Rozhovor – Lucie Mojžíšová – Small lady with big camera

Nedávno jsme spolu poseděli v příjemné kavárně u Písecké brány při předávání cen 21. ročníku soutěže Fotograf roku a slovo dalo slovo, znáte to, a je tu náš společný rozhovor.

A protože jsem trochu zmatkař a moje kolegyně jsou perfekcionistky, tak pro pořádek uvádím, že Lucku na Facebooku najdete jako Šiprovou Mojžíšovou, tedy ještě navíc s jejím příjmením za svobodna, jak tuto milou a stále usměvavou fotografku mnozí z dřívějška známe.

Připravuji náš časopis FotoVideo a soutěž Fotograf roku už poměrně dlouho, ale jen matně si vzpomínám na vaše začátky. Přiblížíte mi a hlavně nám všem, jak jste s focením začínala a jak vás to krásné focení dostalo až tam, kde jste teď?

Moje začátky, to už je dávno. V rodině měl foťák nebo kameru snad každý. Nebylo to žádné velké focení, ale zaznamenávání rodinných okamžiků, takže jsem přirozeně také chtěla svůj foťáček. Když mi bylo asi šest, dal mi děda takový plastový analogový. Mám spoustu cvaků svých skautských let a táborů. Ve 12 jsem si s pomocí rodičů našetřila a zakoupila první digitál. Fotila jsem pořád.

Pak ale foťák odešel a byla jsem nějakou dobu bez něj. Až cesta do Istanbulu způsobila, že jsem potřebovala zase fotit. Den před odletem jsem došla do prodejny, osahala si foťáky a donesla domů svou první nikoňáckou zrcadlovku. Druhý den v letadle ji rozbalila, nastavila manuální režim a začala fotit. Byly to takové cvaky mého života a cestování, ale velmi brzy jsem se do focení zamilovala a zrcadlovka se mi stala dennodenním parťákem a neodmyslitelnou součástí.

Začala jsem o focení přemýšlet a fotit víc a víc. Po úspěšném ukončení studia architektury jsem si splnila sen a věnuji se focení naplno. Foťák nosím vždy u sebe, ať už vyrazím jen do obchodu nebo na krátkou schůzku.

Sleduji, že ráda zabíháte do různých fotografických žánrů, ale ve streetu a focení lidí opravdu vynikáte, vidím to tak správně? Jaké jsem vaše nejoblíbenější žánry a proč?

Jestli ve focení streetu vynikám, musí posoudit jiní… Ale pravdou je, že právě pouliční focení mi učarovalo nejvíc. Nejsem vyhraněná žádným žánrem a ráda zkouším, co se dá. V mém portfoliu se najde snad opravdu všechno kromě produktovek a krajinek, těch je tam opravdu málo.

Nejvíc mě baví fotit lidské emoce a příběhy, takže od streetovek přes reportáž až po dokument, to jsou žánry, které mě baví nejvíc a nabíjejí energií. Baví mě na tom právě ta neopakovatelnost okamžiku, to, že se děje mnoho kolem nás a stačí se dívat. Možná naivně, ale svým způsobem bych ráda ukázala, že není třeba městem proběhnout se skloněnou hlavou nad telefonem, ale když se člověk rozhlédne, uvidí mnoho zajímavých momentů, her světla, stínů a barev.

Ze zakázek je to pak focení lifestylu – rodinky, svatby, ale tak, že jsou to zákazníci a jejich přirozené momenty, které mohu zaznamenat. V poslední době na to nebyl čas, ale občas si odběhnu k nějakému...

Celý rozhovor najdete v srpnovém čísle časopisu FotoVideo

Doporučujeme také výhodné předplatné s dárkem!