Do roku 2010 pracovala Milena Slavická (ročník 1949) především jako kunsthistorička, kurátorka výstav současného umění a autorka monografií, třeba o moskevském konceptualismu sedmdesátých a osmdesátých let. Od roku 2010 je pak hlavně spisovatelkou, autorkou doposavad čtyř próz, knížek menšího rozsahu, ale zacílených na důležitá, možná rovnou klíčová témata: jednak na zdejší dějiny po pětačtyřicátém, formované a deformované hlavně totalitními režimy, jednak na ženský úděl, osud, vesměs nesnadnou roli, kterou si ženy ještě před pár dekádami spíš odpykávaly, než by ji aktivně hrály ve svůj i obecný prospěch.
V Povídkách jamrtálských (2010) a Hagiboru (2014) jede Slavická hlavně po té první lince, v povídkovém cyklu Ona (2018) pak zkouší, co všecko unese to druhé téma – píše lehce kritické postskriptum k velkým příběhům světové literatury z pohledu vedlejší ženské postavy, počínaje Markétou Samsovou z Kafkovy Proměny a konče třeba „druhořadými“ figurami v dílech Michela Houellebecqa nebo Milana Kundery. Obě ty linky pak spojuje nejnovější počin Mileny Slavické, stostránková novela Na Betáni, jejíž podtitul O nevinnosti a jiných maličkostech zní možná důležitěji než titul – a jejíž výraz dokreslují lehce rozostřené, do nostalgické modro-zelené barvy tónované autorčiny fotografie.
Rajda si koledovala
MILENA SLAVICKÁ: NA BETÁNI. O NEVINNOSTI A JINÝCH MALIČKOSTECH Torst, Praha 2022, 128 stran, prodejní cena 199 Kč |
O tu nevinnost jde v knize především. Hlavní hrdinka, která je v jednom těle s vypravěčkou, o ni přijde právě v titulní lokalitě na periferii Prahy. V místě spíš nehostinném než hostinném. Nejspíš někdy v polovině osmdesátých let, protože v novele je ten čas identifikovaný s hvězdnou hodinkou Sagvana Tofiho, co měl tehdy jak vítr v kapse, tak samozřejmě kamaráda do deště.
Ten mizerný lotr, co si s přiopilou nezletilou užil, má příjmení Matička. Je to dobrá volba, významově nosná rovnou ve třech ohledech. Zaprvé: tenhle družstevní vedoucí a později podnikatel jasně mafiánského typu se umí vždycky dobře otáčet, takže se ze všeho vykroutí jak tehdy, tak dnes; na jeho hlavu nepadne žádný trest – jistě i proto, že on se podle svého zvráceného ideového mustru nedopustil žádného zločinu. Zadruhé: hluboké trauma, které si dívka ze znásilnění odnese, výrazně přispěje k jejímu totálnímu odcizení s vlastní matkou, necitlivou, nechápavou bytostí, která se zvládne vyvinit z čehokoli, zbavit jakékoli odpovědnosti za cokoli. A konečně zatřetí: v příběhu fatálně selže i tehdejší nejvyšší „matka“, normalizační stranická mašinérie, jejíž exponentka přes psychologii to všecko se sadismem a nenávistí sobě vlastní hodí na oběť – ocejchuje ji jako promiskuitní rajdu, co si prostě koledovala.
Chmurné vize měnícího se světa. Projekt Agora nabízí tísnivý pocit v koridoru nákladového depa |
Pokud si v povídkové sbírce Ona vedlejší postavy průběžně zjednávaly autonomnější pozice, pak v novince je to spíš naopak. Po titulním rozhlédnutí napříč časem i prostorem následuje už jen hrdinčin pád. Má samozřejmě několik fází. Nejdřív nucené přesídlení z Betáně od tety na Vinohrady k matce; od tety, která je vymodelována jako svatá žena, trochu mystička – a trochu blázen.
Pak útěk od otce, který emigroval do Nizozemska a za roky se propil k představě o nepochybném významu své pochybné právnické praxe a šťastné volbě, pokud jde o jeho protivně snobskou manželku. Pak zmíněný útěk od matky-zrádkyně, matky-lhářky. Pak útěk ze vztahu s dávnou školní láskou, klukem zatracovaným, ponižovaným a šikanovaným. A nakonec, jako pointa příběhu, který se točí v kruhu, návrat do Betáně, už po tetině smrti, a marný pokus o osobní pomstu tam, kde kdysi selhala systémová spravedlnost. Poslední věta novely je vyloženě chmurná: „Moje mlýnské kolo se zastavilo.“ Tím mlýnem je míněno vzpomínání, proces dolování klíčových bodů jednoho života z vlastní paměti. Zřejmě se lopaty po všech těch etapách pádu fatálně unavily – a jejich aktivitu vystřídalo pasivní zapomnění.
Vsuvka závěrem
Přes veškerou závažnost zpracované tematiky i přes autorčino suverénní literární vidění, její slovník a styl, má čtenář dojem, jako by četl první, narychlo nahozenou verzi, text před redakcí. Něco je tady mělké, někde příliš ostrý střih, někde zbytná rozbíhavost, digrese, které příběh víc oslabují, než by jej posílily. Spíš sled scén než plnokrevné, motivicky provázané vyprávění, jaké známe z Hagiboru nebo Povídek jamrtálských.
Příjemná sexuální výchova. Šedesátiletá Emma Thompsonová přijímá svou tělesnost s grácií |
Příliš mnoho výrazných bodů tady vede skoro ke smrti příběhu. Co si zaslouží rozpracovat víc, třeba i samostatně? Lekce z dospívání v „osmdesátkách“ na periferii hlavního města, nebo výkres psychologického profilu slabošského otce-exulanta? Postava zvláštně produchovnělé tety, osoby s jemným, citlivým vnímáním reality, anebo úzkostná, neurotická matka, ochotná sjednat remízu s jakýmkoli ideologickým nárokem? Napětí mezi tady a tam, tehdy a teď, vzpomínaným a vytěsněným, mezi mužským šovinismem a ženskou snahou pojmenovat situaci a následně srovnat palebnou sílu? A co teprve religiózní vsuvka závěrem, kde je Betáň vztáhnuta k předměstské části Jeruzaléma, pojmenované Bethany? Příliš mnoho velkých otázek, na které jsou v novince Mileny Slavické jen malé, přibližné a nehotové odpovědi.
