Nejznámější severočeské značky: Duritka

Tyhle zvláštní nerozbitné skleničky vyráběla sklárna Rudolfova huť v Dubí na Teplicku od roku 1914 do roku 1996. Na počátku stála nová technologie – tzv. kalené sklo. Běžně se musí skleněné výrobky pozvolna ochlazovat, aby nepopraskaly, kalení naopak využívá prudkého ochlazení – právě to dá sklu neobyčejnou pevnost, ovšem občas se taky stane, že taková sklenička exploduje a roztříští se na tisíc střípků. Duritky to předvedly – abych tak řekl – na nejvyšší úrovni.

Druhá světová válka poznamenala i výrobní program Rudolfovy huti – skleničky byly odsunuty a skláři lisovali zákeřné skleněné miny, které neuměl detektor kovů odhalit. Tehdejší pan ředitel Heiden prý rozhodl, že opomíjené duritky nabídne Wehrmachtu do důstojnických kantýn a do kantýn pilotů Luftwafe. Nechal si předem vyzkoušet sadu skleniček, skláři jimi museli házet po schodech, aby ozkoušeli, že jsou to kusy opravdu nerozbitné.

S takto otestovanou sadou odjel Heiden do generálního štábu v Zossenu u Berlína. Chtěl předvést nerozbitnost duritek obvyklým způsobem, mrštil jednou o zem… rozprskla se, stejně tak i druhá a třetí… Sloužící důstojník pana ředitele Heidena vyprovodil ze dveří se slovy, že oddělení zbraní pro boj zblízka je v jiném patře.

Co si budeme povídat, ve válečných dobách mohla tato událost končit mnohem dramatičtěji. Ostatně nakonec se prý dubské duritky u Wehrmachtu stejně uchytily.

Nerozbitné skleničky? Jak se to vezme...

A to tříštění? To je zkrátka další, bohužel už ne tak výtečná vlastnost kaleného skla. Prudké zchlazení vytvoří sice mimořádně pevný výrobek, zároveň ale uvnitř vzniká neobyčejně silné pnutí – stačí pak pouze drobné poškození a sklenka doslova exploduje; otestované duritky byly při prvním zkoušení poškozené a další úder vykonal své.

Tento „velezrádný“ sklon projevily i duritky určené pro salonní vlak prezidenta Beneše – tři explodovaly a sklárna byla dokonce vyšetřována pro podezření z pokusu o atentát. Tady zas mohly být na vině stálé otřesy vagónu za jízdy, kdy sklenky neustále cinkaly o sebe, až se projevilo zmíněné vnitřní pnutí.

Připomeňme na závěr, že Rudolfova huť přinesla v tomto oboru jedno technické prvenství – běžně se při kalení skla užívala voda nebo vzduch, ale skláři z Rudolfky zchlazovali žhavé výlisky v oleji, což jim dodávalo ještě větší pevnost. Takovou, že si opravdu zasloužily obchodní značku Durit, odvozenou patrně z hudební terminologie – dur, tvrdá stupnice.

Co si nezasloužily, byl další osud – ještě v 60. letech 20. století chrlila huť statisíce skleniček pro školní a závodní jídelny, ale firma neinvestovala do nové technologie, takže ještě v závěrečném roce výroby, 1996, se duritky lisovaly ručně. V konkurenci taková výroba nemohla přežít.

Dnes „duritkový“ úspěšný design „Květa“ z Rudolfovy huti v Dubí využívá ruský výrobce kalených skleniček.