InzerujTEĎ

 
 
 

Kdy a kam

  • Koncert chrámového sboru Prachatice

    sobota 18.5 19:00 - Kostel sv. Prokopa, Strakonice

  • Šperkařský workshop

    sobota 18.5 9:00 - Hospoda Na Nové, Volyně

Zobrazit všechny události
 
 
 
 

Letní a zimní čas

V roce 2018 skončila v EU debata o letním a zimním času. Každý stát se má zařídit podle svého. Téma se odsunulo do pozadí, momentálně není na stole. Co vyhovuje vám?

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Úvod  >  Táborsko  > 

Letošní Cena města Tábora bude patřit in memoriam Bohumilu Smrčkovi

Bohumil Smrčka, jak si ho pamatují v Táboře.

Bohumil Smrčka, jak si ho pamatují v Táboře.

3.9.2022 12:13

TÁBOR – O letošních Táborských setkáních se znovu budou udělovat na hlavním pódiu na Žižkově náměstí Ceny města osobnostem, které se zasloužily o rozvoj Tábora. Městská komise vybrala k ocenění dvě jména, výtvarnici Marii Michaelu Šechtlovou jednak za její dílo a také za podíl na zachování archivu fotografií ateliéru Šechtl a Voseček, dokumentujících táborskou historii. Druhé ocenění náleží in memoriam táborskému malíři, propagačnímu výtvarníkovi, pedagogovi a literárnímu historikovi Bohumilu Smrčkovi, který se v 90. letech vrhl i do dění v komunální politice.

Syn Jakub ukazuje jeden z obrazů s typickým otcovým rukopisem.


V roce 2017 proběhla ke 20. výročí od jeho úmrtí výstava obrazů ve Staré radnici. Tehdy návrh na udělení Ceny města podali společně výtvarníci Teodor Buzu, Máša Valterová a ředitel divadla Karel Daňhel, komise se k návrhu vrátila letos, kdy jej připomněl starosta Štěpán Pavlík. Bohumilu Smrčkovi je věnována i dnešní vzpomínka, kdy o svém otci vypráví Jakub Smrčka. Jeho otec se bohužel už nedozvěděl, že jde v jeho stopách, pracuje stejně jako kdysi otec v Husitském muzeu a stal se jeho ředitelem.

Život jako na houpačce

 jako na houpačc„Otec se narodil v Jindřichově Hradci a dětství prožil v Táboře. Navštěvoval tu soukromé hodiny výtvarné výchovy u akademického malíře Jindřicha Schenka. V Olomouci pak studoval obor český jazyk a výtvarná výchova na Pedagogické fakultě. Zapojil se do dramaturgické studentské činnosti, v té době se tam pohyboval i pozdější ministr kultury Pavel Dostál. Nastoupil jako dramaturg divadla v Šumperku a tam poznal svou druhou manželku Alenu, moji maminku. Po tátově vojně se přestěhovali do Tábora," vypráví Jakub Smrčka. Jeho otec se stal v Táboře dramaturgem divadla, které tehdy neslo jméno Ivana Olbrachta, pak pracoval jako referent okresního národního výboru. Odtud byl ale za svou politickou aktivitu z konce 60. let, kdy působil v Klubu angažovaných nestraníků, vyhozen. Odešel do muzea a za dva roky s postupující normalizací musel opustit i toto místo.

„Učit výtvarnou výchovu po roce 1970 nemohl. Když musel opustit i muzeum, našel práci jako propagační výtvarník Okresního podniku služeb. Tehdy se poznal s výtvarníkem Alešem Slavíkem, který za ním chodil do provozovny na Budějovické ulici vedle Frankovy tiskárny . Bydleli jsme jen kousek odtud, ve Farského ulici. Maminka byla učitelka v mateřské škole, která se nacházela v domě dnešní školy Orbis Pictus," vzpomíná Jakub Smrčka.
V propagační dílně otce navštěvovalo hodně výtvarníků. „Všichni pak chodili za panem Ciprem do tiskárny, kde jim občas něco vytiskl a jako dárek mu dávali obrázky. Občas tam vznikla domluva na společné výstavě v Městském kulturním středisku na Pražském sídlišti nebo v divadle. Otec si hodně přál učit a koncem 80. let se mu to podařilo díky statečnosti ředitele tehdejší Lidové školy umění ve Voticích Jiřího Sedláčka. Dojížděli tam s Janem Dafčíkem," pokračuje syn.

„V roce 1989 se pak vrhl s Jirkou Návarou a Jirkou Fišerem do víru událostí. Po roce 1990 byl členem zastupitelstva i rady města. Profesně se vrátil do Husitského muzea. Hodně ho zajímala otázka oprav domů v Městské památkové rezervaci, která v první polovině 90. let začala. Otec přišel s myšlenkou, aby se dům čp. 140, který město původně chtělo prodat, proměnil v uměleckou školu. Dodnes je tam výtvarný obor základní umělecké školy. Když zaniklo Městské kulturní středisko, snažil se, aby vznikla městská galerie. Tehdy se řešil osud domu 54, kde je dnes galerie U Radnice. Vím, že neschvaloval, aby se město zbavovalo majetku. Nelíbilo se mu, že se nestal majetkem města pivovar. Přál si, aby tento areál sloužil veřejnosti. Už před převratem se uvažovalo, že by tam byl klub mladých," vybavuje si Jakub Smrčka. O hodně později v areálu pivovaru skutečně diskoklub vznikl a zase zanikl.
„Otec začal studovat i písmomalířství, to byla jeho záliba, psal různé listiny. Snažil se o propagaci husitství a historie Tábora, pod hlavičkou muzea organizoval Dny s historiky. Podílel se na vzniku městského historického festivalu Táborská setkání. Spolupracoval se školami, zejména středními, byl aktivní i ve Společnosti pro zachování husitských památek. Ta původně organizovala pietní akty k výročí upálení Jana Husa i vzpomínky na Jana Žižku, které později převzalo město. Řešil věci, které tehdy všem připadaly důležité, i když dnes se možná jeví méně významné," shrnul Jakub Smrčka veřejné aktivity svého otce a na požádání přidal i pár osobních rodinných vzpomínek.

Tábor měl rád

„Táta kouřil dýmku, ta k němu patřila a doma po ní všechno vonělo. Maloval v kuchyni u stolu, akvarely i pastely, občas i linoryty, takže jsem mu často koukal přes rameno. Pro ruční papír si jezdil do Velkých Losin. Měl pořád rozpracováno hodně obrazů a když přišla vhodná chvíle, tak se k nim vracel," říká. Když Bohumil Smrčka v roce 1997 ve věku 54 let předčasně zemřel, byl syn Jakub třiadvacetiletý, jeho dvě sestry byly starší. Přesto toho stihl s tátou zažít hodně. „Chodili jsme s pejskem na houby do Pintovky nebo jsme jeli autobusem do Zárybničné Lhoty a někdy taky až do Turovce. Auto jsme neměli, táta neřídil. Jezdili jsme hodně vlakem. Často jsme chodili za babičkou a dědou na Náchodské sídliště nebo na babiččinu zahradu na Horkách, taky pro vodu ke studánce Eleonora. Otec byl vodák, jezdili jsme Lužnici, Vltavu. Taky hrával na trombon, ne moc často a ne moc dobře, ale občas ho vytáhl a třeba o Vánocích hrál koledy," vybavuje si Jakub i úsměvné střípky vzpomínek.

Už před rokem 1989 se Bohumil Smrčka léčil s rakovinou hrtanu. „Snad onemocněl z pobytu mezi barvami a ředidly. Vyléčil se a pak se vrhl do víru převratové politiky. Jenže rakovina se mu vrátila a v 54 letech zemřel. Je škoda, že ho ta nemoc přemohla, věřím, že v jiné době by se vyléčil a určitě by ještě spoustu věcí udělal. Měl plno nápadů. Nebudoval si kariéru politika, zajímala ho kultura, historie a uchování věcí, které mají přesah. Taky patřil v 90. letech k těm, kteří hájili celistvost botanické zahrady, vedla přes ni tehdy provizorně panelová silnice a hrozilo, že tam zůstane natrvalo. Tomu se povedlo zabránit. Tehdy také došlo k restaurování pomníku Jana Husa, to ho zajímalo. Já jsem byl u starokatolíků a usilovali jsme o to, abychom získali do pronájmu kostelík svatého Filipa a Jakuba pod Kotnovem. Prvním obřadem pana faráře Aloise Sassmanna tam byl pohřeb mého otce," uzavírá Jakub Smrčka vyprávění.

„Těší mě, že si na tátu někdo vzpomněl. Měl Tábor rád a hodně mu na městě záleželo," dodal.

 

 

Autor: Libuše Kolářová

Diskuse k článku - napište váš názor
 

Další zprávy z regionu

 
 

Diskuse ke článku

Zbývá znaků: 1200
 
 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace