20.4.2024 | Svátek má Marcela


RECENZE: Vlídné varování Kurasova Soumraku

11.8.2022

O novém vydání knihy Benjamina Kurase „Soumrak Bílého muže“ zde na Psu obšírně referoval už v dubnu Petr Adler. Coby recenzentovi by mi tedy důkladně ujel vlak, naštěstí recenzentskou ambici nemám a zaznamenávám jen několik postřehů a úvah. Což je jistě v pořádku, protože jako podnět k úvahám autor svoji knihu psal a poprvé v roce 2012, tedy před deseti lety vydal poprvé.

Zhoustl soumrak za těch deset let? Stačí připomenout imigrační řízenou invazi naplno zahájenou v roce 2015 a zjevnou bezradnost této neozbrojené agresi čelit, abychom byli v pokušení zlomit hůl nad naší kulturou (Kurasem charakterizovanou obrazem „bílého muže“, polopatisticky zosobněného Michelangelovou sochou Davida na obálce druhého vydání knihy). Bylo by snadné podlehnout „kulturní úzkosti“ (po vzoru enviromentální úzkosti). Pokud jde o mne, podlehl jsem podobným pocitům jako mladičký student, kdy jsem četl Spenglerův Zánik západu, tomuto základnímu dílu kulturního katastrofismu je už sto let. Z šoku mi pomohl vybřednout kritický pohled na Spenglerovy úvahy z pera profesora Josefa Šusty, ale brzy na to přišla další sprcha. Byla to Sebevražda Západu od Jamese Burnhama, někdo tenkrát propašoval ohmataný paperback do Prahy a my si tady četli, jak americký liberalismus podrývá základy toho, co jsme zpoza plotu milovali a dělali si o tom iluze. Jenže pak přišly ohromující technologické úspěchy (kosmonautika, počítače, komunikace) završené triumfem politickým a já usoudil, že to nebude s tou sebevraždou zas tak horké. Čas plynul a přicházely další knihy, Buchananova Smrt západu a hlavně Německo páchá sebevraždu od Thilo Sarrazina. Jeho kniha vyšla v době, kdy Ben Kuras na svém Soumraku už pracoval.

Pokud byste se na čtení chtěli předpřipravit prozkoumáním Adlerovy recenze, asi byste usoudili, že je to další příspěvek do poličky v knihovně označené jako PRŮSER, vedle antikvárního Spenglera a zbrusu nového Murraye. Však taky jsem ji bral do ruky poněkud zdráhavě. O soumraku bílého muže nepochybuji. Copak mám před barákem evropské auto? Je japonské. Jakýpak je počítač, na kterém píšu tenhle článek? Čínský. Kde mi ušili kalhoty, jimiž zakrývám nahotu? V Thajsku, tak o čem se budeme bavit. Nicméně vím, že Kuras je myslitel originální, vždycky dovede překvapit a jestli něco mistrně ovládá, tak je to – paradoxně – sžíravě vlídná ironie. Už ten název knihy patří do této kategorie. Bílým mužem se ohání kdejaký blbec s oholenou lebkou potetovanou runami. Kuras hned zkraje upozorňuje, jak čile se „bílý muž“ postaral v průběhu dvacátého století o vyhubení desítek milionů jiných „bílých mužů“ a žen a dětí. S touto výhradou pak autor listuje dějinami a zastavuje se u myšlenkových etap. Zkoumá pokusy, jak se s rolí kultury charakterizované „bělošstvím“ vyrovnat. Zde dává Kuras impulsy k dalšímu studiu, když naznačuje aktuální konotace. Tak třeba James Lovelock – autor teorie o planetární bytosti Gaia umřel ve věku bezmála sta let ani ne před dvěma týdny. Vyzývá k organizovanému ústupu, postupné redukci obyvatelstva planety na udržitelné čtyři miliardy a zásadní použití bezemisní jaderné energie. Ano, Lovelock byl jeden z pachatelů pojmu „globální oteplování“, ale Kuras dává najevo sympatie k pozitivními přístupu řešení.

Takto probírá jednu oblast „destrukce Západu“ za druhou. Osobně ho dlouhodobě zajímá feminismus a konstatuje, že se civilizace bílého muže proměňuje v civilizaci bílé ženy. Fajn, pokud jsou to ženy jako byly Golda Meir nebo Margaret Thatcher, proč ne? Další silná žena, která si získala jeho srdce, je Ayn Rand a její individualistická filosofie založená na přesvědčení, že vládní podpora je stejně destruktivní jako vládní perzekuce.

Zvláštní pozornosti se v knize těší pojem multikulturalismus. Zabývat se jím jinak než s nadšením dnes znamená koledovat si o malér. Kuras se do toho pouští s vervou a nebojí se ani statistik, které dokazují rozdílnost výsledků měření IQ v různých kulturních oblastech. Rasách? Výsledky jsou u Afričanů výrazně nižší než u Evropanů… a Asiaté mají šmahem vyšší IQ než my (jeden z důvodů, proč mám před barákem japonské auto). Jenže Indové jsou na tom líp než Pákistánci, takže rasová šupléra na to nepasuje. Ne s rasou, ale s kulturou v obecném smyslu vidíme souvislost Není tu žádná fatální předurčenost související s genetickou výbavou. Zaujal ho pojem mindset Američanky Carrol Dweck. Toto nastavení mysli může být pevné, fixní,ale taky růstové. Druhý koncept je dynamický a vede k úspěchu. Platí to o jednotlivcích i celých společnostech. Růstové nastavení může vést k pozitivním výsledkům jen v prostředí svobody. Když pak zkoumá, co vede v naší společnosti k zafixování a k rezignaci na úspěch, shledává, že to vždycky souvisí s omezením svobody. Analyzuje a poukazuje na jednotlivá ohniska nesvobody. V těch pasážích bychom mohli snadno podlehnout trudnomyslnosti, k jaké vede – například mne – četba Murraye nebo Sarrazina. Před pádem do beznaděje ale brání Kurasova laskavost a vlídná ironie. Petr Adler zakončil svůj článek poděkováním Kurasovi, já to udělám taky. Jenomže mu děkuji za něco jiného než Petr.

Nové vydání knihy Soumrak bílého muže najdete třeba zde: ZDE
soumrak