Volební reforma byla v Bosně a Hercegovině blízko, chyběla ale politická vůle. Za pomalý rozšiřovací proces můžou jak země západního Balkánu, tak sama EU, říká v rozhovoru pro EURACTIV.cz velvyslankyně v Sarajevu Ivana Hlavsová. České předsednictví by podle ní rádo pokročilo ve vízové liberalizaci pro Kosovo.
Česká republika dlouhodobě tvrdí, že evropská integrace zemí západního Balkánu je její prioritou, a to i v rámci předsednictví. Jaké konkrétní kroky ale česká diplomacie dělá, aby se to dařilo?
Že je západní Balkán dlouhodobou prioritou české zahraniční politiky, to je naprosto zřejmý fakt. Tato priorita se za posledních 30 let nemění, i když vlády a vládní koalice se měnily významně a mnohokrát. I proto jsme tomuto regionu věnovali velkou pozornost v rámci minulého předsednictví Rady EU, a platí to i pro to současné.
Proč je to pro nás tak důležité? Jedná se o region, který je blízko, je obklopený Evropskou unií a NATO, a v minulosti produkoval značnou nestabilitu. Jediný způsob, jak dosáhnout dlouhodobé stability, míru a demokracie v tomto regionu, je jeho integrace do evropských a euroatlantických struktur. Proto podporujeme směřování všech těchto šesti států (Bosna a Hercegovina, Srbsko, Kosovo, Černá Hora, Albánie a Severní Makedonie, pozn. red.) do NATO a do Evropské unie.
I samotný západní Balkán a jeho obyvatelé vidí tuto integraci jako jasnou cestu k bezpečnosti a ekonomické prosperitě, v tom se tedy shodujeme.
Platí to i o Srbsku?
Ano, i když je to asi jediná země, kde v posledních letech vidíme, i v rámci veřejného mínění, posun negativním směrem. Obliba Evropské unie v Srbsku klesá. Když se ale zeptáte běžného Srba, kde by chtěl žít, kam chce posílat děti do školy, kde vidí ekonomickou prosperitu, EU je pro něj jasná volba.
Jaký posun by Češi považovali za úspěch, kdyby se do konce roku v tématu západního Balkánu povedl?
Převzali jsme předsednictví od Francouzů a budeme pokračovat v tom, na čem se pracovalo. Chtěli bychom tuto agendu dotáhnou co nejdále to bude možné, samozřejmě nezáleží jenom na nás, jestli se to povede.
První věc už je splněna a týká se Severní Makedonie a Albánie, kde Francouzi napomohli k tomu, že se našlo řešení, jak zahájit přístupové rozhovory s oběma zeměmi. To byl velký rest, tento krok se měl udělat už dávno, protože tyto dvě země splnily všechny podmínky, které jsme po nich chtěli. To se tedy teď podařilo a první mezivládní přístupové konference proběhly už za našeho předsednictví.
Druhá konkrétní věc je vízová liberalizace pro Kosovo – další záležitost, která dotčenou zemi „bolí“. Země dostala podmínky, které splnila už před několika lety, což tehdy potvrdila i Evropská komise. K odstranění vízové povinnosti ale zatím nedošlo. Kosovo je jedinou zemí západního Balkánu, jejíž občané stále musí mít při vstupu do EU víza. Pro nás je to jednoznačná záležitost, kterou se budeme snažit v rámci našich možností posunout.
Třetí věc se týká země, kde působím, tedy Bosny a Hercegoviny, která stále čeká na udělení kandidátského statutu.
Změna v Bosně byla blízko
Česko bylo narozdíl od Slovinska a Rakouska v podpoře kandidátského statutu pro Bosnu zdrženlivé. Premiér Petr Fiala to komentoval tak, že EU by napřed měla vyřešit Severní Makedonii a Albánii, a až pak otevřít další citlivou otázku. Jak sama zmiňujete, to se povedlo. Nastal tedy teď čas zaměřit se na Bosnu?
Evropská unie a její instituce se Bosně a Hercegovině věnují dlouhodobě, stejně jako ostatním pěti zemím, jen to nevyplouvá tolik na povrch, například na summitech. Pozornost tedy existuje, druhá otázka ale je, jestli je dostatečná, jestli jsme dostatečně aktivní vzhledem k tomu, jak to v zemi vypadá.
Pokud jde o kandidátský statut, často se nás místní ptají, proč Ukrajina ano, proč Moldávie ano, proč Gruzie podmíněně ano, a současně Bosna a Hercegovina ne. Jenže vývoj v každé z těchto zemí je úplně jiný. Bosna požádala o členství v roce 2016, v roce 2019 pak Evropská komise udělala zhodnocení její připravenosti, a dala zemi 14 klíčových úkolů pro zahájení přístupových rozhovorů. Očekávání je takové, že pro získání kandidátského statutu by bylo potřeba splnit alespoň některé z nich. Něco málo se už podařilo, k žádnému podstatnému posunu ale nedošlo, a to kvůli komplikované vnitropolitické situaci.
Jako české předsednictví bychom velmi rádi s tímto tématem pohnuli, ale problém je daleko více na straně Bosny a Hercegoviny. Není to jako v případě Severní Makedonie a Albánie, kdy tyto země všechno splnily, a byla řada na nás.
Podmínkou pro posun Bosny na cestě do EU je volební reforma. O co se v ní jedná? A v jakém časovém horizontu je podle Vás reálné, aby země přijala takovou reformu, která bude „vyhovovat všem“?
Zjednodušeně řečeno, Bosna a Hercegovina má implementovat několik rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, které se týkají způsobu voleb. Potíž je v tom, že ústavní uspořádání země vzniklo na základě Daytonské mírové dohody z roku 1995, kde se hovoří o třech konstitutivních národech – srbském, chorvatském a bosňáckém. Tyto tři národy mají daná jistá práva. Zmíněné rozsudky se týkají toho, že někteří občané poukázali na to, že jsou kráceni ve svých právech volit nebo být volen. Implementace těchto rozsudků skutečně znamená ústavní změny, což je velký kámen úrazu.
Druhá část problému je, že v otázce samotného volebního procesu existuje už dlouhou dobu řada doporučení od OBSE, Benátské komise a dalších institucí, které se zabývají demokratickými standardy ve volbách. I zde by bylo potřeba pokročit vpřed.
Dohromady to tvoří jeden velký balík, který je samozřejmě politikum nejvyššího rázu. Evropská unie se o posun snaží už dlouho, minimálně poslední dva roky velmi intenzivně. Na přelomu tohoto roku proběhla řada jednání, v březnu došlo už téměř ke konsensu, chybělo opravdu málo, Bosňáci a Chorvaté se ale nakonec nedohodli. Drtivá většina toho, co bylo do letošních voleb (2.října) potřeba udělat, se povedlo. Bohužel chyběla politická odvaha udělat poslední krok. Teď je velmi těžké něco předpovídat.
Někteří odborníci už delší dobu mluví o riziku občanské války v Bosně. Jak velké podle Vás je? Zvyšuje se s blížícími se volbami? Nebo se situace naopak uklidňuje?
Vím, že Bosna a Hercegovina často implikuje obrazy války z devadesátých let, v paměti místních lidí je to samozřejmě stále velmi živě. Bohužel je tam řada politiků, kteří reminiscence z minulosti využívají, aby spíše rozdělovali než sjednocovali.
Jednoznačná odpověď na otázku je, že nejsou žádné indicie, že by v dohledné době mělo dojít k nějakému ozbrojenému konfliktu. V zemi se nachází mezinárodní vojenská mise pod hlavičkou EU, ve spolupráci s NATO, s názvem EUFOR – ALTHEA. Ta vydává pravidelná bezpečnostní hodnocení, a závěry jsou takové, že podmínky pro mír a bezpečnost zde nejsou narušeny.
Zároveň platí, že politické prostředí je čím dál „hlasitější“, čím dál komplikovanější, a tenze nejen v politické rovině, ale i mezi obyvateli, je cítit. Maximum, čeho se teď ale můžeme obávat, je nějaký izolovaný „neválečný“ incident. Ten by ale zvládly i místní bezpečnostní složky.
Chyby na obou stranách
Vy už jste to nakousla. Kdybychom vzali západní Balkán jako celek, jaká nálada ohledně evropské integrace tam teď panuje? Je region skutečně tak frustrovaný z toho, že východ Evropy se (kvůli válce) přiblížil EU daleko rychleji? Nebo je už spíše apatický?
Řekla bych, že západní Balkán a východ Evropy nejsou v tomto ohledu provázané, protože záležitost kandidátského statutu pro Ukrajinu a další dvě zmínění země je velmi nová. Proces evropské integrace západního Balkánu začal v roce 2003 rozhodnutím summitu v Soluni, kde jsme potvrdili, že mají dveře do Evropské unie otevřené.
Tyto země jsou v různých fázích přístupového procesu, potíže se objevují na obou stranách. Postupuje se velmi pomalu, protože státy nejsou schopné naplňovat jasně dané požadavky. Problémy se většinou týkají otázky právního státu.
Na druhou stranu, v samotné Evropské unii se dlouho říkalo, že je „unavená z rozšíření“, a to po vstupu desítky zemí včetně České republiky (v roce 2004, pozn. red.). Součástí EU jsou státy, které se s časem ochlazují vůči myšlence přijímání dalších zemí.
Navíc, jak už jsem zmiňovala, některé země podmínky splnily a my své sliby ne, respektive jsme k tomu později přidali další podmínky. Něco takového samozřejmě budí v západobalkánské veřejnosti jistou skepsi.
Potíž je tedy na obou stranách, proces se zpomaluje, protože region postupuje pomalu a vůle EU slábne. Unijní instituce jsou si toho dobře vědomy, stejně tak státy jako my, a společně se snažíme proces povzbuzovat. Překážkou jsou často vnitropolitické záležitosti.
Zmiňujete dodatečné podmínky, které EU vyžaduje. Nejde si nevšimnout toho, že vyřešení sporu okolo Severní Makedonie přišlo za cenu „ultimáta“, které si dohodly Francie a Bulharsko, a Makedonci v podstatě neměli na vybranou. Nemůže se takový „arogantní“ přístup EU vymstít, například v dalším nárůstu protievropských nálad v regionu? Protesty už jsme viděli…
Co se týká Bulharska a Severní Makedonie, tak já se nemohu vyjadřovat k substanci, protože jsem u toho nebyla, a sleduji to pouze zpovzdálí.
Obecně – vždy jsme říkali, že bilaterální problémy, které některé členské země mají s těmi, kteří aspirují na vstup, se nesmí stát součástí přístupového procesu. Máme s tím svoje vlastní zkušenosti, čili i na jejich základě víme, co by to mohlo způsobovat, a jsme jednoznačně proti.
Když vstupovalo Chorvatsko, tak Slovinsko mělo problém ohledně námořních hranic. Bilaterálních sporů na západním Balkáně je tolik, že by to mohlo rozšiřovací proces efektivně úplně zastavit. My proto říkáme – vyřešte svoje bilaterální problémy mezi sebou. V případě Bulharska a Severní Makedonie tam podobná snaha byla taky, dopadlo to ale tak, že Makedonci musí učinit jisté kroky. My doufáme, že to zvládnou, a že přístupové rozhovory poběží.
Trumf jménem blokace
Neměla by v tomto kontextu EU přehodnotit fungování rozšiřovacího procesu, kdy jedna země může vše zablokovat a ostatní tímto způsobem „vydírat“?
Jsem přesvědčená o tom, že v otázce přijímání nových členů do EU i NATO se musí rozhodovat konsenzem. I když dochází ke zpomalení, stále je to jediný proces, který tyto země může přivést do Evropské unie. Neměli bychom přicházet s nějakými alternativními návrhy.
Na druhou stranu existují iniciativy a programy, které se z části překrývají s procesem integrace do EU, například v rámci Rady pro regionální spolupráci (Regional Cooperation Council, RCC), která sdružuje šest západobalkánských zemí. Zde přišli s konceptem vytvoření společného trhu v rámci regionu, ale navázaného na standardy EU, což jim má následně usnadnit integraci do společného unijního trhu. Existuje také tzv. Berlínský proces, který se jim snaží pomáhat v řadě zejména ekonomických záležitostí. Tyto iniciativy ale spíše jen doplňují a pomáhají v přístupových procesech.
Když bychom vzali stávající rozšiřovací proces – nedalo by se to „blokujícím“ zemím nějak ztížit? Přijde mi, že v současném systému mají cestu k blokaci relativně jednoduchou, nemusí splňovat žádné podmínky.
Vždy se musíme dobře podívat na to, jaké důvody vedou zemi k tomu, že nakonec zůstane jediná proti 26. Důvody jsou vždy vnitropolitické, a většinou jsou velmi silné. I když my s tím nemusíme souhlasit, vyřešit to nemůžeme, protože řešení je opět vnitropolitické. Proto je to tak těžké.
Dělo se to ve Slovinsku, nyní je to velice zřetelné v Bulharsku. Totéž platí pro některé další země EU, které sice podporují politiku rozšíření, ale ne tak aktivně jako my. Bohužel neexistuje jeden recept.
Proč ale začalo Bulharsko blokovat přístup Severní Makedonie až ve chvíli, když skončil velmi bolestivý řecko-makedonský spor o název země?
Bilaterální spor probíhal už dříve, bulharské výtky vůči Severní Makedonii se týkají minulosti a různého náhledu na jazyk, národnost, historii.
Nechci být adresná a netýká se to pouze tohoto případu, ale když jedna země s něčím nesouhlasí, a my s tím nesouhlasíme taky, tak není potřeba dávat náš nesouhlas tolik najevo, když víme, že ten před námi to udělá za nás. Proto se bulharské výtky objevily až později. Komplikuje to opět tamní vnitropolitická situace, nestabilní vlády a jejich opakované pády.