Papež František o stáří

Zdeněk A. Eminger
Autor: archiv autora

Dávno předtím, než se papež František rozhodl, že bude ve svých pravidelných katechezích reflektovat fenomén stáří, hovořil o něm v řadě svých promluv, výzev a rozhovorů. Je pozoruhodné – a taková je i moje zkušenost s jinými lidmi tzv. třetího věku – že papež sám sebe za starého, lépe řečeno za seniora, příliš nepokládá. Je radost to u něj i u jiných vidět, že tak, jako to uměl sv. Jan Pavel II., vzdoruje přirozenému úbytku sil, a přesto pracuje a tvoří sedm dní v týdnu. Zároveň však nezastírá, že ho jeho věk a zdraví v lecčems limitují, a musí tak některé věci delegovat na někoho jiného. Už nějaký ten měsíc za něj slouží některé významné obřady jeho blízký spolupracovník kardinál Giovanni Battista Re.

František si, jak vidno, velmi dobře rozumí se dvěma skupinami, které od sebe obvykle dělí mnoho desítek let, leckdy půlstoletí a víc – s dětmi a se seniory. Právě u nich často opakuje svoji známou repliku o „skartační kultuře“, jež se týká zvláště těch, kteří už (anebo ještě) nejsou ekonomicky aktivní a jejichž důrazy na kvalitu a hodnotu života a vztahů jsou oproti mladším lidem poněkud jiné. Snad ještě blíž má k lidem svého věku poté, co ho bolest kolena a kyčle přiměla nejprve chodit o holi, později začít používat kolečkové křeslo. Je-li v křesťanském prostředí někdo, kdo se ve své agendě věnuje diskriminaci a stereotypizaci lidí na základě jejich věku (ageismu), je to právě papež František. Má totiž kromě jiného určitou výhodu: žil a zná jak latinskoamerické, tak italské, resp. jižní kulturní a sociální prostředí, v němž hraje důležitou roli rodina a její vnitřní, tajemná hierarchie, která je charakteristická pouty jejích členů a potřebou alespoň nějaké formy společného života. Zároveň, jak několikrát ve svých katechezích připomněl, ještě v Buenos Aires rád chodíval do domovů pro seniory a do nemocnic a rozmlouval s těmi, kteří o rozhovor s katolickým knězem stáli. Tady si mnohokrát uvědomil, jak strašná dokáže být samota starých lidí a jak někteří z nich cítí hanbu přiznat, že jsou v tomto prostředí po léta opuštěni svými nejbližšími. Papež, jenž se snaží být mediátorem v církvi znesvářených stran a který se pokouší uhlazovat hrany různých extrémů, spojuje i v tomto ohledu rodiče se svými dětmi, prarodiče s vnoučaty, blízké s blízkými. Napomáhá mu v tom samozřejmě biblický narativ a mnoho příběhů, myšlenek a podobenství, které Bible směřuje k fenoménu stáří a zvláště ke vztahu dětí k jejich rodičům a naopak. A pomáhá mu v tom i jeho povaha a přesvědčení, že v lidském životě není důležitějších věcí, než jsou právě mezilidské vztahy. Myslím si, že papežovy úvahy o stáří by mohli přijmout i ti, kteří se s křesťanstvím neidentifikují, a že by se mohly stát učebními či inspirujícími texty pro ty, kteří se připravují a sami pro sebe si formulují vizi své služby v některé z pomáhajících profesí. 

Papež ve svých promluvách nenaléhá, aby se vytvářela vícegenerační společenství a aby členové jednoho rodu žili pohromadě pod jednou střechou. Připomíná ale, že ať už lidé žijí jakkoliv, je třeba, aby se setkávali v živém a reálném kontaktu, na který bylo uplynulé covidové dvouletí slabší. Ačkoliv to dnes není zvykem, zdůrazňuje potřebu vzájemné intimity – potřebu objetí, doteků, fyzické laskavosti a haptických prožitků dětí s rodiči a prarodiči. František si lidské vztahy neidealizuje. Sám ví, jak stáří, nemoc a osamění dokážou měnit lidskou povahu. Tím víc ovšem volá po onom zvláštním spojenectví mezi dětmi a jejich prarodiči, kteří „ještě“ a „už“ mají dost volného času, který mohou využívat k setkávání, k hovorům a k různým vzájemně obohacujícím činnostem. Obě skupiny totiž někdy trpí samotou, vyloučením na okraj rodiny a zájmů a nepochopením, že i dětství a stáří může mít pro vztahy v rodině a společnosti značný formující význam a uzdravující vliv. A tak jako dítě není „nehotový dospělý“ a ještě ne senior, tak ani senior není „už dospělý“ a dávno ne dítě. Hodnota jejich života pramení z větších hloubek než ze sociologických a medicínských kategorií. Zdánlivá bezmoc – jak silně tu papež odezírá z Písma! – se u dětí i starých lidí nakonec projevuje jako ta největší síla a požehnání. Tam, kde dítě nebo starý člověk „ještě“ a „už“ nerozumí například moderním společenským mechanismům, pravidlům a dynamicky se vyvíjejícímu světu technologií, vkládá do pokladnice mezilidských vztahů něco, co je důležitější než mechanismy, pravidla a technologie. Tím bývá něha, empatie a ochota naslouchat, přičemž právě „něha starých lidí“, kterou prokazují svým dětem a vnoučatům, pomáhá samotnému papeži hlouběji poznávat „něhu Boží“, jež je v určitém významu jedním z Hospodinových jmen. Jedna z klíčových papežových myšlenek mi potvrzuje to, co jsem mnohokrát zažil: že staří lidé totiž nebývají tak konzervativní, jak se myslívá, a že bývají naopak schopni porozumět problémům svých vnoučat a mladých lidí, a nadto jsou ochotni jim pomoci a podporovat je. Také proto si děti a staří tam, kde se nebrání jejich setkávání, obvykle tak dobře rozumějí.

Už nyní se těším, až z papežových katechezí o stáří vznikne kniha. Jsem mu vděčný, že pomáhá měnit společenské milieu, v němž trvalá a věčná hodnota lidské bytosti od jejího početí, narození až do stáří a na práh smrti nebývá vždycky tím, na čem by se občané a politici shodovali a za co by byli ochotní bojovat a přinést – pro blaho všech – citelné oběti. Papež ve světě „skartační kultury“ hájí život ve všech jeho podobách, a jde tak ve stopách té nejstarší tradice církve, která viděla v každém jednom člověku Božího syna.

„Tváří v tvář tomu všemu potřebujeme hlubokou proměnu, obrácení, které by odzbrojilo naše srdce a umožnilo každému rozpoznat druhého jako bratra. A my, prarodiče a senioři, máme velkou odpovědnost: naučit všechny muže a ženy naší doby dívat se na druhé týmž chápajícím a něžným pohledem, jímž se obracíme na naše vnoučata.“— papež František. 

Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.