K článku J. Zieglera o Janu Želivském

Už v nadpise ho nazval, byť v uvozovkách, českým džihádistou. Popravdě: o tom psát nechci. Nejsem totiž překvapen. Jana Zieglera znám z jeho prací jako pravicového a prokatolického publicistu. Jsem stoupenec svobody a plurality názorů, tudíž jeho prokatolické postoje respektuji, byť stojím v náboženských otázkách na opačném pólu (jsem proprotestansky, proreformačně a proevangelikálně orientovaný autor).

Hodnocení Želivského převzal z blogu Jana Zieglera 3. srpna Neviditelný pes. Co mě poněkud překvapilo: ačkoli jsem původně neměl v úmyslu se k textu autora vyjadřovat, změnil jsem názor, neboť v diskusi na obou serverech jsem byl, byť nechápu proč, zmíněn.

Na blogu J. Zieglera napsal O. D.: 

„Počkejte, až na Vás Stejskal vytáhne Lichtensteina, Tondu Koňase (Antonína Koniáše - LS), vmete Vám, že díky Husovi máme řeč, díky řeči Kralickou bibli a díky Komenskému školu … .“

A v diskusi na NP soudí F. S.:

„Poučné čtení zejména pro pana Stejskala!“

Tak především: Nikoho vytahovat nebudu, zejména ne zjednodušujícím způsobem (ve stylu ty Želivského, já Koniáše). Na to byly české náboženské dějiny – nejen v době husitské, ale i navazující – příliš mnohovrstevnaté, svým způsobem komplikované, v mnoha ohledech kontroverzní a pluralitní. Vždyť ani husitské reformní hnutí nebylo nikdy myšlenkově jednotné.

Dále: Píše-li pan F. S., že Zieglerův článek je zejména pro mne poučným čtením, pak tím vytváří dojem, že jsem snad nekritickým stoupencem Želivského – a nyní, díky Janu Zieglerovi – bych měl prozřít a uvědomit si, jaká to byla „zločinná postava české historie. srovnatelná s islamistickými radikály páchajícími teroristické útoky proti nevinným lidem“ (J. Ziegler).

Takto se nepřímo šíří lži o druhých (vztaženo ke mně, nikoli k Želivskému).

Nepatřím a z principu ani nemohu patřit do pomyslného klubu fanatických obdivovatelů Želivského, zejména pokud jde o jeho metody vládnutí v Praze, současně ale soudím, že tohoto kněze nelze vnímat jinak než jako představitele jedné z frakcí husitského hnutí – představitele krajně radikálního křídla, což je historická realita. Želivský byl krajní radikál a podle toho se také choval. Nebyl ovšem jediný: kdyby neměl podporu stejně smýšlejících, sám by mnoho nezmohl. Poměřovat jeho činy optikou 21. století nepovažuji za správné; podobným způsobem bychom mohli vypálit cejch zločinců kdekomu z té doby.

Proto kladu důraz na to, že tehdejší události (vývoj v Praze a českých zemích po Husově upálení) je nutné interpretovat komplexně. Jen naznačím: zmíněný krutý defenestrační čin z 30. 7. 1419 na Novoměstské radnici nepřišel jako déšť z blankytné oblohy, ale cosi mu předcházelo.

A komplexně bychom měli nahlížet i na Jana Želivského jako historickou postavu. Malým příspěvkem v tomto smyslu budiž několik citátů, které přineslo médium bezpochyby povolané, týdeník Český zápas vydávaný  Církví československou husitskou. V letošním 9. čísle týdeníku z 27. února bylo věnováno Janu Želivskému několik vzpomínkových textů.

Jan Rokyta v článku „Jan Želivský“ se dotkl novoměstské defenestrace z 30. 7. 1419: „Ráno v neděli 30. července 1419 Želivský pronesl v chrámu Panny Marie Sněžné kázání na téma Matouše 7:15. Jeden z výroků v kázání zněl: „Obec věrných nepronásleduje rychtáře a konšely, ale tito pronásledují věrné křesťany“. (Ve zmíněném biblickém verši čteme Ježíšova slova: „Střezte se lživých proroků, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci.“) Z citované věty je zřejmé, že útok lidu na radnici nebyl bezdůvodný.

V dalším pojednání „Tragický osud Jana Želivského“ soudí Bohdan Kaňák: „Tragédie Jana Želivského spočívala v tom, že nerespektoval vžité právní normy a pod vlivem pokušení moci ztratil cit pro míru věcí. Na jeho příkladu je patrné, že opakované porušování uznávaných právních a politických pravidel se nevyplácí a v dlouhodobější perspektivě se obrací proti svým původcům. Tato skutečnost platí dnes, stejně jako před 600 lety, kdy Jan Želivský ve své mocenské hře prohrál svůj pozemský život.“

Bohdan Kaňák ovšem uzavírá svůj článek v jiném duchu, než tak činí Jan Ziegler: „Přes všechny nedostatky patřil Jan Želivský k výrazným husitským vůdčím osobnostem, které dokázaly v počáteční kritické době revoluce prosadit spolupráci hlavních tehdejších husitských mocenských uskupení a zabránit tak triumfu jejich protivníků. Jako teolog patřil Želivský k průkopníkům naukových zásad, které byly charakteristické pro budoucí utrakvistický směr, a zároveň v otázce nejvyšší autority Písma svatého připravoval cestu myšlení světové reformace.“

A světová reformace znamená mimo jiné, že se západní svět zbavil toho, co dnes můžeme nazvat katolickou totalitou. A tomu by pravicoví publicisté hlásící se ke svobodě a demokracii rozumět mohli.