daleko dohodit. Nemusím nic přesně trefit," říká veterán s úsměvem. Věnuje se hodu oštěpem a diskem a vrhu koulí. Nejbližší mu je ale oštěp. "Jako koulař nevypadám. Disk se na mezinárodní úrovni moc neobjevuje. Oštěp mě stejně baví nejvíce. Je to technický sport. Líbí se mi přemýšlet nad tím, jak správně hod provést," uvedl.
Atletice propadl hned po prvním tréninku. I když vydařený moc nebyl. "Oštěp dopadal opačnou stranou. Házel jsem si kousek před kolena," řekl. Vyhovuje mu i to, že nyní za své výsledky odpovídá jen sám. "Když se mi závod nepovede, můžu nadávat pouze sobě. Úspěch i neúspěch je jen moje záležitost," doplnil mladý muž, který v Para Athletics Teamu SSK Vítkovice trénuje pod vedením bývalé atletky Anety Inochovské.
Hází z takzvané odhodové lavice, ke které je připoután. Letos zažívá první ostrou sezonu. A už dvakrát ve své kategorii překonal český rekord. Tvrdě se připravoval. Přes zimu v posilovně, v létě trénoval techniku na stadionu. A v doprovodu otce Jiřího, který plní roli asistenta, vyrážel na závody. V září je čeká Grand Prix v Maroku. Příští rok mistrovství světa v Paříži. "Úplně smělým cílem je olympiáda v Paříži. Uvidíme, je těžké se tam kvalifikovat. Důležité je i to, jak bude držet zdraví. Za mě osobně Lukáš olympiádu zažívá už teď. Člověk, který jen ležel na lůžku a nic se s ním nedalo dělat, dnes jezdí po světě a absolvuje tyto závody," řekl Hirka starší.
"Malý je ten, kdo malých má cílů," dodal s úsměvem Lukáš. Ke svému životu ale přistupuje s pokorou. "Vše se může změnit ze dne na den. Mé zdraví je opravdu hodně křehké," doplnil. Jeho stav se navíc často mění. "Můj problém po zranění není v páteři, ale v hlavě. Takže jednou to jde, jindy zase vůbec. Někdy se ráno postavím a udělám nějaký ten krok. Druhý den třeba vůbec, zůstanu ležet v lůžku," řekl.
Ještě loni házel 16 až 17 metrů. Nyní má osobní rekord přes 21 metrů. Světová špička je podle jeho slov ještě o kus dál. "Lidé co dohodí 35 metrů závodí 20 let. Já teprve druhým rokem. Takže ještě nějaký prostor na zlepšení mám," řekl.
Handicapovaní sportovci jsou rozděleni do řady kategorií podle míry svého postižení. Lukáš je na pomezí dvou z nich. V jedné by poměrně snadno vyhrával už dnes. Ve druhé je naopak velká konkurence. Oštěpy tam létají hodně daleko. Je složená i se závodníků s méně závažným postižením. Soupeření s nimi bere jako výzvu. Navíc se musí kromě špatně pohyblivých nohou vypořádat i s následky úrazu mozku. Problémy má se záblesky světla či s hlukem, trpí posttraumatickými epileptickými záchvaty.
Se vším se postupně vyrovnává s pomocí rodiny, která se nikdy nespokojila s původní beznadějnou prognózou. "Od začátku jsme říkali doktorům, abychom něco zkoušeli. Na to, aby ležel jen v nemocnici, byl čas vždy. Nechtěli jsme přijmout, že nejde nic udělat. Hledali jsme informace a scházeli se s lidmi, kteří mají zkušenosti. A v tom pokračujeme dodnes. Manželka je úžasná pečovatelka. Jeden bez druhého bychom to nedali," řekl ČTK Hirka starší. Už před časem skončil v práci. Na plný úvazek se synovi věnuje jako asistent.
On a manželka pracovali se synem, už když byl v kómatu. Pak čtyři roky při rehabilitacích v Klimkovicích. Když tam přijel, tak dokázal pohnout jen částečně rukou. Opouštěl je s pomocí chodítka. "Jestli nakonec bude Lukáš na olympiádě, je dnes důležité hlavně pro něj. Pro mě už tak ne. Udělám všechno, aby se tam dostal, ale pro mě je olympiáda už to, co prožívá dnes. Měl skončit upoután na lůžku. Místo toho jezdí po Evropě a závodí. Je velkou motivací pro spoustu lidí. Navíc se blíží nějaké soběstačnosti. To je pro nás velký úspěch," řekl Lukášův otec.
