Ve městě u Baltu se festival složený z inscenací her nejproslulejšího dramatika neocitl náhodou – už počátkem 17. století sem zajížděly společnosti anglických herců, v Gdaňsku tehdy stála i divadelní scéna, velice podobná slavnému londýnskému divadlu Fortuna. Její kresbu před lety v archivu objevil Jerzy Limon, polský shakespearolog, kterému vnukla myšlenku na založení festivalu (to se podařilo v roce 1997) a později i na vybudování nového divadla.
Impozantní moderní budova z tmavých cihel s hledištěm připomínajícím prostory alžbětinských scén a s možností otevřít střechu a variabilně měnit dispozice parteru byla otevřena roku 2008.
Letošní 26. ročník festivalu měl motto „Mezi nebem a jevištěm. Po bouři?“, které se vztahovalo nejen k bouři, jež zmítá současným světem, ale i ke dvěma různým nastudováním Shakespearovy hry a dále k stejnojmennému tanečnímu titulu z Dánska a scénickému tanečně-hudebnímu duelu mezi Arielem a Kalibanem s názvem How Beauteous Mankind Is?, které byly na programu.
Místo stvořené ze zvuků
Festival zahajovala Bouře italského režiséra Alessandra Serry (Teatro Stabile, Turín), hraná na prázdné scéně s prkennou podlahou, která působí jako kontrapunkt k výpravným kouzlům, jež Serra provádí s tkaninou, měnící se z bouřkového mraku v plachtu či mořskou hladinu, pod niž se postavy dostanou, či s otepí roští, která se stává výrazným prvkem scénografie. Lyrická poetická místa se stylizovanou choreografií střídají živé výstupy komických figurek – možná proto nepůsobí Serrova Bouře tak kompaktním a uhrančivým dojmem jako jeho předchozí inscenace Shakespeara, temný groteskní Macbeth, hraný v sardštině, který letos hostoval na festivalu Divadlo evropských regionů v Hradci.
S Bouří se na festivalu představilo i rumunské divadlo Bulandra. Režisérka Ada Mileaová využila zmínky v textu o tom, že ostrov, dějiště hry, je místem stvořeným ze zvuků, a zaplnila jeviště nespočtem mikrofonů, zpívajícími herci ve fantaskních kostýmech pastelových barev a jasně zeleným Arielem, který jako zvukař od svého pultu vše ovládá. V tomto pestrém hudební reji se sice poněkud ztrácí vážnější, filozofická rovina hry, ale její podoba nevážná má švih a vtip. Hudební stránka tvořila podstatnou součást také v další inscenaci, Andronicus – synekdocha (režie Grzegorz Bral) polského divadla Písně kozla.
Nejkrvavější z Shakespearových tragédií odehrál soubor na jednoduché, ale efektně působící scéně, složené z paravánů, tvořících zadní scénu, a krychlí, jakýchsi „podstavců“ pro účinkující, které je možné sestavit v úzké pódium.
Příběh msty, zloby a vášně, kde nechybí uťaté údy, vyříznutý jazyk, znásilnění či vaření lidského masa, zde vypráví Titův bratr Marcus jako vedoucí chóru, tvořeného všemi herci, z něhož pak vystupují jednotliví protagonisté. Rytmizovaný přednes či zpěv chóru souzní s perfektně zvládnutou choreografií a zvyšuje napětí, jeho záměrná monotónnost podtrhuje hrůznost děje. Titus Andronicus se zřejmě přiřadí k mezinárodnímu úspěchu inscenací Macbetha a Leara, které Písně kozla uvedly v předchozích letech.
Ceny pro brněnskou Radost
Nejlepší polská inscenace nebo adaptace Shakespearovy hry v uplynulé sezoně získává na festivalu cenu Zlatý Yorick. V tomto roce byla udělena koprodukci Polského tanečního divadla z Poznaně a souboru Bodytalk z Münsteru za inscenaci Romeos & Julias unplagued. Traumstadt. Porota ocenila působivou scénografii i choreografii (Yoshiko Waki), ale i zaměření na postavení umělce v dnešním světě.
A rozdávaly se i další ceny – dvě z nich, cena Polské shakespearovské společnosti „Kniha Prosperova“ a Cena diváků patřily inscenaci brněnského Divadla Radost Hamlet on the Road (režie Joanna Zdradaová) mezi jiným za skvělý výchozí nápad – Horacio, poslušen posledních Hamletových slov, aby jeho příběh dál vyprávěl, kočuje jako principál s loutkovým představením Hamleta po světě. Za úspěch českého divadla lze považovat i hostování druhého brněnského divadla – Národního divadla Brno s nastudováním Večeru tříkrálového v režii Štěpána Pácla.
Novinářskou cenu festivalu získalo Zkrocení zlé ženy (režie Jacek Jabrzyk) z divadla Zagłębie v Sosnovci. Hra je jednou z příčin, proč bývá dnes Shakespeare označován za autora „toxického“ svými genderovými nekorektnostmi. Inscenátoři proto zvolili mužské obsazení hlavních rolí – při svatbě Katky a Petruccia sklízejí oba snoubenci, oblečení do bílých ženských šatů, stojící před oddávajícím knězem, bouřlivou odezvu publika. Vyznění komedie se posunulo, Shakespeare zůstává, a soudě podle odkazů na jeho postavy, slavné scény či citáty v off programu festivalu (ten přináší inscenace autorem volně inspirované), náš duchovní prostor na příkaz korektní doby neopustí.
