Studenti už nechtějí všechno vydržet, fandím jim, říká nová ombudsmanka FAMU. Nahradila Laurenčíkovou
Univerzitní ombudsmani patří ke standardu vysokoškolského života v řadě zemí. V Česku jsou zatím výjimkou. Mezi hrstku škol, které již funkci zavedly, se řadí Filmová a televizní fakulta Akademie múzických umění v Praze (FAMU). Začátkem srpna funkci převzala psychoterapeutka Pavlína Junová. „Jde o rovnováhu mezi empatií a odvahou vstoupit do konfrontace,“ říká.
V zahraničí vznikaly první ombudsmanské posty na univerzitách už v šedesátých letech minulého století. V České republice jsou však stále ojedinělým fenoménem. Proč?
Možná to souvisí s naší českou náturou a pocitem, že kdo si na něco stěžuje, „práská“ na druhého. Říct si na rovinu, že se některé věci dějí, vyžaduje určitou zralost. Sejmout klapky z očí je proces sám o sobě a popření je obrovsky silný obranný mechanismus. Kdo se nakonec ozve, je hodně vidět, snese se na něj kritika.
Lidé se občas chovají jako uvařené žáby a obávají se společenského rozkladu ve chvíli, kdy někdo určitý problém nahlas pojmenuje. Takže raději zůstávají v hrnci. Fandím tomu, že dnešní studenti už nechtějí všechno vydržet. Jsme v procesu změny a mám naději, že se k sobě na jeho konci budeme chovat s větším respektem.
Proč jste se rozhodla se o funkci ombudsmanky FAMU ucházet?
Nejdřív jsem zaznamenala, že vzniká institut ombudsmana na DAMU. Sledovala jsem dění na škole, pozorovala založení iniciativy Nemusíš to vydržet a zaujala mě témata, která se na škole začala otevírat. Líbilo se mi, že studenti mají zájem o změnu, a viděla jsem, že potřebují, aby se kultivoval jejich vzdělávací prostor. Nejde jen o kvalitu studia, ale i o atmosféru na škole. Nejprve jsem se proto o pozici ucházela právě na DAMU, kde byl nakonec zvolen Petr Polák. Po chvíli přišla nominace na stejný post na FAMU. Připadalo mi to jako dobrá příležitost, když už jsem „zabředla“ do uměleckého vysokoškolského prostředí.
V rámci Bílého kruhu bezpečí mimo jiné pracujete s oběťmi trestných činů. Jak důležité je pro vás psychologické vzdělání pro výkon funkce ombudsmanky?
Vnímám ho jako výhodu. Jsem totiž zvyklá být v kontaktu s bezmocí a s lidmi, kteří řeší velké osobní problémy. Myslím si, že v profesi ombudsmanky je dobré mít cit pro to, jak se druhého ptát, kdy vyjádřit podporu, ale kdy být i důrazná.
Co v praxi výkon funkce ombudsmana či ombudsmanky obnáší?
Primárně vyřizuje podněty, které přicházejí od studentů a zaměstnanců FAMU. Základem všeho je jim zkrátka věnovat pozornost ve chvíli, kdy vnímají nějakou nespravedlnost, diskriminaci nebo se necítí bezpečně. V tu chvíli má nastoupit ombudsman a problému se věnovat. Řešení zahrnuje také mediační rámec, protože situace nejsou vždy jednoznačné – důležité je ale navázat dialog a snažit se dosáhnout společného řešení pro obě strany. Součástí ombudsmanské práce je i důraz na pěstování etické kultury a kultivaci akademického prostředí. Jinými slovy má ombudsman dbát na to, aby se na škole začala otevírat důležitá témata, aby na ní panovala přátelská atmosféra a existoval prostor pro tvůrčí svobodu.
Asymetrie vztahů je reálná věc
Pozici přebíráte po Kláře Šimáčkové Laurenčíkové, která se letos na jaře stala vládní zmocněnkyní pro lidská práva. Chystáte ve fungování institutu nějaké změny?
Ráda bych udržela kontinuitu, protože se mi práce paní Laurenčíkové líbila. Vyšel od ní například impuls pro vytvoření etického kodexu FAMU, v jehož dokončení bych chtěla pokračovat. Chtěla bych navázat i na pořádání workshopů, které zavedla. Za sebe bych ráda zavedla systémovou prevenci v podobě tematických vzdělávacích bloků pro studenty tak, aby k nepříjemným situacím na škole docházelo co možná nejméně.
Když ombudsmanství na FAMU na podzim roku 2020 vzniklo, objevovaly se negativní reakce z řad zaměstnanců a pedagogů. Panovaly obavy, že institut naruší atmosféru na škole. Změnil se od té doby přístup vyučujících?
Mám dojem, že už se zčeřené vody zklidnily. Uvědomuju si, že pro někoho ta pozice může být ohrožující. Dříve jsem krátce pracovala jako školní psycholožka a někteří tamní učitelé měli obrovský strach z toho, že jim začnu mluvit do jejich práce. Na vysokých školách mi to přijde podobné. Nejsem ale na FAMU od toho, abych někoho pořád jen kontrolovala. Nechci být dráb, ale naopak podpora, a to i pro pedagogy.
Je na uměleckých školách větší riziko, že mezi pedagogy a studenty bude docházet k nepřípustnému překračování hranic ve vzájemných vztazích?
Je jasné, že se mezi umělci vytváří určitá blízkost. Vyvstávají jim pracovní příležitosti a studenti se na kariérní život chystají už na fakultě, protože je to malý svět. Vzájemná důvěra je nutná součást tvůrčího procesu, dá se ale pěstovat bezpečně. Nejde být tvůrčí, pokud mám pocit, že někdo výrazně překračuje moje mantinely.
Ať chceme, nebo ne, asymetrie vztahů je reálná věc: na škole učí spousta známých profesionálů a studenti jsou často šťastní, že tam vůbec mohou být. Je potom i na jednotlivci, aby citlivě vnímal svoje okolí a nerovnost si uvědomoval.
Mgr. Pavlína Junová
Psycholožka a psychoterapeutka. Vystudovala obor Psychologie na Masarykově univerzitě v Brně, po studiu absolvovala prezenční část výcviku v Gestalt terapii. Pracuje v Psychosomatickém centru Praha v Jinonicích. Jako dobrovolnice Bílého kruhu bezpečí má zkušenosti s pomocí obětem trestných činů, terapie poskytuje také párům. V srpnu 2022 byla zvolena ombudsmankou na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze. Ve funkci nahradila Kláru Šimáčkovou Laurenčíkovou, která se v květnu stala vládní zmocněnkyní pro lidská práva.
Existují na FAMU konkrétní mechanismy, jak se vztahy učitelů a studentů pracovat?
Vedení školy je hodně motivované k tomu, aby byla asymetrie vztahů co nejlépe podchycená a případy jejího zneužívání se neděly. Vůle tam rozhodně je, což mi přijde důležité. Patří sem zmiňovaný etický kodex, který bude koncipován tak, aby se o něj skutečně dalo opřít. Studenti také žádali, aby měli pedagogové povinné workshopy a v tomto ohledu se vzdělávali, což už se také děje.
Nenechat problémy být
Jak mám jako studentka postupovat, když chci využít vaší pomoci?
Můžete se na mě obrátit buď telefonicky, nebo e-mailem. Následně si vás pozvu na konzultaci. Během ní zjišťujeme, kde je těžiště problému, abychom mohli najít řešení. To může být na studentovi samotném, kdy například doporučím odbornou pomoc, v mezilidských vztazích, které se snažíme narovnat, nebo vyloženě v systému jako takovém. Některé věci samozřejmě změnit nemůžu, ale je důležité nikoho neodbýt. Někdo potřebuje formální řešení, někdo spíš podporu.
Jak může takové formální řešení vypadat?
To je dobrá otázka, konkrétní nástroje by měly sloužit k tomu, aby se nezabředlo do oné bezmoci. V Chartě ombudsmanky platí zásada neformálnosti, což znamená, že na prvním místě je dialog. Například u diskriminace bych nejprve kontaktovala dotyčného pedagoga nebo osobu v mocenském postavení a promluvila si s ní. Můžeme dojít k tomu, jak se má chovat, aby studenta neponižoval, a podobně. Moderovala bych i vzájemné setkání.
Pokud k tomu není vůle, nastupují ostřejší prostředky v souladu s vedením školy. Ze zákona je zřízena disciplinární komise, která se podobnými případy zaobírá oficiálně a může rozhodnout o sankcích, například zrušení pracovního poměru. Zároveň už to, že se problémy nenechávají být, funguje jako prevence.
Aktuální číslo
- Kulturní války režisérky Barbary Herz
- Může být matka dobrý „vědec“?
- Jak vychovat odolné děti
- Rodičovská půl na půl
