Padesát let poté, co jeho tatínek závodil na olympijských hrách v Mnichově 1972, bojoval veslař Miroslav Vraštil o medaili na mistrovství Evropy na stejném kanálu. S parťákem Jiřím Šimánkem skončil na lehkém dvojskifu pátý a buduje si další sportovní odkaz. Po zářijovém MS v Račicích odletí na Havaj, aby dal nejslavnějšího Ironmana pod devět hodin. Na cestu ještě shání peníze.
Jméno Miroslav Vraštil je po půlstoletí v Mnichově znovu. Tenkrát v roce 1972 tady Vraštil starší začínal na osmě svou olympijskou kariéru. Když jeho syn na lehkém dvojskifu mířil do cíle finále, hlasatel na stadionu to vyhrabal z paměti, aby divákům nabídl nějakou tu zajímavost.
„Včera jsem si na to vzpomněl, že to byla jeho první olympiáda, kde závodil. Bylo mu jednadvacet let. Po padesáti letech jsem se sem vrátil. Je to zajímavé výročí,“ usmíval se Vraštil mladší.
Olympijský kanál zdobí působivé betonové tribuny, z jejichž záhybů tu a tam ční stvoly suché trávy. Dýchá tu historie, ale ani po padesáti letech to není nepříjemné.
„Ono to zvenku vypadá staré, nicméně vnitřní prostory jsou zrekonstruované moc hezky, tam se s tím pohnulo. Je vidět, že peníze použili správně. Já tady závodil naposledy před deseti roky, je škoda, že tu nezávodíme,“ hodnotí Vraštilův parťák Jiří Šimánek.
Spolu překonali dávný výsledek Vraštila seniora, který tu tehdy na olympijské osmě dojel desátý. Překvapivě čtvrtý pár loňské olympiády si na lehkém skifu, v disciplíně, kde Evropa vládne, na kontinentálním šampionátu pohoršil jen o místo. A to hlavní, světový šampionát v Račicích, teprve čeká.
„Myslím, že finále A je dobrý příslib. Doufám, že v Račicích dopadneme podobně jak tady. Nejlepší by bylo, abychom se co nejvíc přiblížili medailovým pozicím,“ říká Šimánek. „Může se stát cokoli, musíme závěrečnou přípravu dobře vyladit a mohli bychom být blíž.“
Mladý Vraštil se ale dívá ještě o několik týdnů dál. Po konci veslařské sezony totiž poletí na Havaj, aby se tam porval se svou další životní výzvou – být v cíli místního Iromana v prestižním čase pod devět hodin. Kvůli tomu už do veslařských tréninků přidává kolo a běh.
„Budu to muset zkombinovat tak, abych na naše veslařské tréninky měl dost elánu, aby mě to nezničilo,“ líčí Vraštil. „Mám za sebou devět Ironmanů, vím, jak je to hnusný… Tady člověk leží dvě minuty v lodi, pak je mu hodinu špatně, druhý den se cítí unavený po závodech. Než se člověk sebere z Ironmana, bude to trvat měsíc.“
I s touhle vyhlídkou do toho půjde. Už v roce 2017 slavný havajský závod zvládl, když odlétal jen dva měsíce po světovém šampionátu v Sarasotě. Tehdy zůstal necelých osmnáct minut od hranice devíti hodin, kterou však už v kariéře pokořil.
„Na Havaj už jsem jel dvakrát a hranici devíti hodin říkám unfinished business. Věřím, že na to mám. Věřím, že to tam dokážu zvládnout, že se poučím z chyb, které jsem udělal,“ říká Vraštil. „Ale kdo ví, můžou být podmínky extrémně těžké a můžu tam skončit někde sedět na krajnici. Doufám, že ne…“
Aby vůbec mohl vyrazit, prosí o pomoc veřejnost. Na část nákladů na cestu uspořádal sbírku na Hithitu. Splnit si životní sen totiž nestojí jen spoustu dřiny, ale taky asi 150 000 korun za startovné, letenky, ubytování či půjčení auta.
„Vypadá to docela slibně, jsem hrozně vděčný a rád, že mně tolik lidí podporuje. Vím, že doba není jednoduchá pro nikoho, o to víc si toho vážím,“ těší Vraštila. „Chci, aby po mě něco takového zůstalo. Aby se na to moje dcera za x let mohla někdy podívat. Jako já vím, že tady byl můj táta před padesáti roky.“
