Pavel Nedvěd je vedle Josefa Masopusta jedním ze dvou českých držitelů Zlatého míče, který uděluje magazín France Football nejlepšímu fotbalistovi planety, byť dlouho to musel být Evropan, později hráč působící v Evropě.
Je nejdražším českým fotbalistou všech dob.
Všechno nejlepší! Na jubilanta Nedvěda vzpomíná masér Poustka i italský novinář |
Je českým šampionem se Spartou i vítězem poháru. Je mistrem Itálie s Laziem Řím i Juventusem.
Připomeňme si některé důležité momenty jeho kariéry.
Vojna v Dukle
Nedvěd prošel Skalnou, Chebem i plzeňskou Škodovkou, současnou Viktorií. V roce 1991 narukoval k povinné vojenské službě nejdříve do Tábora a poté do pražské Dukly, kde začal hrát ligu.
K prvnímu ligovému startu nastoupil koncem října 1991 proti Vítkovicím (3:1), na hřišti běhal 79 minut například po boku Petra Rady.
Od té doby nastupoval pravidelně v základní sestavě, na jaře 1992 dal tři branky, z nichž dvě na Interu Bratislava a v „dukláckém derby“ proti Banské Bystrici byly vítězné. Na Julisce proti Baníku krásnou střelou z dálky snižoval na 1:3.
Výrazné Nedvědovo jaro přesvědčilo Spartu, aby po nadějném mladíkovi sáhla.
Nikdy z něj nic nebude, řekl kouč
Ve Spartě byl první rok spíš náhradníkem, těžko se prokousával do sestavy plné reprezentantů, v záloze nastupovali Bílek, Němec, Novotný a Mistr, na lavičce s ním býval i Frýdek.
Následující ročník měl být v jeho případě průlomový, pod novým koučem Karolem Dobiašem se Nedvěd tak snažil, až ho někdy motivace přivedla k bláznivým činům. Od září do listopadu 1993 byl během sedmi kol třikrát vyloučený.
Fauly zezadu, oplácení. Ve vyhecovaném derby na Slavii (1:1), ve Zlíně (1:1) doma proti Žižkovu.
„Z Nedvěda nikdy nic nebude. Může být rád, že ve Spartě sedí na lavičce,“ vyřkl přísný soud kouč Dobiaš.
Nedvěda dokonce na pár týdnů vyřadil z kádru. Na jaře 1994 byl zpátky a sestavu bez něj si už Dobiaš nedovedl představit.
Naposledy za Spartu
Po třech titulech za sebou na Spartu i kvůli ekonomickým potížím tehdejšího majitele Macha sedla bída, nikoli však na Nedvěda. V ligovém ročníku 1995/1996 dal čtrnáct branek, a i když to stačilo jen na čtvrtou příčku, dotáhl tým do finále poháru.
Souboj 22. května 1996 na Strahově proti Drnovicím byl pro Nedvěda v rudém dresu poslední. A loučení to bylo parádní.
Dal první gól finále, Mistr mu míč přiťukl hlavou a Nedvěd pálil halfvolejem z hranice vápna. Po přestávce zvyšoval na 3:0, při oslavě přeskočil reklamní panely a po tartanu běžel ke kotli bouřících fanoušků. Jako by ta scéna byla z Itálie, kam za pár týdnů přestoupil.
Sladký konec jedné evropské pohárové soutěže
Do Lazia Řím si ho vybral trenér českého původu Zdeněk Zeman. Chtěl ho ještě dřív, než Nedvěd zazářil s národním týmem na mistrovství Evropy v Anglii.
Nezapomenutelný moment během pětiletého působení v římském klubu nastal 19. května 1999 ve Villa Parku v Birminghamu. Finále Poháru vítězů pohárů (PVP) proti Mallorce (2:1) právě Nedvěd v 81. minutě rozhodl.
Pak soutěž zanikla, Nedvěd byl jejím posledním střelcem.
Cesta do finále byla složitá. Už v prvním kole mělo Lazio namále, když přes Lausanne postoupilo po dvou remízách 1:1 a 2:2 jen díky vyššímu počtu branek na hřišti soupeře.
Tuhá bitva se odehrála i s Partizanem Bělehrad (0:0 a 3:2), čtvrtfinále proti Panioniosu bylo snadné (3:0 a 4:0), semifinále s Lokomotivem Moskva zase na krev (1:1 a 0:0).
Ve finále na stadionu Aston Villy daly oba týmy rychlé góly, Lazio vedlo díky hromotlukovi Vierimu, za soupeře vzápětí srovnal Lara. Rozuzlení přišlo v 81. minutě. Nedvěd odražený míč napálil z otočky pravačkou k tyči a s osmnáctkou na dresu se běžel radovat.
Faul, který zhatil sen
S Laziem po triumfu v PVP vyhrál v další sezoně italskou ligu, což bylo terno. A za další rok v létě 2001 přestoupil do Juventusu, který právě prodal Zidana do Realu Madrid.
Český záložník byl víc než důstojnou náhradou za francouzskou megastar, stál v přepočtu 1,6 miliardy korun. Tolik nikdy a nikdo za českého fotbalistu nezaplatil.
Začátky měl složité, než si v největším italském klubu zvykl, ale pak už byl tahounem. V semifinálové odvetě Ligy mistrů 2003 proti Realu dal gól na 3:0, kterým souboj s obhájcem trofeje rozhodl.
Jenže sedm minut před koncem zastavil na polovině hřiště útok soupeře a dostal žlutou kartu, třetí v soutěži, která ho vyřadila z následného finále proti AC Milán.
Nedvěd to obrečel. „Jak byl konec, padlo to na mě,“ líčil. Utěšovali ho poražení hráči Realu i švýcarský sudí Urs Meier. „Musel jsem, nic jiného mi nezbývalo,“ omlouval se Nedvědovi.
Druhý den už mu bylo líp.
„Mám radost, že jsme ve finále a že jsem k tomu pomohl. Jsem ten, který vždycky hraje pro mužstvo. Jsem šťastný za Juventus, za spoluhráče, za fanoušky. Bohužel, vrátit to už nejde. Kartu jsem mohl dostat už v první půli. Myslím, že to byl horší zákrok. Jenže teď všichni mluví o tom faulu z 83. minuty, kdy to přišlo. Ale já hraju celý zápas stejně. Naplno, karty nekarty. Dokázali jsme obrovskou věc, tak proč bych měl brečet, když mám slavit,“ líčil tehdy Nedvěd v rozhovoru pro iDNES.cz.
Finále v Manchesteru však Juventus prohrál na penalty. „Když jsme se vrátili do Turína, promítl jsem si celou sezonu v Lize mistrů. Hodně jsem přemýšlel o těch kartách. Mám za celou sezonu tři, jiní osm, devět a finále hrát mohli. To je přece hrozná nespravedlnost. Přišel jsem o největší zápas kariéry a prohráli jsme.“
Později došlo k úpravě pravidel, že před semifinále vrcholného turnaje či evropského poháru se žluté karty všem hráčům smažou, aby v případě napomínání ve finále nechyběli. Nedvěd se pak už nikdy do finále Ligy mistrů s Juventusem jako hráč neprobil.
Nejlepší hráč Serie B. Cože, druhá liga?
Když s národním týmem na mistrovství světa 2006 prohrál rozhodující zápas o postup do osmifinále se „svou“ Itálií, Nedvěd zvažoval konec kariéry. Bolelo ho vyřazení a starosti mu dělala nejistá budoucnost.
Juventus, který vyhrál ligu s 91 body, se kvůli praktikám manažera Moggiho namočil v Itálii do korupční aféry a hrozilo mu přeřazení o patro níž.
Hrozbu vedení italského fotbalu vyplnilo a Juventus sestoupil, navíc začínal s odečtem třiceti bodů, což bylo později korigováno na minus devět. Horší bylo, že klub po sestupu opustila většina opor a reprezentantů: Ibrahimovič, Cannavaro, Zambrotta, Thuram, Emerson, Vieira.
Zůstali jen věrní: Buffon, Del Piero a Nedvěd.
„Vlastně bylo jednoduché zůstat. Cítili jsme odpovědnost dostat klub zpátky. Juventus nám věřil, my jsme mu to chtěli splatit,“ řekl později.
Pro to, aby se stali legendami klubu, nemohli udělat víc.
Druhou ligu Juventus vyhrál a po roce se vrátil zpátky. Nedvěd byl zvolen nejlepším hráčem druholigové sezony 2006/2007.
Nejtěžší a nejkrásnější den kariéry
S pětatřicetiletým Nedvědem to v následující sezoně Juventus dotáhl na třetí místo a k účasti v Lize mistrů. A další rok byl ještě lepší.
Výhru 2:0 nad Laziem Řím v závěrečném dějství 31. května 2009, Nedvědovu báječnou přihrávku na druhý gól i to, že Juventus nakonec vybojoval druhé místo v lize těsně před AC Milán, naprosto přebil dojemný závěr.
Legendární český záložník po osmi letech skončil v klubu, který si ho zamiloval. V šestatřiceti vzápětí ukončil kariéru. „Můj nejtěžší a nejkrásnější den v kariéře,“ řekl Nedvěd tehdy do kamery italské televize Sky Sport.
Za Juventus odehrál 327 utkání.
Udělal si dlouhou dovolenou, zaběhl si pražský půlmaraton a v říjnu 2010 se do Juventusu vrátil jako jeden z členů vedení.
A jako jeden z klubových šéfů slaví v úterý padesátiny.