Spisovatel Herbert George Wells, ač demokracii nezatracoval, měl o ní jisté pochybnosti. Svěřil se s tím čtenáři předposledního březnového vydání Peroutkovy Přítomnosti v roce 1927 (Obtíže demokracie).

Volič umí bourat, ne stavět

První jeho pochybnost se týkala hlasu voliče, neb „volební hlas je (sice) prostředkem k obraně, nikoli však nástrojem, kterým by bylo možno stavět“. Volič dostává pouze možnost zabránit tomu, aby se k moci dostala ještě větší politická monstra než ta, která na scéně už straší. V den voleb je králem, avšak jen potud, pokud se smíří s tím, že dosavadního vladaře buď potvrdí, anebo ho naopak sesadí s trůnu. Je to cesta „z deště pod okap“.

Kdo je tím konkurenčním vladařem? Volič přece „nemůže stvořiti vlády originální, vlády vynalézavé, ... vlády rozhodné, pronikající vše a předvídavé“! Musí vybírat z nabídky mu předložené. Navíc za podmínek kampaně, která na konkurenci nenechá nit suchou. Jeho volba nevede k ničemu jinému, než, že „za hašteřivých sporů a jaksi náhodně (zrodí) skupinu parlamentníků nebo ministrů“.
To, co už v roce 1927 v souvislosti s volbami nelibě a kriticky nesl Wells, maje schopnost nahlédnout i za kulisy demokratického zápolení, jsme měli kupříkladu možnost si uvědomit v čase, kdy v roce 2003 Američané spolu se svými některými evropskými spojenci zaútočili na Irák, aby svrhli diktátora Saddáma Husajna a aby Iráčanům cestou svobodných voleb dopřáli dobrodiní demokracie.

Hašteřivá demokracie rovná se hašteřivá vláda

Zjišťovali jsme, byvše tím poněkud zaskočeni, že se demokracii v zemi vzdor svobodným volbám nedaří. Rodící se pochybnost jsme sice mohli zahnat, poukazujíce na rozdíl mezi západní kulturou, z níž demokracie vzešla, a kulturou, jež onou potřebnou tradicí údajně nevládla. Byla to ale spíš jablíčka těšínská. Wellsovo přesvědčení, že „volební hlas je prostředkem k obraně, nikoli však nástrojem, kterým by bylo možno stavět“, se tu potvrdilo v plné nahotě. Nestačí mít jen možnost volby. Sama volba totiž „před gigantickými potřebami nové konstrukce demokracie moderní selhává“ a je nanejvýš schopna za „hašteřivých podmínek ... zroditi nahodile skupinu parlamentníků nebo ministrů“.

S jinakostí kultury to mnoho společného nemá. Protože „co značí demokracie?“ Wells pro to použil podobenství: „Dejte dětem řadu malých pytlíků, aby sbíraly, co jim bude libo na písčitém pobřeží. Večer nenajdete ani ve dvou pytlících přesně stejný obsah, Avšak skoro ve všech naleznete stejné předměty.“

Vzájemně se podobní moc nejsme

Podobně se to má i s demokracií. Každý jsme jiný, tudíž každý podle svého ražení v demokracii nacházíme něco jiného. Nadto se každý ocitáme v poněkud jiném postavení a v jiné situaci. Opět podle vlastního ražení. Částečně záměrně, částečně nahodile. A tak to, čemu věnujeme pozornost, se před námi zjevuje rovněž tak trochu nahodile. Proto obsah „dětských pytlíků“ nikdy nebude mít přesně stejné složení, ačkoli v nich nacházíme stejné předměty. Dáno je to skutečností, že my, kteří vsadili na demokracii, „vyjadřujeme ji stejnými zásadami“. Na pouti její krajinou jim bez ohledu na osobní ražení věnujeme stejnou pozornost. A které to zásady jsou?

„Nábožensky: všechny lidské bytosti jsou si rovny před bohem. Právně: všichni lidé jsou si rovni před zákonem. Prakticky: výdělek jednoho platí tolik jako výdělek druhého.“

Z čehož plyne, že „tyto tři zásady vylučují kasty, privilegia, podrobení“. Demokracie se v tomto smyslu chová revolučně, člověka osvobozuje, nahlížejíc na něho jako na neopakovatelného jedince, a současně popírá samu sebe. Tím, že „zároveň spoutává nutně každého jednotlivce“. Na jedné straně vymezuje hranice v zápolení „s autoritou“, na straně druhé vytváří instituce, mající sice dbát na to, aby se člověk rozvíjel jako svobodný jedinec, současně ho jimi svazuje a vynucuje si od něho odpovědné chování vůči společnosti jako celku.

Už z první zásady, náboženské, je zřejmé, jsou-li si lidé rovni před bohem, pak si musí být rovni i navzájem. Každá nerovnost, vyjádřená příslušností ke kastě, pyšnící se jedinečnou výsadou, vyznačující se nadřazeností jednoho nad druhým z náboženského hlediska opovrhuje samotným bohem. Ti, kteří se takto chovají, trvajíce na výlučnosti svých výsad, se nad něho navíc povyšují. V tomto smyslu se my na Západě od Iráčanů nelišíme. S kulturou a tradicí to opravdu mnoho společného nemá, tvrdí-li i sám Wells, že „tuto známku pozorujeme v křesťanství a v islámu“.

Demokracie má ještě čas, aby dozrála

Znalci selhání irácké demokracie přičítali islámu. Na rozdíl od křesťanství neprošel přece reformací, jež cestou nezprostředkovaného dialogu člověka s bohem (všekněžství) kodifikovala i rovnost lidí. Wells nabádá k obezřetnosti. Připomíná nám, „že naše politické (demokratické) metody jsou dílem sotva dvanácti nebo patnácti generací“, zatímco existence lidstva se měří na dlouhá tisíciletí. V živé paměti nadto ještě dnes máme, kterak si reformovaní křesťané roztloukali hlavy s křesťany nereformovanými (katolickými), a jejich války trvaly bezmála tři století, aby nakonec skončily hanebným ujednáním, že o víře nerozhoduje svědomí a člověkova svobodná vůle, ale jeho vrchnost (cuius regio, eius religio).

Až v dobách, kdy se absolutním vládcům (Friedrich II., Marie Terezie, Josef II.) začalo jevit jako praktické a pro jejich panovnický dům výhodné zavést rovnost před zákonem pro všechny poddané a získat tak kontrolu nejen nad soudnictvím, ale i nad celou státní a veřejnou správou, se zvolna začala prosazovat i zásada rovnosti před bohem. Přestávala být totiž politicky výbušná a politicky zajímavá.
Pokud se tu mýlím a náboženské války se nám z paměti vytrousily, připomněl bych, že zcela určitě máme živě v paměti (jde nanejvýš o čtyři nebo pět generací), jak naši dědové a pradědové nejprve trpně přihlíželi, kterak jsou jejich židovští sousedé zahánění zpět do ghett, aby byli vzápětí průmyslově usmrcováni v plynových komorách.

V jedné židovské anekdotě před nebeskou branou stojí tři duše. Muslimská, budhistická a židovská. Svatý Petr osloví první v řadě, tázaje se po náboženství, a zví, že má před sebou duši muslimskou. „Ubytovna číslo 21,“ směřuje duši svatý Petr a klade jí na srdce, až půjde kolem osmičky, aby našlapovala po špičkách. Totéž se odehraje s duší druhou s tím rozdílem, že ji nasměruje do ubytovny číslo 17. Židovské duši, která má vyhledat ubytovnu číslo 15, to nedá a zeptá se, proč má, jdouc kolem osmičky, našlapovat po špičkách? Svatý Petr se ostražitě rozhlédne a šeptne: „Jsou tam katolíci a myslej si, že to tady všechno maj pro sebe!“

Aktivní „profíci“ mohou i škodit, nejen prospívat

Dokud se této anekdotě budeme smát, budeme si moc dobře uvědomovat, že i ta naše evropská demokracie může mít kdykoli na kahánku a že je pošetilé se v tomto smyslu vytahovat na, ty, o nichž si myslíme, že jejich kultura pro demokracii nedozrála. Wells je přesvědčen, že i naše kultura může demokracii kdykoli pohřbít, neboť ani evropský „občan neumí a nemůže si posloužiti svým hlasem pro řešení problémů, které jsou hlavní, ... nevidí (totiž) vztah svého hlasu k veškerenstvu“.

Tak dochází k paradoxu, kdy „jednotlivec, prostřední volič pokládá věci veřejné a volby za něco, oč není třeba se vůbec starati“, a proto je „nutno naše pozorování doplnit také tím, že je tu jistá menšina aktivních duchů, schopných obrovského a ovládajícího zájmu ve prospěch veřejných věcí“. Své zjištění o velikosti „menšiny aktivních duchů“ dokládá přesvědčením, že by „jinak (neuměl) pochopit existenci velikých náboženství, ba ani existenci velikého pokroku historického, kdyby tu nebyla uprostřed našich zmatků jistá žhavá menšina“.

Ačkoli mě Wells přesvědčil o svých pochybách o demokracii už jen proto, že jeho pochybnosti jsou živé dodnes, nezbývá mi než mu maličko závidět. V roce 1927 sice správně vystihl průměrného voliče („prostředního“, jak píše), který „věci veřejné a volby (pokládá) za něco, oč není třeba se vůbec starati“, byl alespoň tom roce ušetřen poznání, že existuje i „jistá (nažhavená) menšina aktivních duchů“ schopných zajistit „existenci velikého pokroku“ v páchání zločinů proti lidskosti v rozsahu historicky věru ojedinělého.

Dodnes i oni nacházejí ohlas a své pokračovatele mezi těmi Evropany, kteří ohánějíce se zásadami demokracie, nás ženou do podobných zkázonosných pastí. Sázejí na „průměrného (evropského) voliče“, který je přesvědčen, že „věci veřejné (jsou) něco, oč není třeba se vůbec starati“. Sázka jim žel vychází.

Psáno pro časopis Přítomnost - https://www.pritomnost.cz/