„Snášel jsem to docela dobře. Když jsem ale pod sebou viděl, jak je to všechno kolem rozvodněné, to už mi moc dobře nebylo. Teprve při tomhle pohledu to na vás dolehne,“ vybavuje si Miroslav Kozák pocity staré dvě desetiletí.
Říká, že Klabava je nevyzpytatelná říčka. Ani po tolika letech jej nepřestává překvapovat. A to tam zažil už několik povodní.
„Tady jsme zvyklí, že se zvedne voda a teče přes zahradu. Říkáte si: To bude dobré. Ještě chvíli, a hladina začne klesat. Opadne. Jenže před dvaceti roky to bylo všechno strašně rychlé. Najednou voda kolem páté hodiny ráno prudce stoupla. Dvě hodiny a bylo to. Pak se tu objevili hasiči s vrtulníkem. Vyvezli nás do sucha na laně, sousedy taky. Dva baráky tu byly dost pod vodou,“ má hostinský uloženo v paměti.
Na venkovní stěně hospůdky má přidělanou cedulku se značkou, kam až tehdy vystoupala voda.
Při vší smůle měl i štěstí. Hladina se zastavila přesně na úrovni lokálu. Dovnitř se nedostala. Divoká voda ale úřadovala v sále, který je o něco níž. Tam to odnesly parkety a vybavení.
Hostinský Kozák si vybavuje, že voda jim v srpnu 2002 lehce zahrozila už asi týden před velkou povodní. „Tehdy se zvedla hladina, objevila se voda ve sklepě. Ale zase to kleslo. Na spodní vodu ve sklepě jsme za ty roky už tak nějak zvyklí. I na to, že se Klabava rozlije. Ale to, co přišlo v půlce srpna, to nečekal nikdo. To bylo moc, na takovou dávku nebyl nikdo připravený,“ dodal Kozák.
Když ho vrtulník přenesl do horní části Chrástu, z bezpečí pak sledoval, co se děje v údolí. Kolem hospůdky. I s hostincem samotným. Když voda klesla, nevydržel. Přes most, který při kulminaci povodně také zmizel pod hladinou, se po opadnutí vody dostal na druhý břeh. Probrodil se i do hospody.
Voda se do hospody nedostala, zničila ale sál
„To bylo druhý den. Když jsem otevíral dveře, pocity nebyly moc dobré. Když jsem viděl, že přímo do hospody se voda nedostala, hned mi bylo líp. Zničený byl ale sál. Úžasné bylo, že už další den se začalo uklízet, odstraňovat následky. Lidé kolem byli velice solidární, pomáhali nám se vším. Během týdne bychom byli bývali schopní otevřít, ale nešlo to. Museli jsme počkat na vyčištění studny a všeho dalšího potřebného. Bez toho by nám hygiena nepovolila otevřít. Mimo provoz jsme byli dohromady asi dva týdny. Byla tu pak menší sláva, když jsme po povodni naráželi a čepovali první pivo,“ usmívá se při vzpomínce hostinský.
I když velká voda v srpnu 2002 byla na Plzeňsku děsivá, podle Kozáka ale také pomohla. Jak říká, zřejmě protáhla a vyčistila koryto Klabavy, protože ve sklepě už nemívá tak často spodní vodu.
„Jistě, voda tu poškodila sál, zničila parkety, nějaké vybavení, musely se dělat nové ploty. Na druhou stranu ale ukázala, že v nouzi si pořád dokážeme vzájemně pomáhat,“ shrnuje Kozák.
I jeho tahle velká voda změnila. O druhý let na laně pod záchranářským vrtulníkem už nestojí. „Když se zvedá voda, koukám a říkám si, že si radši připravím tašku a s tou odsud odejdu dřív, než to začne. Myslím, že za těch 30 let tady už mám vybráno. Jeden takový let stačil,“ podotkl Miroslav Kozák.
