Hračky sice kupujeme my, ale patří našim dětem. Učí se tak zodpovědnosti, říkají rodiče

Milošovým dětem je šest a tři roky, Zuzčina Veronika má osm měsíců. Podařilo se tak pokrýt celý předškolní věk. Jaké hračky pořizovat těm nejmenším? Shodují se, že z praxe zjistili, že velmi dobře fungují hračky prověřené léty a jinými dětmi: „Musím přiznat, že jsme pro dceru strávili mnoho času výběrem muchláčka. Koupili jsme takovou velkou velrybu. A ta budí naprostý nezájem,“ sdílí svou zkušenost Zuzka.  

Milošovy děti, šestiletá Kája a tříletý Jonáš, mají klasické rozpětí hraček. Panenka simulující miminko jako další člen domácnosti a auta s bagry na druhé straně: „Ano, asi je to genderově rozdělené, ale ty světy jsou propustné, občas přijdu do pokoje a hrají si oba s panenkami nebo naopak staví autodráhu.“ Jde mu hlavně o to, aby nekupoval hračky takzvaně na jedno použití. Slibuje si od toho, že budou mít za hračky větší zodpovědnost a trénovali samostatnost. Pořizuje hračky i pro to, aby měl klid? „Jo, určitě,“ přiznává se smíchem Miloš.

Jak Zuzka přemýšlí nad tlakem na výběr hraček pro miminka? Přiklání se k tomu buď rozvíjet všemi směry a mít spoustu pomůcek, nebo naopak nechat dítě najít si zábavu z běžných věcí v domácnosti? V osmi měsících své dcery se ještě pod tlakem moc necítí, ale kritéria má jinde. S partnerkou by chtěly, aby byly hračky fair trade a z ekologických materiálů, což někdy může narazit na to, co se líbí dětem. „Limity si může člověk nastavit, ale pak se mohou dít různé věci…,“ popisuje situaci, kdy si dítě smění povolenou hračku za něco, co by mu rodiče nekoupili, ale po čem touží.

Komu hračky nakonec patří? A kdo je uklízí? Poslechněte si v nových Houpačkách!