Hrají míčem, dělají skluzy, občas do něj kopou - ale fotbal to není. Zápasy se konají v hale, na palubovce - ale futsal to není. Představme si kin-ball, hru, která vznikla v Kanadě před necelými čtyřiceti lety. Kvůli covidu dvakrát odsunuté mistrovství světa klubů se nyní koná v Hradci Králové.
Ozve se pěkná rána, pár lidí se lekne. To právě při rozcvičce rupnul obří šedivý míč. V průměru má 122 centimetrů a je středobodem sportu, který má dost neobvyklých prvků.
Zaprvé proti sobě stojí v jednom duelu tři týmy, zadruhé bývají smíšené, zatřetí se tady drží emoce poměrně pod pokličkou. „Je to takový čistý sport. Jde hlavně o to, abychom si to všichni užili,“ říká osmnáctiletý Richard Adámek, kapitán týmu Sunny Canadian, který vznikl ve stejnojmenné pražské mezinárodní škole.
„Jsme tady pro všechny. Nikoho do ničeho netlačíme. Chceš si zahrát? Přijď. Chceš jen trénovat, nejezdit na turnaje? Klidně. Nejsi tak nadaný jako jiní? Není problém,“ přitaká Alice Paurová, jedna z hlavních hybatelek kin-ballu v Česku, bývalá trenérka reprezentace a spoluorganizátorka hradeckého klání.
Právě blonďák Adámek se však maličko vymyká. Při hře emoce netají. Možná je vidět, že odmalička hraje fotbal, dotáhl to až do elitních mládežnických soutěží. „Ale hlavně je to náš první velký turnaj a jde nám o to, abychom uspěli,“ prozradí.
Výsledky nejsou tak zásadní, pojďme spíše maličko proniknout do tajů hry.
Na hřišti velkém dvacet krát dvacet metrů se pohybují tři družstva, každé má čtyři členy. V případě mixů dvě ženy, dva muže. Hraje se na periody (sety) do jedenácti bodů. Jeden celek vždy rozehrává, útočí na soupeře, kterému to ohlásí. Třetí mančaft se nesmí plést, takže vlastně také spolupracuje. Je zkrátka neustále zapojen.
Balonu se musí dotýkat tři hráči, čtvrtý ho odpaluje rukou. Šedivá koule musí aspoň moment letět nahoru, ne rovnou dolů, účelem je dostat ji však na zem, aby ji sok nelapil. Ten se snaží o opak, právě při tom se objevují již zmiňované skluzy. Bodování je jednoduché: když „položíte“ nebo chytíte míč, máte čárku.
Stejně jako všechny ostatní sporty, kin-ball se vyvíjí. „Signály se posouvají, proto jsem nechala trénování mladším,“ směje se Paurová. Ano, taktika je zásadní. A také spolupráce, při níž se prolínají ženský a mužský svět.
„Líbí se mi na tom týmovost. Na hřišti se musí hodně mluvit, kluci jsou v tom občas rychlejší. (usmívá se) Ale musíme se shodnout, protože pálí střídavě holka a kluk, to je pravidlo,“ popisuje Adámek.
Kin-ball je také poměrně náročný. Zápas na čtyři sety trvá přibližně hodinu. Duely se však hrají také na čtyři vítězné. „Pro holky to bývá pěkná dřina,“ ví Paurová.
„Mně se na tom líbí i fakt, že zapojím celé tělo. Přenesu sem věci z fotbalu jako skluzy, obratnost. Navíc se tady odpaluje rukou, takže se naučím i něco dalšího,“ doplní Adámek. Lákají ho však i sportovní cíle. Češi patří ke světové špičce, mají medaile z mistrovství světa i Evropy. Na jednom ze šampionátů dokonce vyřadili Kanadu, světového hegemona. Na turnaji v Hradci startují týmy ze třinácti států, nejde tedy jen o lokální záležitost.
„Mám ambice se zlepšovat. Myslím, že národní tým by mohl být dosažitelný,“ zasní se kapitán družstva Sunny Canadian. Ukázat se může už na nynějším turnaji.
