Milan Kundera napsal: Román objevuje všechny neznámé stránky existence v podobě krásy. A totéž by se asi dalo říci o architektuře.

Jen je třeba dodat, že krása každého povedeného románu, či každé povedené stavby, objevuje jinou, svébytnou krásu, která je výsledkem přesvědčení romanopisce i architekta.

Musím se přiznat, že k těmto prvním větám mě přivedla myšlenka, že Milan Kundera a Ladislav Lábus mají něco společného: jsou to filosofující tvůrci, u nichž každému dílu předchází verbalizovaná precizní úvaha, a nejen intuitivní nápad, jehož náboj by jim diktoval další kroky tvorby. To dokazují eseje, které o své tvorbě oba tito výrazní umělci napsali. Stejně jako Kunderova krása jeho románů je rozpoznatelná od prvních stránek každé jeho knihy, tak i Lábusovy domy či jen přestavby prozrazují na první pohled autora.

Podobně jako Kundera lpí na čistých slovech bez pestrých adjektiv, Lábus uctívá cihlu jako zásadní stavební prvek: chtěl být pravdivý jako panelák, nikdy nechtěl nic předstírat a na něco si hrát. Řekl to jasně: „Cihla drží architekty při zemi i na uzdě a vede je k pokoře.“ Proto jsou jeho stavby zvláštním způsobem minimalistické či pokorně prosté: Nepodlehl lákavému obalovému designu, a naopak se ve všech jeho stavbách projevuje upřímný zájem o potřeby zadavatele, kterým se snaží co nejvíce vyhovět. Architekturu chápe jako službu, jako hledání řádu, kterému jen propůjčuje své chápání krásy. Proto taky existuje něco jako fanklub majitelů rodinných domků, které Lábus buď postavil, či přestavěl. To připomíná autor úvodního textu Matuš Dulla v právě vydané knize Domy volným veršem: Architekt Ladislav Lábus. Publikace vyšla k architektovým sedmdesátým narozeninám. Kniha kromě odborných statí, které reflektují nejen jeho stavby, ale i úvahy o etice, estetice, a jeho pedagogickou činnosti: Profesor Lábus byl poslední léta i děkanem Fakulty architektury na ČVUT.

Původně, tedy před maturitou, váhal, nevěděl, co by měl jít studovat: uvažoval o literatuře, filosofii i filmu. Nakonec se rozhodl pro architekturu jako jeho otec. Po absolvování fakulty a vojenské služby nastoupil do ateliéru Delta, kde se stal spolupracovníkem Aleny Šrámkové a tam od roku 1986 se ujal funkce vedoucího projektanta.

Po listopadu 1989, kdy odborné hodnocení po mnoha letech převládlo nad loajalitou k jedné straně, se před Ladislavem Lábusem najednou otevřely všechny možnosti: začal učit na fakultě a otevřel si sám svůj ateliér v restituované továrně svého přítele a architekta Josefa Pleskota. A brzy na to se o jeho první realizace, jakými byla rekonstrukce činžovního domu v Praze Na Smetance či paláce Langhaus rovněž v Praze a vily v Roudnici nad Labem, začaly zajímat i teoretici, z nichž nejzajímavější byly asi texty Rostislava Šváchy. To by ještě nebylo nic výjimečného, kdyby ovšem Ladislav Lábus na všechny tyto texty sám nereagoval osobitými a dobře promyšlenými odpověďmi. Rostislav Švácha v knize k těmto textům dodává: „Ladislav Lábus bere vážně, co bylo o jeho práci napsané a co o tom píše on sám, polemiku nepojímá jako nástroj k zneuctění protivníka, nýbrž jako cestu k pravdě.“ Jenže taková diskuse předpokládá partnera, který umí naslouchat, připomenul později Lábus.

Jeho učitelka učitelka Alena Šrámková o něm nedávno řekla: „Láďa je trochu přísný. Vždycky říkal, že je to ‚málo obyčejné‘. Sice ‚jednoduché‘, ale ne ‚obyčejné‘. A měl pravdu: ‚obyčejné’ já tolik neuměla a on mě to učil. Měl věci běžné a banálnější. Vím ale, že někdy to s tou obyčejností přeháněl. Teď už má některé krásné věci.“ Mně se zdá, že spíš je tomu tak, že jsme si na Lábusovu obyčejnost zvykly, což nám všem chvíli trvalo, protože vždy je těžké odlišit od sebe věci, které oceňuje momentálně veřejnost od věcí, které jsou cenné samy o sobě. Když jsem před lety zajel za kamarádem Karlem Steigerwaldem do Vonoklas a rozhlédl jsem se po okolních vilkách, nemusel mně říkat kdo je autorem zvláště čisté a nenápadné stavby, která stojí skoro na vrcholu kopce, kde sedí nenápadně a neokázale jako hřib, kterého nalezneme v mechu. Architekt sám k tomuto domku řekl: „Nenabízeli jsme dům, ale životní styl, se kterým se obyvatelé ztotožnili. Z něho pak nakonec přirozeně vyplynula i podoba vily.“ A tohle je možné říci asi o všech realizovaných stavbách pana Ladislava Lábuse.

Psáno pro ČRo Vltava.