Přátelé se mě od prvního dne ptají, kdo vyhraje. Už v prvním článku jsem psal, že Ukrajina může vyhrát, pokud jí vydrží odvaha a pokud Západ poskytne pomoc. Jenže jsem nikdy neměl čas pojednat o tom, co to vlastně znamená vítězství. Tento článek tedy nebude žádná predikce výsledku války, ale nezávazné povídání o tom, co to znamená něco ve válce vyhrát. A mám pocit, že dneska jsem to s délkou fakt přehnal.

1) Jaký je cíl války?
Carl von Clausewitz ve své knize O válce (1832) napsal, že válka je akt násilí s cílem donutit protivníka, aby se podřídil naší vůli. Všimněte si, že už tehdy správně věděl, že válka se vyhrává v myslích lidí, nikoliv jinak. Účelem války není co nejvíce lidí zabít, to výhru nezaručí. Účelem je zlomit vůli protivníka k odporu (tady se sluší připomenout, že jen zlomek občanů ČR projevuje ochotu bránit vlast; to je na druhou stranu samozřejmě číslo, které se může snadno změnit tváří v tvář konkrétním okolnostem).Dovolím si dva příklady – v roce 2014 neprojevila Ukrajina vůli ani ochotu bojovat o Krym – byl tedy předem ztracen. V letošním roce projevila ochotu bojovat o svou zemi, jedná se o tytéž protivníky, přesto se konflikt vyvíjí úplně jinak.To, co napíšu dál, je hrubé zjednodušení. Navíc si nedělám patent na správnost, jednotliví teoretikové popisují tyto různé aspekty ne vždy stejně. Když to ale alespoň ve stručnosti nenapíšu, závěr článku nemusí dávat smysl tomu, kdo problematiku nezná. Veškeré chyby tedy přičtěte mé neobratnosti při snaze o zestručnění, nikoliv zlému úmyslu.

2) Jaké jsou druhy vítězství
Již velice brzy se začalo rozlišovat vítězství v bitvě a vítězství ve válce. Například antičtí generálové věděli, že to není totéž – třeba takový Pyrrhos si byl dobře vědom, že série vyhraných bitev, avšak s nepřiměřenými ztrátami, může vést k oslabení armády a v konečném důsledku k prohře války.

Když se začaly armády zvětšovat, zvětšovaly se zároveň nároky na taktiku i strategii. Už od druhé poloviny 19. století přestala převládat strategie jednoho bodu, tj. plán, který se koncentruje vždy v jedinou bitvu, jejíž výsledek je kritický pro další průběh války, ale začala strategie komplikovanější, kdy jednotlivé části armád plní různé úkoly na různých místech, a to i velmi daleko od sebe, zároveň i v různém čase. Zrodily se vojenské operace, větší než bitvy, ale menší než celá válka.

Dnes stále rozlišujeme strategii a taktiku. Ale nejen – ještě se nám tam vloudily jiné kategorie jako velká strategie, kampaně a operace (u různých autorů je to různé – pokusím se o hrubé zjednodušení, aby to ještě dávalo smysl).Strategie je umění naplánovat a dosáhnout svého cíle, vojenská strategie je tedy umění naplánovat a vyhrát válku (nebo jí neprohrát, odstrašit potenciálního protivníka atd.). Velká strategie (grand strategy) pak zahrnuje strategie nejen vojenské, ale i ekonomické, průmyslové, sociální a další, a to dokonce s přesahem války. Velká strategie zahrnuje všechny zdroje a odpovídá i na otázku, co bude po válce. Někdy se používá pouze ve smyslu velmocenském, jindy zkrátka pro ucelený plán, jak dosáhnout určitého dlouhodobého všeobecného cíle. (Někteří autoři považují za takovou „grand strategy“ už například strategii Říma, s jeho budováním hranic, silnic, legií, obchodu, diplomatických smluv, rukojemství, atd.)Taktika je umění vedení nějaké konfrontace, v našem případě boje. Je krátkodobá a hrajete s kartami, které máte. Taktika může být úplně malá (třeba CQB taktika zásahové jednotky proti aktivnímu střelci) i velice rozsáhlá, pokud se týká bitvy. V antice trvaly bitvy nejvýše asi tak den, většinou méně (pokud nešlo o obléhání). Ovšem od 20. století se může délka bitvy počítat na měsíce i na roky (například Bitva o Atlantik trvala od roku 1939 do roku 1945).Operace je pak jakýmsi průnikem strategie a taktiky, neboť samozřejmě v rámci jediné operace často dochází ke změnám taktiky, nasazení nových technologií, doplňování stavů, politickým vlivům atd. Ostravská operace je takovým případem; útok na Ostravsko a Opavsko na jaře 1945 řešil jak otázky strategické (je to průmyslová oblast, přičemž zachovat tento průmysl byl důležitý cíl pro obnovu Československa, o to víc, že SSSR plánoval mít ČSR ve svém vlivu), tak otázky taktické (neboť Němci mohli využít československé opevnění a tak připravit tvrdou obranu). A protože se objevilo i něco většího, než operace, a sice kampaně, je to ještě o něco složitější. (Kampaň je série souvisejících operací v určité oblasti, která má určitý strategický cíl).Máme tedy zejména taktické a strategické vítězství, přičemž úspěch operace nebo kampaně obsahuje oba prvky.

3) Taktické vítězství
Začněme od bitvy. Už antický vojevůdce věděl, že bitvu je nejlepší vyhrát, ale někdy má cenu bojovat, i když nejde přežít (Thermopyly). Co tedy vítězství v bitvě je? Někdy se vítězství v bitvě posuzuje podle velikosti ztrát – kdo ztratil více mužů, prohrál. Takové pojetí má však několik slabin. První z nich je ta, že ne vždycky mají jednotlivá vojska stejnou sílu. Tak například u Rorke´s Drift (1879) bojovalo cca 150 Britů proti cca 4.000 bojovníků Zulu. Kdyby Zulové utrpěli ztráty 300 mužů a Britové „jen“ 150, dalo by se to prohlásit za Britské vítězství? Druhá slabina je, že málokdy je cílem bitvy pouze způsobit nepříteli ztráty.Tím se dostáváme k posuzování vítězství v bitvě podle cílů bitvy. Britové u Rorke´s Drift utrpěli ztráty cca 30 mrtvých a raněných, Zulové asi 800 mrtvých a raněných – a stáhli se. Britové se v dvoudenní bitvě udrželi, stanici ubránili, bitvu zjevně vyhráli. V dnešní době preferujeme vyhodnocování bitvy podle jejího cíle, nicméně i první pravidlo je stále podstatné – taktické vítězství za nepřiměřenou cenu může vést ke strategické porážce.Jindy nastane situace, kdy jedna strana zjevně „prohraje“ podle počtu ztrát, cíl bitvy ale stejně splní. Příkladem je bitva u Alama, kde cca 150 mužů bránilo pevnost před útokem až několika tisíc Mexičanů. Američané umřeli všichni, ale stihli získat čas pro generála Houstona, aby sebral dostatečné vojsko. O pár dní později porazil Sam Houston Mexičany v bitvě u Jacinta za 18 minut se ztrátami 9 mužů. Cíl obrany Alama tak byl splněn.Někdy může nastat absurdní situace, kdy obě strany prohlásí, že bitvu vyhrály. Můj oblíbený případ je bitva u Borodina (1812). Napoleon postupuje na Moskvu, Kutuzov se nechce nechat vtáhnout do bitvy (francouzští vojáci mají lepší výcvik, Naopoleon je lepší velitel atd.). Ovšem car si bitvu přeje, tak se Kutuzov Napoleonovi postaví. Napoleonova armáda svede bitvu u Borodina, bitvu s největšími pozemními ztrátami do bitvy na Marně roku 1914. Ruská armáda ustoupí a Napoleon obsadí Moskvu. Kdo vyhrál? Samozřejmě Napoleon, porazil Kutuzova a obsadil hlavní město, nebo snad ne? Ruská armáda byla poražena, ale ne rozprášena, stáhla se organizovaně a neztratila vůli k boji. Ztráty obou stran byly víceméně srovnatelné, ale zásobovácí linie ani náhodou. Rusko zvládalo daleko lépe doplňovat zásoby a vojáky, pro Napoleona znamenala každá ztráta dvojnásobný problém. Ani po pádu Moskvy se Rusko nevzdalo. Ruská armáda se stáhla, ale stála Napolonovi na zásobovacích trasách, zima na krku, domácí zásoby spálené. Ještě toho roku opustil Napoleon Rusko. Z jeho velké armády zbyla sotva desetina. Tak co tedy? Nemohl bych říct, že pro Kutuzova bylo způsobení nenahraditelných ztrát Napoleonovi při zachování integrity vlastní armády taktické vítězství? Nebo je to taktické vítězství Napoleona a strategické vítězství Kutuzova? Záleží vlastně na takovém teoretickém dělení?

4) Strategické vítězství
Zde je podstatný plán. Může se jednat o konfrontaci dvou stran (a vítězstvím je dobytí určitého území). Může se jednat o útok jedné a obranu druhé strany, kdy cílem té druhé je pouhé odražení útoku. Může se jednat o asymetrický konflikt, guerillovou válku, kde cílem jedné strany je pouze vytrvat tak dlouho, až náklady silnější strany budou pro ni neúnosné a z konfliktu odejde. Strategie hledí nejen na boj, ale i na to, co bude v případě úspěchu nebo neúspěchu dál.Typický velký plán (grand strategy) by mohl být například postup SSSR v době 30-40 let – spolupráce s Německem, rozdělení Evropy - k čemuž pomohla i tragická politika Velké Británie a Francie ve vztahu k Československu (a pokud mi nevěříte, podívejte se, na jaké státy SSSR zaútočil nebo je obsadil do června 1941), vyčkání na nevyhnutelnou válku mezi Německem jakožto agresorem a Francií a Vekou Británií, získání hospodářské pomoci zejm. od USA, pomoc při osvobození Evropy od nacismu (osvobozené národy Evropy to doopravdy uvítaly, to říkám bez jakéhokoliv sarkasmu) a navazující zahrnutí co největší části Evropy do své sféry vlivu (to už neuvítaly zdaleka tak nadšeně). Tento plán byl vlastně v podstatných rysech dodržen přesto, že v roce 1941 překvapivě zaútočilo Německo také na SSSR. Naopak německá grand strategy byla zcela pochybná, pokud vůbec nějaká byla, a tento nedostatek nevyvážila ani celkem dobrá taktika.

Příkladem strategického úspěchu ve válce na Ukrajině je vstup Švédska a Finska do NATO. To je něco, co se nepodařilo desítky let, ale Putin svým chybným postupem způsobil, že hranice NATO a Ruska se dramaticky prodlouží a že země na hranicích s Ruskem aktivně hledají spojence proti Rusku. Chybná Putinova strategie způsobila pro jeho vnímání politiky dlouhodobě nepříznivý důsledek.

5) Úspěch operace nebo kampaně
Strategie určuje cíle operace (vylodit se a vybudovat předmostí v Normandii, umožnit přísun nových jednotek z Británie), taktika jednotlivé aspekty operace (vy budete ostřelovat toto území, vy seskočíte zde a zajistíte most, vy se probijete k opevnění a obsadíte ho, vy zbombardujete vzdálenější most a znemožníte příchod posil atd.) Naplnění cílů operace při vynaložení přiměřených a očekávaných nákladů se dá považovat za úspěch.

V současné době například Rusko potřebuje operační pauzu. Vede boj hlavně dělostřelectvem, kde se stalo hned několik problémů – chytrá munice dochází, ta hloupá se příliš netrefuje a je ničena novým ukrajinským dělostřelectvem. Blízké sklady (a to třeba i 70 km od fronty) jsou ostřelovány, ze vzdálených je obtížná logistika (do skladu 50km vzdáleného to může náklaďák otočit čtyřikrát za den, do skladu 200 km jen jednou. Ale paliva sežere stejně.) Opotřebovávají se hlavně, které mají jednak omezenou životnost a pak také některé nevykazují z hlediska životnosti 100% kvalitu. To může být dáno jednak špatnou výrobou, korupcí a v neposlední řadě absencí některých materiálů z ciziny (pozor – netvrdím, že jsou špatné, tvrdím, že ne všechny plní očekávání, které v ně ruské velení vkládá). Vojáci si potřebují odpočinout, zásobit. Podle informací jsou noví vojáci špatně vycvičení a do boje se příliš nehrnou.

Ukrajinci toho využívají a provádějí operace, z nichž momentálně stojí za pozornost pokus o znovuzískání Chersonu. Strategický cíl operace je jasný, a proč? Za prvé, mnoho ruských sil je vázaných na Donbase, takže je zde příležitost. V Chersonu a okolí se vedou partyzánské operace, jejichž intenzita bude klesat s tím, jak Rusové budou oblast okupovat dlouho. Je to důležité město pro další postup a leží na spojnici Krymu a ruských vojsk. Je to jediné velké město na západ od Dněpru a je důležité pro kontrolu Dněpru. Po dalším postupu by se mohlo podařit zablokovat kanál, který vede vodu z Dněpru na Krym (s ruskou logistikou obrovský problém). Podle posledních informací u Chersonu hrozí uzavření množství Rusů v kotli, kteří se budou muset vzdát. Ústupové mosty jsou pobořeny, uvidíme, zda se zprávy potvrdí. Zajímavé je, že představitelé Moldavska se obávají útoku z Podněstří v případě ukrajinského postupu na jihu země.

6) Spojenci
Závěrem si povězme něco o spojencích. Je dobré je mít. Někdy je to dokonce nezbytné. Jenže má váš spojenec stejné parametry pro vítězství, jako máte vy? A co když ne? Rakousko-Uhersko vypovědělo Srbsku válku 28. července 1914, oficiálně pro atentát na následníka trůnu. 2 srpna Německo obsadilo Lucembursko. K čemu potřeboval spojenec Rakouska ve válce proti Srbsku obsadit Lucembursko? Inu, protože vzájemnými spojenectvími se situace tak zkomplikovala, že na stranu Srbska se přidalo Rusko, na stranu Rakouska-Uherska Německo, které ale vědělo, že nechce bojovat na dvou frontách, tak zkusilo nejdříve vyřídit Francii (a Francie měla s Německem nevyřízené účty už od roku 1871). Přes Belgii a Lucembursko. A tak to pokračovalo, až byla ve válce celá Evropa.

Spoiler – připomínám, že existují utajované skutečnosti. Ty mohou být v rámci jednoho státu (například nějaký plán, existence zbraně nebo tajného agenta atd.), ale mohou to být i dohody. Mezinárodní dohody jsou obvykle veřejné, schválené patřičnými orgány jednotlivých států, ale samozřejmě probíhají tajná jednání, formální i neformální, třeba i jen v rámci rezortů, jejichž výstupy vůbec neznáme. Takže – my vůbec nemusíme vědět všechno to, co si dojednaly:- Jednotlivé státy s Ukrajinou o její podpoře, ani- Jednotlivé státy s Ruskem, ani- Jednotlivé státy mezi sebou.Aniž bych se pouštěl do konspiračních teorií, každá z takovýchto dohod by mohla mít zásadní dopad na celou válku, vysvětlovat pohnutky a cíle stran a velmi ovlivnit výsledek. Vezměte si například pakt Molotov-Ribenntropp, který měl tajný dodatek o rozdělení sfér vlivu. Ten byl ze strany SSSR popírán až do devadesátých let, nicméně v době napadení Polska obecně znám nebyl vůbec. Samozřejmě i bez této znalosti se dalo obecně předvídat rozdělení Evropy (rozpínavost Německa a SSSR nebyla tajemstvím), ale bylo to o dost obtížnější. Jak můžeme vědět, že nějaká tajná dohoda mezi Německem a Ruskem neexistuje i nyní, a proto se Německo chová tak, jak se chová? Navíc když existují i jen gentlemanské dohody mezi představiteli států? To vědět nemůžeme.

Proto můžeme motivace spojenců Ukrajiny jen odhadovat, více či méně přesně. Jedna z teorií tvrdí například to, že USA vyhovuje dlouhá válka, do níž USA dodávají zbraně, Ukrajinci vojáky a Rusko vydává neskutečné výdaje a ztráty na lidech (což Rusko samozřejmě nezbavuje viny na rozpoutání útočné války; stále by Rusko mohlo válku ukončit velmi rychle tím, že se stáhne mimo hranice Ukrajiny). Tato teorie vysvětluje, že proto se dlouhou dobu bránili dodávkám letadel a těžké techniky. MANPADs a podobné zbraně umožní obranu země, ale ne dobytí již obsazených částí. Není to má oblíbená teorie, bylo by to vůči Ukrajině ošklivé, navíc už delší dobu jedou i dodávky těžkých zbraní.Když se nad tím nicméně zamyslíte, je spousta možností, jak by mohla i jiná taková „tajná“ dohoda vypadat. Například dohoda o tom, že Ukrajina v budoucnu bude nakupovat zbraně určitého státu. Dohoda o tom, že my dáme Ukrajině zbraně a pak si nakoupíme určité nové. Dohoda o tom, že spojenec bude dodávat zbraně jen potud, pokud bude Ukrajina aktivně bojovat. Zákaz použít dodané zbraně na určité cíle nebo území. Dohoda o tom, že když NATO a spojenci aktivně nevkročí na území Ukrajiny, nepřistoupí Rusko na taktické použití jaderných zbraní. Můžete si vymyslet jakoukoliv teorii a můžete se trefit, protože se to stejně jen tak nedozvíme. Hranice mezi teorií a konspirační teorií je nezřetelná (v roce 2017 publikovalo BBC - Quentin Sommerville, Riam Dalati, článek o tom, že při bojích o město Rakka, poslední baštu ISIS, se zástupci USA a kurdských jednotek na jedné straně a ISIS na druhé straně dohodli, že nechají obklíčené bojovníky ISIS se stáhnout, de facto uniknout. Myšlenka byla dobrá, a sice že obyvatelé města utrpí méně, spojenci utrpí méně, město bude dobyto bez zarytého odporu bojovníků ISIS, kteří by jinak neměli kam utéct. Negativním výsledkem však bylo, že vlastně se svolením USA unikly stovky bojovníků ISIS do Sýrie a Turecka, a pak se bojovníci vydali dál, třeba i do Francie. Je to ozdrojovaný článek BBC, žádná konspirace.)

Musíme se na to podívat z druhé strany, z hlediska toho, co víme. Když to pojmu za Českou republiku – přijímáme uprchlíky a snažíme se o ně postarat. Posíláme peníze. Posíláme zbraně (a jak se ukázalo, tajně dokonce ještě mnohem víc, než se vědělo, jak zjistil ORYX). Uzavřeme smlouvu se Slovenskem o tom, že jim pohlídáme vzdušný prostor, když oni dají své stíhačky Ukrajině. To jsou věci, co víme. Seděla by do toho nějaká konspirační teorie o tom, že ve skutečnosti Ukrajině nechceme pomoct? Nemyslím si to. A to i přesto, že stále nakupujeme od Ruska ropu. Myslím si, že obecně se takový přístup dá aplikovat na všechny státy – když se podíváme, co ve skutečnosti dělají, tak nám vyjde v hrubých rysech správný obrázek. My chceme, aby Ukrajina vyhrála. USA, Velká Británie, Polsko taky; i kdyby pomáhali méně, než by mohli, (a dokonce i kdyby tak činili schválně, aby nechali Rusko krvácet co nejvíce), pořád pomáhají strašně moc. Naopak země jako Německo nebo Maďarsko osud Ukrajiny nezajímá buď vůbec, nebo by si přáli, aby si je Rusko klidně podrobilo, ale hlavně aby bylo brzy po všem a obchod jel jako obvykle.

Jak by tedy mohlo vypadat vítězství na Ukrajině? Jakkoliv. Původní ruský plán, a sice obsazení Ukrajiny, nahrazení Zelenského a dalších loutkovou vládou, zlomení odporu a její faktické zapojení pod kontrolu Ruska, ten nevyšel. Už to je vítězství. I kdyby Ukrajina neosvobodila jedinou další vesnici, tak to, co dokázali do dnešního dne, může být strategické vítězství, pokud to udrží. Cokoliv lepšího je už jen větší vítězství. Na druhou stranu ale nezapomeňme na druhý způsob posuzování vítězství – zničená země, zabitá generace, to podrývá podstatu vítězství.

Ovšem zlé jazyky řeknou, že Západ se jen třese na to, až na místě vybombardovaných továren postaví své vlastní, které nebudou patřit Ukrajině, jen tam budou místní pracovat. Inu, možné to je. Nezapomínejme ale na dvě věci. Ta první je, kdo to způsobil, kdo je vybombardoval a proč. Ta druhá je, že i v zemi, kde půlka průmyslu patří západním zemím a vy jim jen posíláte dividendy, se dá žít o dost lépe, než v Rusku. Důkazem je Karélie. To je území, které do roku 1940 patřilo Finsku, pak půlku zabral SSSR. Půlka patří Finsku, půlka Rusku. Stejně se v nich tedy vážně nežije, hádejte, v které půlce se žije lépe.

Ovšem musím připustit, že zde bude pocit hořkosti, když se po válce ozvou země, které nepomáhaly, že si najednou vzpomněly, že chtějí pomoct s obnovou a všechno si na Ukrajině za ušetřené peníze koupit. Jak říká japonské přísloví: „Dopad velkého úspěchu rozvíří vítr drobných nepříjemností.“ Vlastně se těším na to, až se budu jednou vztekat u článků o poválečné obnově Ukrajiny.