Prázdniny se Sherlockem Holmesem je kouzelná knížka pro děti (1966), kterou jednou o prázdninách (a kdy taky jindy) napsal - předčasně pak bohužel zesnulý - překladatel Jaroslav Tafel (1929-1973). Jde o cyklus persifláží a parodických povídek, ve kterých se - jako jeden ze záhadných padouchů či agentů - motá „tajemný stařec s lodičkou Zachar Dmitrijevič“.

Tafelovo rozmarné dílko ovšem velmi podstatně umocňují komiksové (a na svou dobu odvážné) ilustrace talentovaného Dobroslava Folla, který by se letos 15. července 2022 dožil sta let; aniž si naň patrně kdo výrazněji vzpomněl.

Ale přesuňme se do Anglie. Za Kanálem se Sherlock Holmes narodil a odsud taky pochází většina dam i džentlmenů o něm věrně píšících. Dokonce jich je tak moc, že mohl editor Otto Penzler (*1942) ukout komplet sherlockovských povídek o bezmála tisícovce stran. Komplet vyšel také v češtině, prodává se v krabici (už několik let) a obsahuje 81 tzv. pastišů, přičemž dva holmesovské příběhy musely být na prosbu majitelů autorských práv vypoklonkovány. Šlo o díla pana Barry Daye The Adventures of Curious Canary a Johna Cecila Mastermanna (1891-1977) The Case of The Gifted Amateur.

A ty ostatní detektivky? Inu, některé (Penzlerem shromážděné texty) vyšly knižně vůbec poprvé a ještě více se jich poprvé objevuje česky; snad jen obě úvodní Doylovy legrácky Dobročinný bazar a Jak se Watson naučil Holmesovu fintu známe již od roku 2004 ze sbírky Zapomenuté případy Sherlocka Holmese editované Peterem Hainingem. Tady se však víc jedná o dva nerozvinuté úvody nikdy nenapsaných šarád - a jsou charakteristické tím, že v nich lehce ješitný Sherlock před Watsonem krajně exhibuje.

Penzlerova kniha pokračuje textem Conan Doyle vypráví, jak to doopravdy bylo s koncem Sherlocka Holmese (1900), který je zárodkem povídání Pravda o Sherlocku Holmesovi (1923); i to lze nalistovat v Hainingově souboru. A co víc?

Tzv. Velká kniha příběhů Sherlocka Holmese trochu překvapivě obsahuje hned tři prózy neidentifikovaných autorů. Jsou to: 1. Sherlock Holmes vs. Conan Doyle (1892). 2. Herlock Shomes opět v akci (1916). 3. Sherlock mezi duchy (1925). První povídka je parodie uveřejněná časopisecky pouhých 15 dní po vydání první Doylovy sbírky holmesovských dobrodružství a Sherlock nám vysvětlí, že je Conan Doyle odvyprávěl zkresleně!

Herlock Shomes znovu v akci je nepovedená řada pastišů, která měla zůstat v šesti číslech časopisu The Wiper Times. - Oproti tomu Sherlock mezi duchy bývá připisován samotnému Chestertonovi. Asi proto, že právě v jeho časopise byl poprvé zveřejněn.

O některých dalších povídkách Velké knihy se zmiňoval už Josef Škvorecký v Nápadech čtenáře detektivek. Jejich autory jsou básník a humorista John Kendrick Bangs, americký klasik O. Henry, pachatel Medvídka Pú Alan Alexander Milne, sám Pelham Greenville Wodehouse, fenomenální vypravěč Francis Bret Harte, Stephen Leacock, pan Julian Symons, Colin Dexter, Kingsley Amis, Anthony Burgess (dokonce i ten) a různá prověřená esa hororu: pánové August Derleth, Manly Wade Wellman či Edward Frederic Benson.

Nakonec nechybí ani Stephen King a paní Laurie Kingová (*1952), která se stala populární kontroverzní sérií bestsellerů o Holmesově nevěstě Mary Russellové (první díl vydala roku 1996). Jak tedy vidíme, zdaleka nejde pouze o Brity, avšak Anglosasové knize vládnou. Jistě tak zaujme angažmá sci-fi mistrů Poula Andersona, Tanith Leeové a Michaela Moorcocka – a zastoupeni rovněž jsou Anthony Boucher, Ross MacDonald anebo předseda „Amerických detektivkářů“ Robert Lloyd Fish (1912-1981), který taky sepsal předlohu známého Bullitova případu (Němý svědek, 1963).

Možná se podivíte, ale dokonce třikrát zde boduje i tvůrce Petra Pana James Matthew Barrie. S Doylem byli kamarádi. A sice stvořili operetní propadák jménem Jane Annie (1893), ale Barrieho Večer se Sherlockem Holmesem (časopisecky 28. 11. 1891) je nejranější existující holmesovskou parodií vůbec.

Vedle ní Barrie napsal i povídku Případ dvou spolupracovníků (1893), kterou rád připsal právě Doylovi, poněkud zklamanému jejich divadelním neúspěchem. Odvážná je pak Barrieho próza Zesnulý Sherlock Holmes (1893), protože všichni přece víme, že Holmes žije a umřít nikdy nesmí a nemůže.

Dnes už je bohužel zapomenut autor Triumfů Eugena Valmonta (1906) Robert Barr (1850-1912), který svá Dobrodružství Sherlawa Kombse (z května 1892) zahrnul do knihy Obličej a maska (1894), i když tenkrát jako Velkou pegramskou záhadu, a roku 1904 uveřejnil Barr v prosincovém Idleru (1892-1911, časopis osobně založil) i Dobrodružství s druhým váčkem. Nepovedenou holmesovku! Ale nenechal se odradit a vyspekuloval jednu z vůbec nejdůvtipnějších povídek se záhadou všech dob, Sdružení roztržitých.

Pan Penzler texty antologie sice člení na 10 kruhů, ale nemusel. Řada povídek patří do vícera kategorií a editor nakonec sám doporučí… si členění nevšímat! Přesto zaujme kategoriemi Osm nejpopulárnějších a nejčastěji vydávaných povídek či Mimo tento svět. Ale dobereme se taky sady (jedenácti) nepovedeností. Podle editorova názoru mají historickou hodnotu - a překvapivě je uzavírá dílo jinak talentovaného laureáta cen Edgar pana Fishe Dobrodružství v Ascotu (1960) z knihy Neuvěřitelný Schlock Homes (sic, 1966).

Zmiňovaný oddíl knihy Mimo tento svět uvádí americký recenzent a kritik William Anthony Parker White (1911-1968), známý spíš jako Anthony Boucher, a to svou povídkou Strašidelný vlk (1949). A jestli to nevíte, každoroční světové konferenci detektivkářů se přezdívá Bouchercon. Pan Boucher byl navíc jedním z prvních překladatelů Borgese do angličtiny a psal velmi oblíbené detektivní romány. Prvým byl Případ sedmi z Golgoty (1937). Boucherova kniha Devět krát devět (1940) vydaná pod pseudonymem H. H. Holmes se stala „devátou nejlepší záhadou zamčeného pokoje všech dob“, ale nic už to bohužel nezmění na tom, že sám H. H. Holmes (1861-1896), který skutečně existoval, byl americký sériový vrah a připravil o život (v tom ho rozhodně obdivovat nelze) dvě stě třicet lidí!

Oddíl Mimo tento svět pokračuje prózou Poula Andersona (1926-2001) Marťanské korunovační klenoty (1958) a již chybí další Andersonovy majstrštyky Čtyřnásobná Eva (1960) či Královna vzduchu a temnoty (1971). Už se to neví, ale byl to právě Anderson, kdo si první všiml značného průniku příznivců Sherlocka a příznivců sci-fi.

Michael Moorcock (*1939) přispěl Dobrodružstvím nájemníka z Dorset Street (1993). Manly Wade Wellman (1903-1986) je duchovní to otec detektivního playboye Johna Thunstona, nadaného paranormálními schopnostmi, a okultního soudce Keitha Hillary Persuivanta. Ale Wellman psal taky o skutečných zločinech a za knížku Mrtvý a pochován (1954) převzal cenu Edgar. Napsal asi čtrnáct knih pro děti a roku 1946 dokonce porazil v soutěži Williama Faulknera, kterého to vytočilo, takže reagoval rozhněvaným dopisem! V naší knize lze poznat Wellmanův text Náš hrdina však nebyl mrtev (1941).

Další eso hororu byl August Derleth (1909-1971), autor sta knih, víc než tří tisíc povídek a článků. Jeho detektiv Solar Pons se podobá Holmesovi až drze. Je to plagiát. Ale ještě předtím, než mu Derleth dal jméno, poprosil Conana Doyla, zda by nesměl pokračovat, ano, přímo v příbězích se Sherlockem. Jenže toto povolení nedostal. Asi mu to nevadilo - a nakonec sepsal o Ponsovi víc povídek, než kdy Conan o Holmesovi.

Derlethovy příběhy ale nevypráví Watson, nýbrž doktor Lyndon Parker. On i Pons žijí na adrese Praed Street, 7B, a Pons má bratra, který ho intelektuálně předčí, ale nejmenuje se Mycroft, nýbrž Bancroft. Taky názvy Ponsových případů si Derleth půjčil - z Doylem zmíněných, nicméně nenapsaných příběhů: Ricoletti s golfovou nohou a jeho odporná žena, Hliníková berla, Politik, maják a cvičený kormorán. Platí to i pro v naší knize přítomný Případ pozoruhodného červa (1952). Vida tedy. Derleth nedoplňoval jen Lovecrafta.

Do kruhu holmesovek „vydávaných nejčastěji“ patří taky už Josefem Škvoreckým zmiňovaná parodie Ukradené pouzdro na doutníky (1900) od Breta Harta (1836-1902), jehož vliv na své psaní Doyle překvapivě přiznával. Hartův pátrač se jmenuje Hemlock Jones.

I O. Henryho (1862-1910) Slídilové (z 23. 10. 1904) patří mezi nejpopulárnější holmesovské pastiše, ale napsal i další: Případy Shamrocka Jolnese (7. 2. 1904) a Detektivní detektor (26. 3. 1905).

Stephen Leacock (1869-1944) přispěl jen dvaceti řádky. Text se jmenuje Nezmenšitelný detektivní příběh (1916). O Sherlockovi však psal i v Záhadě k zbláznění (1911), ve Velikém detektivovi (1928) a v Co se stalo pak? (1937). - K nejvydávanějším pastišům náleží i Holmesova kočka (Holmes and the Dasher, 1925) od zakladatele londýnského „Detektivního klubu“ Anthony Berkeley Coxe (1893-1971). Toho Penzler připomíná jako jednoho z nejduchaplnějších a nejvlivnějších autorů „své doby“. Tak či onak vytvořil Cox roku 1925 originálního soukromého detektiva Rogera Sheringhama, jehož nejslavnějším případem je brilantní Případ otrávené bonboniéry (1929), jedna z nejlepších detektivek, jakou jsem četl. Dvě knihy taky Cox napsal pod pseudonymem Francis Iles a jeho Promyšlený úklad (1931) je založen na skutečném případu jistého Herberta Armstromga, což byl podlý a zbabělý lékař, který zabil svou ženu. U Coxe ho známe jako vraha od začátku, podobně jako je tomu v pozdějších epizodách televizního seriálu Columbo.

Za „chaoticky psanou“ označme povídku Muž, po kterém byla sháňka. Muž tu zmizí z paluby před očima svědků, ale ne že by spadl přes zábradlí. Roku 1911 prý text Doylovi zaslal jakýsi architekt Arthur Whitaker (1882-?), ale prvně vyšel teprve roku 1948 (v Zapomenutých případech je jiný jeho překlad Hledaný muž). V příběhu je několik až trapných rozporů a pan Haining ho považuje za vůbec nejkontroverznější dílo spojené s tzv. holmesovským Kánonem. Povídka byla objevena mezi Doylovými listinami a „přese všechno, co o ní bylo už řečeno a napsáno, se nemohu ubránit pocitu, že se Doyle na jejím vzniku nějak podílel,“ píše smutně Haining a naráží tím asi na - překvapivě mistrnou - úvodní scénu. Zbytek povídky ale představuje kolaps. Přesto je někdy označována za Doylovu práci. Říká se, že byl už pak ospalý:-). Ale začátkem roku 1949 napsal architekt Whitaker doporučený dopis Doylovu životopisci Heskethu Pearsonovi - a označuje se za autora. Přiložil jako důkaz uhlový papír s průklepem. Bohatá rodina věc akceptovala teprve po výhrůžce právními úkony.

Amisova (1922-1995) povídka pochází z květnového čísla Playboye (1978) a téhož roku vyšla i jako samostatný sešit. Uloupený Sherlock od autora medvídka Pú (1882-1956) je z roku 1903. „Označit to dílko za triviální je přílišná chvála,“ píše Penzler, „a uvádíme je jako kuriozitu. Nic víc.“ Jenže Milne se zřejmě vypracoval, protože se roku 1922 stal autorem „jednoho ze tří nejlepších detektivních románů všech dob“, Tajemství červeného domu (česky 1924). A je to pan Milne, kdo se první odvážil dělat legrace okolo mrtvoly; tento typ detektivky patrně předtím neexistoval. Milne je i duchovní otec potrhlého amatérského detektiva Antony Gillinghama, kterému prostě přezdívají Magor, a veliké úspěchy sklízela i Milneova detektivní hra Čtvrtá zeď (1928).

Wodehouse přispěl knize textem Z detektivova zápisníku (1959) a editor připomíná, že Wooster a Jeeves se prvně vynořili už roku 1915 v povídce Jak jsem tahal bratránka z bryndy. Alžběta II. jmenovala pana Wodehouse komandérem Řádu Britského impéria, ale na tom, že si zadal s Hitlerem, to nic nezmění, a třeba můj přítel, jinak velmi inteligentní inženýr Gardavský jeho povídky rád nemá. Ostatně ho chápu. Abyste Wodehouse mohli číst, v podstatě musíte akceptovat lidi typu inspektora Clouseaua. Idioty, kteří mají božské štěstí. Kteří by ale v realitě pošli. A současně asi musíte vážně brát i radu ze známé Svěrákovy-Čapkovy pohádky: „Nepracuj.“ Wooster je nepochybně lempl a bez Jeevese by nepřežil. Při čtení těchto brilantně koncipovaných próz s perfektními dialogy musíte přistoupit na hru, že vysoká společnost je úplně košer a práce smrdí. Nedokáže to každý, a tak se o magický Wodehousův svět ošidí.

Ale k Sherlockovi. Autor jeho životopisu Sherlock Holmes, muž a jeho svět (1979) Henry Raymond Fitzwalter Keating (1926-2011) sepsal taky hrstku pastišů vč. v naší knize zapuštěné Nicotné záležitosti (1980). Vedle víc než padesáti detektivních románů je autorem řady populárních knih o záhadách a mordech: Vražda musí chutnat (1975), Velké zločiny (1982), Jak psát detektivky (1986), Detektivky: 100 nejlepších (1987), Příruční průvodce detektivkou (1989).

Julian Symons (1912-1994) oceněný Edgarem za historii detektivního žánru Bloody Murder (1972) je současně autorem Doylovy biografie a napsal 3 pastiše: Jak byl poustevník vytržen z odpočinku (1981 v knize Slavní detektivové, která česky vyšla roku 1986), Případ ztrácejících se diamantů (1987) a Setkal se Sherlock Homes s Herculem? (1987). A rovněž vytvořil romány Problém na tři dýmky (1975) a Vraždy na panství v Kentu (1988), jejichž hrdinou je herec Sheridan Hayes, který se do Holmese „vtěluje“.

Tvůrcem slavného detektiva pana Archera byl Ross MacDonald, vlastním jménem Kenneth Millar (1915-1983), a tento džentlmen je v naší bibli přítomen úplně prvním svým literárním dílem, a to povídkou z roku 1931, kterou zveřejnil ještě ve svém vlastním středoškolském časopise. Vystupuje tu Herlock Sholmes.

Americký humorista Bangs (1862-1922) se proslavil knihou Literatura v kostce. Edice extraktů ze světových bestsellerů nakrájených na tenké plátky pro uspěchané spotřebitele (1908). Její součástí je i tady přítomná holmesovka.

Již Josef Škvorecký se v Nápadech čtenáře detektivek zmiňuje o veslařském trenérovi (a britském poslanci) Rudolphu Chambersi Lehmannovi (1856-1929), nejvyšším soudci hrabství Buckinghamshire. Ten roku 1901 vydal knihu Dobrodružství Picklocka Holese, ale jako povídky byly tyto případy uveřejňovány již od roku 1893, kdy vyšlo (nám tu předložené) Vévodovo pero.

Povídku z pera původce „prchlivého inspektora Morse“ Colina Dextera (1930-1917) známe už česky od roku 2007 díky sbírce Největší případy inspektora Morse (1993), ale naše kniha těží rovněž z Příběhů Sherlocka Holmese od Edwarda D. Hocha (2013), a to textem Šifra v písku (jako samostatná publikace vyšel roku 1999). Zmíněný E. D. Hoch (1930-2008) nebyla žádná nula, nýbrž jeden z nejplodnějších povídkářů světa; těch próz napsal přes devět set.

Nesporný gigant literatury i plodný skladatel Anthony Burgess (1917-1993) je zde rovněž zastoupen, a to Vraždou za zvuků hudby (1989). A do naší publikace byl zrovna tak zařazen Případ smrti a medu (2011) Neila Gaimana (*1960), který byl svého času označen za „jednoho z deseti nejvýznamnějších postmoderních spisovatelů“.

Velká kniha však obsahuje i povídky o elegantním zloději klenotů A. J. Rafflesovi. Jenže nejsou od svého původního autora Hornunga (Doylova švagra), ale od Philipa Atkeyho (1908-1985), který se domluvil s Hornungovými dědici a vyprodukoval víc příběhů s tímto lupičem-gentlemanem než Hornung sám. Zde přítomné povídky (1975) navazují a Raffles se v nich utká, jak jinak, se Sherlockem.

Objemný svazek je uveden možná tím nejlepším holmesovským pastišem, jaký kdy kdo napsal: Jedinečným Hamletem (1920). Vytvořil ho „Poslední knihomil“ Vincent Starrett (1886-1974), jehož autobiografie nese příznačný název Narozen v knihkupectví (1965). Za druhý Starrettův nejvýznamnější počin ohledně Velkého pátrače bývá označována (rovněž zfilmovaná) kniha Soukromý život Sherlocka Holmese (1933).

Prázdniny se Sherlockem Holmesem si tedy, jak vidíte, můžete udělat kdykoli, kdekoli a dokonce bez sira Arthura Conana Doyla! Ale neučtete to!

O muži s dýmkou a houslemi už teď existuje nejméně pětadvacet tisíc knih, povídek a článků.

„Velká kniha příběhů Sherlocka Holmese“ má tucet překladatelů a 896 stran. Prodává se v krabici.

Svého času mě „vyvolali“ v televizi, abych o Sherlockovi něco řekl a sám to vnímám jako lehce komický výstup: Sir Arthur Conan Doyle se narodil 22. května 1859 - YouTube