Inženýři jako pokusní králíci

"Vyrván spánku řinčením budíku, palčivou erekcí a krátkou ostrou bolestí při odtržení prostěradla pevně přischlého k tomu citlivému konečku těla doběhl Borek k výlevce na zdi a rychle zneklidněn prudkostí touhy svého těla (procitnuvší dříve než tělo samo) roztočil kohoutek naplno a nastavoval tvrdě tryskajícímu vodnímu kuželi tvář, ramena, prsa a hltavě chlemtal, až pocit hladu poněkud zeslábl. Nahý poskakoval (ručníky jsou jen pro mastňáky) v ranním nízkém a ostrém červnovém slunci a zalykal se bezdůvodnou, totální, tou zběsilou radostí, jež bere dech a svírá svalstvo křečí." Milence a vrahy jsem vyloupla z otcovy knihovny někdy mezi šestnáctým a  sedmnáctým rokem spolu s Velikým slunovratem Karla Pecky. Zaujal mě tehdy civilní, osobitý styl obou autorů, kteří se nikdy nepokoušeli udolat čtenáře laskavými moudry, květnatými frázemi ani absurdními jinotaji, ale rovnou je vrhli po hlavě doprostřed drsného příběhu ze současnosti. Pro dospívajícího čtenáře (i čtenářku) měly obě knihy ještě další přidanou hodnotu, otevřené erotické a sexuální pasáže, které dráždily zvědavost a zvyšovaly atraktivitu textu. Zatímco Pecku jsem po revoluci  dál objevovala jako skvělého kronikáře českých komunistických lágrů, Milence a vrahy v mé mysli už nic z Páralových knih nepřekonalo. Červení proti modrým Román vyšel poprvé v roce 1969 jako poslední díl "černé pentalogie". Svět inženýrů Tušla a Trojana, doktorů Gráfa či magistra Trakla a jejich manželek je zdánlivě reálný - příběh  se odehrává v Ústí nad Labem, v neexistující chemičce  Kotex, kde mají svou základnu i další Páralovy knihy, a má poměrně slušný časový záběr. Přestože  probíhá v čase reálného socialismu, vztahy v něm nemají se socialistickými ideály nic společného. Hlavním tématem románu je setrvalá, nikdy nekončící vzpoura červených, tedy těch, kteří kromě velké chuti do života nic nemají, proti modrým,  kteří si už stihli vydobýt své místo na slunci, ale chuť k životu je pomalu opouští. A čtenář pozoruje, jak se střídají generace modrých a červených, jak bývalí draví červení postupně modrají, ztrácejí svou životní sílu  a uvolňují místo těm, kteří ji mají dost. Jako Jana Rybářová. "Jana mi nedá pokoj. Jmenuje se Jana Rybářová a chodí znovu a znovu urgovat svou bytovou věc. Je jí devatenáct let - pohádkový věk. Můj otec s matkou jsou také šest let od sebe. Kolik je vlastně Zitě? Jana je neodbytná. Velice hezká. Její ňadra.. jistě dělá nějaký sport." Kromě permanentní revoluce červených se v románu paralelně odvíjí několk příběhů, postavy tu mají své symbolické, biblické i literární předobrazy - starý Teo žijící v domě č.p. 2000 je možná Bůh, Alex Serafin připomíná ďábla pokušitele, jeho prostopášná sestra Madda Máří Magdalénu, jejich společný bratr Julda i Teův syn Iša jsou věčně obětovanými mesiáši, doktorka Dáša Zíbrtová se zmítá mezi dobrem a zlem, respektive mezi dvěma bratry Serafiny jako Nastasja Filipovna mezi Myškinem a Rogožinem,  žena ředitele Kotexu, "poslední císařovna" Zita prožívá příběh Stenhalovy paní de Renal, které vkročí do cesty krásná mladá Matylda de la Mole Jana Rybářová. A hlavní hrdina Borek Trojan je postupně červeným dobyvatelem Juliánem Sorrelem, později mužem, který kvůli milostnému vzplanutí i prospěchu přistoupí na první kompromisy, který nezabrání dvěma smrtím zapříčiněným vášní, aby se na konci příběhu sám stal obětí hladové červené Broni. Protože Páralovi milenci jsou často zároveň i vrazi... Román, který nese podtitul Magazín ukájení před rokem 2000, trochu připomíná laboratorní protokol o chování pokusných zvířat, která předvídatelně reagují na stále stejné podněty. Evokuje nám život morčete, jež se  tak dlouho nesmyslně honí ve svém kolečku, až padne únavou. Páralovy postavy z černé série se ženou za milostnými zážitky, penězi a kariérou bez ohledu na své blízké či na jakékoli morální normy. A dostávají, co si zaslouží. Páral nebyl až do roku 1969 ke svým hrdinům ani společnosti, v níž žil, nijak laskavý, proto v té době napsal své nejlepší knihy. Po normalizační důtce změnil styl a ubral na kritičnosti, ale kdyby pro budoucnost zůstal autorem jediné knihy, románu Milenci a vrazi, odvedl skvělou práci.............................................................................................................. Přejme Vladimíru Páralovi, aby se ve zdraví a duševní svěžesti dožil alespoň stovky. A kdyby se chtěl vrátit ke své černé sérii a napsat nějaký bilanční román, jeho staří čtenáři by se jistě nezlobili. Rozlučme se s ním závěrem jeho nejlepšího románu: "Se sklenkou koňaku ve svých štíhlých prstech stál Borek Trojan u velikého okna svého domu u řeky a šklebil se do tmy... V matné záři ve smyčce konečné autobusové stanice se zjevila dívčí silueta. Broňa už jde. Absolutně přesná... jak sám čas. Jak spěchá... jak sám čas... Lehce shrbená, jako by se plížila, rychle postupuje šerem. Na chvíli se ztrácí... to postupuje tmou. A už vbíhá do světla mé lucerny. Já si tenkrát na poslední otevření téhle zahradní branky natáhl rukavice... než jsem vystřelil na Zitu de Renal. Můj kat přichází s jistým zpožděním. Ovšemže bez rukavic: s nahým mečem drápů bez pochvy.Jdu vstříc.... Vrhá se na mě hned u dveří a uchvacuje mě. V týlu mi zní její tichý hrdelní smích. Vleče si mě bez jediného slova k lůžku, pokládá mě a natáčí, aby jí to dobře šlo...Její zuby mi lačně přejíždějí po tváři a vzadu se mi do šíje zatínají její červené drápy."  Psáno pro MF Dnes, 13. 8. 2022