Prošel si peklem, jako dítě ho šikanovali. Dnes učí sebeobranu

  10:22
Říká se, že dětství je jedno z nejhezčích etap života, ale neplatí ro pro každého. Sám o tom ví nejlépe Jan Hála, rodák z Rotavy. Ten se setkal se šikanou již na základní škole. Přitom se nijak nelišil od ostatních.

Měl blonďaté vlasy, normální postavu a rád sportoval, ale ani tak se nevyhnul urážkám a posměchu. „Byl jsem sám, ale když jsem změnil pohled na život a našel si pár nových přátel, mohl jsem začít fungovat jinak, než tomu bylo dříve,” říká Jan Hála, provozovatel školy sebeobrany.

Kde a jak váš příběh začal?
Byl jsem malý blonďák, co měl své sny a v devíti letech začal dělat karate v Kraslicích. To se ovšem nelíbilo mým spolužákům na základní škole a v ten moment začala šikana. Dostal jsem několikrát pěstí, strkali do mě, posmívali se mi a kvůli tomu jsem byl ve škole úplně sám. Neměl jsem žádné přátele, ani chuť se do školy těšit. Po pár letech výuky karate, po získaní zkušeností a nových přátel jsme společně založili oddíl v Rotavě. Následoval thajský box v Praze, brazilské jiu-jitsu, taekwondo, shinkyokushinkai,kali nebo BJJ. Měl jsem potřebu zkusit všechno.

Po letech jsem se dostal k práci vyhazovače, ochrance klubu a hlídání známých osobností. Došel jsem k názoru, že sportovní karate na ulici nefunguje. Začal jsem kompletovat styly dohromady, zkusil jsem i krav magu, ale pořád to nebylo ono. Přišla fáze mého vlastního stylu, protože ten nešel nikam zařadit. Systém jsem pojmenoval Reálný boj v obraně. Tím se mi podařilo odstartovat kariéru v Karlových Varech. Po dalších pár letech jsem našel svého učitele v Bratislavě. To, čemu se aktuálně věnuji, se nazývá Mastro Defense System a je to unikátní systém sebeobrany ve stylu street fight, přičemž vychází z filipínského stylu pencak silat a mixuje různé další bojové styly.

Byla pro vás šikana motivací?
Ano, byla. Pár lekcí karate a přibývající přátelé mi otevřeli oči a srdce dokořán. Mohl jsem začít znovu a jinak. Poslední ránu do obličeje jsem dostal od spolužáka před celou třídou. Po několika letech jsem mu za to poděkoval. Tenkrát mi natrhl ret a tam jsem si řekl, že tohle už stačí. V devíti letech jsem si uvědomil, že tohle nechci a začala má nová životní cesta.

Kolik vedlejších aktivit pořádáte?
Letos pořádám kromě výuky sebeobrany i kempy v Chorvatsku. Dříve jsem pořádal pravidelně čtyřdenní kempy na Božím Daru. Celý program byl postavený na dvou trénincích denně se zaměřením boje na zemi, proti jednotlivci, skupině, se zbraní nebo nožem. Vždy to směřovalo na kompletní obranu v boji, a to už v jakékoli situaci. Kemp by se neobešel bez teorie, kde se probírá šikana, násilí. Navštívily nás i policejní složky, které nám předaly spoustu užitečných informací. Díky samotné výuce a kempům mi prošly pod rukama stovky klientů.

Mají větší zájem muži, ženy nebo děti?
Je to různé. Chvíli mi na hodiny chodili více muži, následně to bylo vyrovnané a poté chodilo více žen. Dnes je to padesát na padesát. U dětí zájem přetrvává také. Když přijedu na seminář do školy a vidím tam dítě, které jsem učil, tak si z mých hodin pamatuje většinu. Snažím se vyvíjet techniku přímo pro děti tak, aby uměly využít batoh pro svou ochranu, pokud by jim hrozilo nebezpečí. Trénink dítěte a dospělého jsou dvě různé věci.

Kde jste během vašeho života hledal inspiraci a motivaci?
Kromě mého dětství, které nebylo úplně růžové, tak například filmy s Jean-Claudem Van Dammem, které dříve vycházely. Každý krok, který udělám, mě posouvá někam jinam. Student, co mi přijde do třídy, je důvodem, abych byl lepší. Pokud mi přijde na lekci deset lidí, tak každý z nich mě motivuje jinak. Jedna moje studentka mi sdělila svůj příběh. Několikrát se ocitla v situaci, kdy jí hrozilo znásilnění. Musel jsem k ní přistupovat jinak, stejně jako to mám u všech svých studentů, každý jsme nějaký a nejde na každého použít ten samý metr. Někteří se dokážou na ulici bránit již po dvaceti návštěvách, jiní to zvládnou za rok, kdy ke mně pravidelně chodí. Je to velice individuální. Všem bych doporučil se dívat kolem sebe.

Co všechno mohou vaše hodiny přinést zájemcům?
Sebevědomí, pocit bezpečí a především duševní vyrovnanost. Docházel ke mně na lekce klient, následně s námi odjel i na kemp. Během kempu jsme probírali teorii ohledně hrozby nože, ostrých předmětů, možné následky napadení a jak nejvíc bezpečně se tomu vyhnout. Klient ztuhl, rozklepal se, měl strach a slzy v očích. Nikdo jsme netušili, co se stalo. Otevřel se nám se svým příběhem, následně sundal tílko a ukázal nám jizvy po napadení nožem, které ho málem stálo život. Uběhlo pár let po kempu, sice se sebeobraně již nevěnuje, ale začal cvičit ve fitness. Je na sebe hrdý, chodí vzpřímeně a ušel velký kus cesty.