„Když něco funguje, tak se v tom nehrabej!“ je oblíbená a desetiletími potvrzená poučka nás techniků. Platí ale podle mne nejen ve strojírenství nebo v energetice, ale i v netechnických oblastech, jako jsou zdravotnictví nebo daně. A tak se nabízí otázka, zda jsou s ní v souladu aktuální opatření a záměry v energetice, o kterých jedná vláda nebo rozhoduje parlament. Obstojí úsporný tarif z dílny ministra Síkely tomuto požadavku? Je sektorová daň dobré řešení? A co Green Deal nebo Dukovany?

Jako poslanec vládní koalice jsem, samozřejmě, spokojený, že úsporný energetický tarif tímto hodnocením projde. Nic nemění. Pouze nad fungujícím systémem obchodu s energiemi (který přežil i nedávný dramatický pád řady obchodníků s energiemi) vytváří flexibilní nástroj, který omezí dopady růstu cen energií na naše občany.

Hodnocení nové, sektorové daně, momentálně zvažované jako nástroj na odčerpání „nepřiměřených nebo nezasloužených“ zisků producentů energií, mi už v souladu s „nehrabáním se v něčem…“ jako košer nepřijde. Byl by to zásah do fungujícího systému, který na jeho části, různorodé energetické firmy, bude mít nestejný dopad a zasáhne do jejich aktuálního i budoucího fungování, a to způsobem, který neumíme přesně předvídat.

Myslím, že Green Deal a jeho dopady na fungování evropské energetiky jsou prokazatelným potvrzením výše zmíněné poučky (vlastně je to spíše varování). I bez napadení Ukrajiny a trvající války je evidentní, že jak cenotvorba, tak hladké fungování trhu s energiemi se začaly postupně hroutit. Ukázaly to raketově rostoucí ceny elektřiny, plynu a emisních povolenek na konci loňského roku, rostoucí počet blackoutů v elektroenergetice a stále pravděpodobnější super blackout, který by postihl větší část Evropy.

Samozřejmě neříkám, že není třeba inovovat, měnit věci k lepšímu, že není třeba reagovat na potencionální zásadní hrozby, jakou je globální oteplování. Ale pro ten případ mají kolegové silnoproudaři (z dobrého důvodu zachování tělesné integrity) k výše zmíněné poučce dodatek. „Když už se v tom hrabeš, tak bys tomu měl rozumět.“

Dobrým příkladem bylo rozhodnutí Německa vypnout v lednu roku 2021 jedenáct tepelných elektráren spalujících uhlí. Přestože v zimním období vyráběly zbylé klasické elektrárny a především větrné farmy na severu Německa dostatek elektřiny, začala se opakovaně hroutit její frekvence (známých 50 Hz), protože velké turbogenerátory v klasických elektrárnách, tisíce tun rotující oceli, jsou nezbytné pro její tvorbu a udržení. Hrozil rozsáhlý blackout a velké tepelné elektrárny musely být opakovaně znovu uváděny do provozu. A taktéž opakovaně se objevila v médiích kritika, že Energiewende (přechod na obnovitelné zdroje elektřiny) řídí v Německu lidé, kteří fungování elektroenergetické sítě nerozumí.

V úvodu mého komentáře jsem zmínil i Dukovany, tedy výstavbu dalšího jaderného bloku v této elektrárně. Pro tento projekt lze „naši poučku“ převyprávět následovně: „Postavme něco, co už někde funguje.“ Jen tak lze velký jaderný blok postavit v naplánovaném čase a dodržet rozpočet. Jsem rád, že českou jadernou energetiku řídí lidé, kteří jí rozumí.