Plastic People of the Universe jsou skupinou, co se pojmenovala podle prvního songu alba Franka Zappy Mothers of Invention (1967), který se (prostě) jmenuje Plastic People.

V ryzí podobě „Plastici“ existovali v letech 1968-88 a zprvu byli jiní. Na začátku šlo o napodobeninu (nebo přinejmenším zvukovou) skupiny The Velvet Underground - zjara 1969 obdrželi, kdo by tomu dnes věřil, dokonce i cenu časopisu Mladý svět. Takřka současně chtěl jejich manažer Pavel Kratochvíl (stál i za kariérou Františka Janečka) prosadit fotografii kapely na obálku Květů. Tím to ruplo.

Proti Květům se postavilo „nekvětinové dítě“ Ivan Jirous, úhlavní figura Plastiků, a následkem tohoto Magorova rezolutního postoje… přestali být profesionály už roku 1970, po několika měsících vystupování a ve zvláštním, zapeklitém mezičase, kdy byla neochota dojít si na přehrávky ještě úplně ojedinělá.

Koho to zajímá podrobně, nechť listuje v knihách Jana Pelce Bez ohňů je underground (spoluautor Milan Hlavsa, 1992), Ivana Jirouse Pravdivý příběh Plastic People (2008), Jaroslava Riedela Plastic People a český underground (2016) a Marka Švehly Magor a jeho doba (2017); zavilému nečtenáři stačí televizním dokument The Plastic People of the Universe (2001): Milan Hlavsa a Plastic People of the Universe (2001) | ČSFD.cz (csfd.cz).

A čtenáři takzvaně nároční? Ehm. Jsou-li tací, pro ty je i práce harvardského profesora Jonathana Boltona Světy disentu. Charta 77. Plastic People of the Universe a česká kultura za komunismu (česky 2015).

Což je všecko fajn, jenže jakákoli odborná česká práce na téma chyběla několik desetiletí; a když došlo přece na věc, mohla jen paběrkovat. To jistě trochu přeháním, nicméně kniha Podzemní symfonie Plastic People záměrně akcentuje otázky už probírané, pouze je probere podstatně precizněji. Třeba momenty kolem vícera proměn ideového zázemí kapely nebo okolo jejího rozpadu.

Oba autoři - Martin Valenta (vnuk spisovatele Edvarda Valenty) a František Stárek - navíc Plastiky hodnotí takřka jen po stránce ideové (ne hudební) a historii jejich světa rozsekli na tři „hudební věty“ let 1968-76, 1977-86 a 1986-88.

První období „do Charty“ skutečně bylo jiné. Už se stávali objekty politického zájmu, ale nechtěně. Teprve po Chartě musel krteček vystrčil čumák (když ho fakticky přinutili) a posiloval opoziční aktivitu cíleně. Kapele dominující Jirous provokoval režim, pravda, dávno předtím a dne 13. 11. 1975 (nejlepší příklad) přečetl v Přešticích u Plzně Zprávu o třetím českém hudebním obrození. Na Západě ji zveřejnil Pavel Tigrid, nu, a v březnu 76 se začalo zatýkat. Poučnou epizodu následujícího procesu představuje dopis básníka Seiferta spisovateli Böllovi (18. srpna 1976).

„Hudební věty“ naší knihy jsou proloženy „intermezzy“. To první sleduje přechod od „pouhého nonkonformistu hudebních nástrojů“ k ryzí opozici disentu, kde potkali lidi, které režim okolo roku 1970 vypudil z veřejného prostoru. A druhé intermezzo zkusilo s úspěchem oťukat státem (posléze) povolený Rockfest (od roku 1986).

Zde vidíme vlastní představení knihy https://www.youtube.com/watch?v=hm63Y-3Fs9c, přičemž logo na obálce je výtvorem Jirousovy sestry. Valenta + Stárek budovali na primárních pramenech, často nikdy nepublikovaných, a užili osobní deníky, korespondenci, anebo kroniky Plastiků psané nějakou dobu i Davidem Součkem, synem spisovatele Ludvíka Součka. Čerpali taky z rozhovorů se členy a přáteli kapely (Brabenec, Brabec, Kubík, Kabeš, Janíček, Michl, Placák, Wilson), ale i z Archivu bezpečnostních složek. Tajná policie přece kapelu sledovala již od poloviny sedmdesátých let.

Roku 1987 se „Mejla“ Hlavsa a Plastici pokusili vystoupit „Na Chmelnici“ a rovněž na zmiňovaném Rockfestu, což bylo v Lucerně. Bohužel, vyhnáni byli už z předsálí. Vazba na Chartu se zdála neodčinitelnou skvrnou a režim sice povoloval pouta, ale limit tolerance držel jako limit víry. Leckteří jiní nonkonformní rockeři již do Lucerny roku 87 směli, ale „plastické“ propojení nonkonformity s disentem se mohlo klouzat. Čímž došlo uvnitř kapely k roztržce!

Zdálo se, že má Mejla Hlavsa čehosi dost. Tlaku StB? Určitě. Dokonce chtěl rezignovat na (fakticky kultovní) značku Plastic People, ale prošlo to jen u některých členů. Přesto vznikla Půlnoc. Přišel převrat. A druhá éra Plastiků (1997-2016), kdy vzniká kritikou ceněné album Maska za maskou (2009). Deziluzi se nicméně ubrání málokterý revolucionář a roku 2006 vyslovil Jirous v televizi názor, který také Valenta a „Čuňas“ Stárek citují: „Pokud jde o minulý režim, tak bych řekl, že jsem s ním vyhrál. - Pokud jde o současný režim, nemám nejmenší tušení, jak by se proti němu dalo bojovat, a myslím, že pseudokapitalismus, ta globální nadvláda peněz a blbosti, ta pseudokultura takzvaných celebrit a obecný zhovadilosti… útočí na všechny smysly kohokoli. Nemůžu říct, že bych s tímto režimem prohrál, protože já s ním nebojuju, ale myslím, že on vyhrál nad náma nade všema.“

Že je Valentova/Stárkova kniha místy překvapující čtení, zkusím doložit úryvkem z kapitoly Překročme zákon:

Z Havlovy iniciativy na Hrádečku vystoupili rovněž interpreti, kteří nebyli součástí druhé kultury: Jaroslav Hutka s Vlastimilem Třešňákem. V závěru krátce zazpívala zlatá slavice šedesátých let (a od září 1977 jedna z mluvčích Charty) Marta Kubišová, ze které se Havel později pokusil učinit zpěvačku Plasic People... V obecenstvu se mísily různé proudy a generace Charty a z Hlavsovy iniciativy si Plastici na vystoupení připravili skladbu 100 bodů, která svým politickým obsahem navazovala na angažmá se samizdatem Hlas disidenta.

Je svým způsobem podružné, jak se text 100 bodů objevil, ale někteří aktéři se dané zápletce zpětně věnovali víc než jeho obsahu. Autorem byl signatář František Vaněček, který patřil k chartistům z řad reformních komunistů okolo Zdeňka Mlynáře; v šedesátých letech pracoval jako redaktor Rudého práva.

Jeho anonymizovaný text 100 bodů - napsaný v letech 1973-74 - se dostal do Velké Británie, kde byl přeložen do angličtiny a v periodiku Socialist Worker - v článku o perzekuci undergroundových rockových skupin v ČSSR - chybně označen za skladbu Plastic People.

Informaci převzala další média, například International Times, a daný výtisk Socialist Workeru se dostal do ČSSR. Tady byl text přeložen zpátky do češtiny bez vědomí, kdo je autorem, a Plastic People se ho rozhodli zhudebnit u příležitosti koncertu u Havla na Hrádečku. Otakar Alfréd Michl je autor českého překladu 100 bodů z oné anglické verze.

Konec úryvku. Už jen pár slov o autorech knihy. František Stárek (*1952 v Plzni) byl opakovaně vězněn a po převratu pracoval pro BIS; od roku 2008 v Ústavu pro studium totalitních režimů. O takřka třicet let mladší Martin Valenta (*1980) je historik se specializací na středoevropské dějiny 20. století, nová sociální hnutí a didaktiku dějin. Napsal pár monografií, řadu odborných studií a přednáší na Univerzitě Karlově. Pracuje v Ústavu pro studium totalitních režimů a závěrem se omlouvám za pár osobnějších slov.

Svého času jsem si na jednom Světě knihy domluvil zbytečně moc schůzek. Mimo jiné taky s Jovankou Šotolovou (trochu jsem tenkrát přispíval na její stránky iLiteratura.cz - titulní stránka) a - právě Martinem - Valentou. Nějak se to zkřížilo. Možná, už nevím, jsem přece nemusel dát žádnému z nich přednost, ale vím, že jsme se absurdně míjeli ve dveřích, my šli ven, ona dovnitř. Byla na Veletrhu, pravda, s rodinou; Martin sám. Navíc…

Fascinoval mě. Okouzlil. Znal jsem už dávno některé knihy jeho děda (i třeba Světem pro nic za nic) - a mé dětství přímo prodchla opakovaná četba trilogie od Vladimíra Thiela, kde jsou hlavními hrdiny… právě Valentovi synové. Část jsem dokonce uměl zpaměti. Šli jsme s Martinem od výstavního paláce do zahrádky restaurace a pamatuji, jak jsme tam seděli takřka sami, když si tedy odmyslím jakéhosi čumila (jistě agentaJ).

S Vladimírem Thielem - Valentovým přítelem - jsem se - ještě za jeho života - setkával, ale Martin, člen druhé rodiny, viděl některé situace ve vztazích a dědečkově práci dost jinak. To mě nevykolejilo, ale překvapilo. Navíc si už vybavuji jen určité charisma tenkrát dost mladého Martina Valenty; krapet mě asi uhranul svou energií:-) - a byl zrovna v bodě života, kdy ještě před ním volalo milion a půl možností dalších cest.

Říkal jsem o tom setkání brzy nato bohemistovi Vladimíru Novotnému, který se s Martinem taky rád seznámil.

Pak jsme ale všichni tři asi měli moc práce, naše cesty se rozešly, nebo do jisté míry.

Ale zvlášť za tuhle Martinovu a Stárkovu knihu o pověstné kapele jsem strašně rád.

František Stárek a Martin Valenta: Podzemní symfonie Plastic People. Vydalo Argo. 376 stran