Strana byla pro rodiče něco, o čem se nesmělo pochybovat, i přestože nechala matku v 50. letech uvěznit, říká spisovatelka Fodorová

10. srpen 2022

Její matka Lenka Reinerová, o které Anna Fodorová napsala knihu Lenka, byla členkou komunistické strany. Ta ji v 50. letech nechala uvěznit, přesto vstoupila zpátky do strany. Oba rodiče „prohlédli“ až během okupace v roce 1968, kdy už si ale jejich dcera budovala nový život v Anglii, kde žije dodnes. Jak se Anna Fodorová vyrovnávala s traumatem komunistického věznění své matky a se smrtí širší rodiny během holokaustu? A jak o takové zkušenosti mluvit s dítětem?

„Když se dějí společenské převraty, dělají se chyby,“ vzpomíná Anna Fodorová na odpověď své matky, když se jí během dospívání ptala, proč po svém uvěznění vstoupila znovu do strany. „To, co se dělo v 50. letech, rodiče odmítali brát jako systémovou věc. Byla to prostě taková malá úchylka, taková chyba,“ popisuje psychoterapeutka přístup rodičů.

„Strana byla něco takového neotřesitelného. Byla něco, o čem se nesmělo pochybovat.“

Čtěte také

„Vzala jsem si z toho, že se nikdy nedám do žádné organizace, nedám nikomu hlas a nebudu podporovat žádnou ideologii, protože vím, že bych mohla být velice snadno zneužitá. To mě potom brzdilo v životě.“

„Měla jsem velmi dobré kamarádky, které byly velice levicové a byly feministky. A já jsem s nimi nemohla chodit na demonstrace, protože mi to bylo strašně proti srsti. Jak říká Milan Kundera ve své knížce: ‚nemohl by jít na demonstraci, i když byla proti okupaci Československa, kvůli tomu odporu k masám a nechuti někomu se odevzdat‘,“ vysvětluje Fodorová.

Mlčení o traumatech

Dnešní psychoterapie doporučuje otevřít vše, co člověka trápí. O zvratech, kterými si rodina Anny Fodorové prošla, s ní však v dětství nikdo nemluvil.

„Bylo to moje osobní postižení, smutek, který tam se mnou vždycky byl. Neměl jméno, nedal se pojmenovat, nedalo se o něm mluvit a nedal se prozkoumat,“ popisuje svoje vnitřní prožívání psychoterapeutka. Podle ní se často setkáváme s tím, že když jsou věci nevyslovené, srdce v přeneseném smyslu slova puká kvůli určité stísněnosti v něm.

Bylo to moje osobní postižení, smutek, který tam se mnou vždycky byl.
Anna Fodorová

Dnes spisovatelka, žijící už 50 let v Anglii, vidí mlčení svých rodičů jako pokus chránit své dítě. „Velice jsem na nich závisela. A oni byli silní, protože já jsem jako dítě potřebovala sílu svých rodičů. Vždycky jsem pak měla zpětně pocit, že kdybychom o tom začali mluvit, podráželo by je to. Co kdyby se složili? Co kdyby se moje silná maminka složila, začala plakat?“

Přenos traumatu přes generace

Právě dědictví traumat skrze generace je téma, kterému se Anna Fodorová profesně dlouho věnuje. Mlčení o traumatech může v dítěti vzbudit dojem, že mluvit o tom je nepřístojné. Dítě se může ptát, co je s ním špatně, proč se tím zabývá, má strach z hledání odpovědí.

„Podle mě si musí člověk najít střední cestu. Viděla jsem i rodiny, které o traumatu mluvily neustále a děti byly traumatizované, protože se neustále mluvilo o koncentráku, o smrti.“

Čtěte také

Na druhou stranu uvádí příklad ze své praxe. „Měla jsem klienta, jehož otec zneužíval své dcery, sestry mého pacienta. A když se ten pacient dostal do situace, kdy měl těhotnou ženu, která měla mít holčičku, psychicky se složil. Protože se děsil, co to v něm zanechalo. Sužovala ho představa, že bude dělat taky něco takového. Protože to neměl vyřešené, nemohlo se o tom mluvit, bylo to pro něj ostudné,“ popisuje psychoterapeutka.

Sama Fodorová přiznává, že ve výchově své dcery postupovala podobně jako její rodiče. „Snažila jsem se to bagatelizovat, protože jsem se obávala, že to nesnesu nebo že se složím. Bylo to pro mě, a dodneška je, velice ožehavé téma,“ přiznává.

Poslechněte si celou Osobnost Plus v audiozáznamu. Moderuje Barbora Tachecí.

autoři: Barbora Tachecí , arych

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.