Rozhlédneme-li se v naší civilizaci po zemích, kde není poloprezidentský či prezidentský systém, vidíme, že volba hlavy státu tam nepředstavuje dramatický akt.

Tato funkce je, zvláště v sousedním Německu a Rakousku, spíše čestná. U nás, jak ukazují blížící se volby, naopak vzedmula opět vlnu někdy až hysterických emocí.

Václav Havel říkával, že za to může náš lidový monarchismus. Příčinu viděl v absenci české šlechty a v silné autoritě prvního prezidenta Masaryka, což podtrhuje i skutečnost, že sídlí prezident dodnes na Hradě a j na známkách.

Jenže tyto skutečnosti u nás ještě zkomplikoval parlament, když kvůli chybné kalkulaci či dokonce lajdáctví, prošla přímá volba, která dala prezidentovi silný mandát, ale prakticky nezměnila jeho pravomoci, takže prezident si je začal sám vynucovat. A do toho celou naší civilizaci zasáhly čtyři krize: válečná, ekonomická, energetická a ekologická.

A pávě v této situaci se nachází ústavní demokracie, která stojí a padá s paradoxem, na jedné straně musí přesvědčit občany, že je nejlepším možným politickým systémem, a současně musí i donucovacími prostředky bojovat proti těm, co propagují ideologii, která tvrdí, že její názory jsou ty jediné pravé a všichni, kdo je nevyznávají, jsou lidé nižšího řádu či fašisté a musí se jim podřídit. Poznáme je snadno: hovoří vždy o štěstí národa, místo o štěstí jednotlivce: chtějí, aby se jich lidé báli i je milovali.

Jak připomíná právní filosof Jiří Přibáň, předpoklady fungování právního a demokratického státu leží mimo jeho mocenský aparát v oblasti lidských mravů a pravidel společenského chování a hodnot.
Jinými slovy stát má povinnost postavit se zlu, ale nesmí diktovat, co je dobro, protože to leží mimo jeho pravomoc a kompetence.

Náš problém je často v tom, že politiku raději překládáme do sporu dobra a zla, a proto má leckdo pocit, že stát tu je k prosazování dobra, že má za občany řešit jeho problémy. To je ovšem s myšlenkou pluralitní demokracie a otevřené společnosti neslučitelné. Politika může dát definitivní odpověď jen na otázku, co je správné, ale ne, co je dobré. Dobro musíme hledat ve společnosti a v lidském nitru, v žádném případě ne ve státě a už vůbec ne v osobách ústavních činitelů. A to platí samozřejmě i o prezidentovi.

V prezidentovi bychom neměli vidět ideál, nejbělejšího anděla, ale pouze člověka, o kterém víme, že má chyby jako my, jen nelže a nekrade. Stačí dát hlas správnému člověku a nechtít mít na Hradě osvíceného lidového monarchu, který chce vládnout dolním deseti milionům občanů a svévolně si vykládat ústavu. Pakliže to nepochopíme a koalice se neshodnou na jednom kandidátovi, hlasy se rozdrobí a otevře se prostor tomu, kdo skutečné úmysly hmotářského živočicha maskuje emocemi. A když si navíc takový člověk není schopen uvědomit svou vinu, protože jeho rozum tak daleko nesahá, může napáchat velké škody.

Psáno pro ČRo Plus.