Chvástání jednoho investora dává nahlédnout do krátkozrakého pohledu byznysmenů na ekologickou krizi. Jaký je rozdíl mezi krizí a kolapsem? A chovají se racionálněji tzv. „klimatičtí alarmisté“, nebo vysoce postavení politikové a manažeři? Sloupek Nicka Cohena pro britský deník The Guardian.
Pokud si budoucnost zapamatuje nějakého korporátního padoucha roku 2022, bude to Stuart Kirk. Satiricky titulovaný šéf „zodpovědného investování“ banky HSBC vypadá přesně jako archetyp: oholená hlava, přísně zastřižený plnovous, tvrdé, ostré oči. Jako u všech největších psychopatů jsou i bankéřovy argumenty zákeřně přitažlivé. Říká nahlas, co jeho posluchači chtějí slyšet, systematicky se propracovává zbožnými chimérami lepší společnosti, aby naplnil její skutečné sobecké touhy.
„Vždy se najde nějaký pitomec, který mi vypráví o konci světa“, prohlásil na konferenci Moral Money pořádané deníkem Financial Times – ani tento paradoxní název není autorovým výmyslem. „Koho zajímá, že Miami bude za 100 let šest metrů pod vodou? Amsterdam je šest metrů pod vodou už celou věčnost a je to nádherné místo.“
Oteplování: „Bohužel jde o předzvěst budoucnosti“
Všimněte si úhledného dvoukroku, který provádí. Na jedné straně varují před blížící se katastrofou jen „pitomci“, i když mezi ně patří třeba OSN a všichni seriózní klimatologové. Ale až se ukáže, že tito blázni jsou všechno jiné než blázni, Kirk změní svůj postoj a ujistí vás, že si klimatickou změnu užijeme, jako si obyvatelé Amsterdamu užívají své kavárny a kanály. A když to nepůjde? Stejně budeme za sto let všichni mrtví, tak koho to sakra vůbec zajímá?
Konsternace z kolapsu klimatu
Kirkovu tirádu vítám, protože vyjádřil přesně to, co si většina vlád musí podvědomě myslet. Ani jedna země totiž nesplnila sliby, které byly dány na loňském summitu COP26 v Glasgow. Alok Sharma, ministr úřadu vlády a předseda COP26, se špičky vlád onehdy snažil co nejvíce vyburcovat, když mluvil o „obludném aktu sebepoškozování“ a „chronickém nebezpečí“. Bezvýsledně. Stejně jako lockdowny způsobené koronavirem a móda roku 2021 je i změna klimatu loňským sněhem.
Nedávno spustila britská vláda v nejlepším případě polovičatou iniciativu v oblasti bydlení, která se stejně téměř jistě neuskuteční, a pokud ano, tak jen zvýší přemrštěné ceny nemovitostí. Nikdo se ani jednou nezmínil o zateplování britských domů. Toto opomenutí bylo součástí určitého vzorce. Vláda se v žádném svém nedávném prohlášení nezavázala ke zlepšení britské energetické odolnosti. Závislost na ropě a plynu financuje despotické režimy od Ruska po Saúdskou Arábii. Emise fosilních paliv přispívají ke katastrofálním změnám klimatu. Rostoucí náklady na pohonné hmoty snižují příjmy milionů lidí. A přesto se nic neděje.
Není pochyb: smrtící vedra jsou důsledkem změny klimatu
Mnohé z plánů na dosažení nulové spotřeby mi připadají buď utopické – technologie nejsou k dispozici – nebo příliš drahé, než aby je voliči unesli. Oproti tomu je tepelná izolace domů skutečně populárním tématem. Snížila by účty za vytápění na polovinu a přinesla by občanům hmatatelné výhody. Strach ministerstva financí z krátkodobých nákladů lze vysvětlit paralýzou politiky jen částečně. Nejen ve Velké Británii, ale i ve světě však panuje hluboký intelektuální zmatek, který má blíže ke Kirkově zjevnému narcismu než ke strachu.
Chybné úsudky byznysmenů a politiků
Většina studií o ignoranci se soustředí na voliče, kteří jsou protikladem vzdělaných vrstev: na příznivce brexitu či Donalda Trumpa a podobně. Změna klimatu však nastoluje složité otázky o neadekvátním myšlení vysoce vzdělaných manažerů, byznysmenů a technokratů v bohatých společnostech.
Zelení ekonomové se snaží vysvětlit, proč americký Federální rezervní systém, Evropská centrální banka (ECB) a Bank of England odmítají uznat změnu klimatu za systémové riziko pro finanční systém. Chtěli, aby centrální banky zavedly kapitálové požadavky v poměru jedna ku jedné pro úvěry poskytované společnostem využívajícím fosilní paliva. Čím více rizikového kapitálu je banka povinna držet, tím menší zisk z půjček má. Tváří v tvář trestající regulační zátěži by banky připravily neekologické společnosti o zdroje tím, že by se rozhodly půjčovat jinde.
Země by se již v roce 2026 mohla oteplit o 1,5 stupně
Není to tak, že by byl projekt odmítnut jako příliš radikální. Bank of England a Federální rezervní systém vzaly nebezpečí klimatického „Lehmanova momentu“ vážně. Isabel Schnabelová, členka Výkonné rady ECB, psala o tom, že klimatické změny způsobují inflaci, zvyšují měnové riziko a zesilují volatilitu, protože extrémní počasí a masivní utrpení přinášejí své nevyhnutelné ekonomické důsledky. Přesto ale všichni odmítli jednat. Bank of England nabídla demokratickou námitku, že „způsob řešení příčin změny klimatu je věcí rozhodnutí vlád a parlamentů, nikoli finančních regulátorů“. Podařilo se jí však pouze vyvolat zřejmou následnou otázku: proč tedy demokraticky odpovědné vlády neřídí banky, aby se zabývaly změnou klimatu?
Kolaps klimatu není krize
James Vaccaro z Climate Safe Lending Network říká, že ani ti intelektuálně nejzdatnější centrální bankéři nechápou rozdíl mezi krizí a kolapsem. Nebo pokud to teoreticky chápou, jsou příliš omezeni zavedenými způsoby myšlení, než aby na základě svých znalostí jednali.
Hospodářská krize způsobená inflací, ruským militarismem nebo koronavirem může být zničující. Svět utrpí ztráty a nějaké škody. Z ekonomického hlediska však existuje „druhý břeh“, na který se dostaneme, jakmile krize pomine a my se vrátíme k určitému typu normality.
Jaký typ výroby elektrické energie je nejlevnější?
Kolaps však žádný druhý břeh nemá. Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC) dokonce hovoří o zrychlení cesty ke kolapsu. Je vidět, že se katastrofa blíží, například na monstrózní vlně veder v Indii nebo na masivních lesních požárech na Sibiři. Jakmile se průměrná globální teplota zvýší nad 1,5 °C, „odumírání stromů, vysychání rašelinišť, tání permafrostu a další samoposilující zpětné vazby uvolní další emise uhlíku, což oteplování ještě dále urychlí“. Změna klimatu se roztočí do spirály, „kterou už lidstvo nedokáže zastavit“.
Neexistují žádné klimatické ekvivalenty zvýšení úrokových sazeb nebo proplácení dovolených, které by nám umožnily návrat do aspoň trochu snesitelné rovnováhy.
Minulost nám budoucnost nevyjeví
Ekonomové, stejně jako mnozí z nás, mohou být otroky minulosti. Myslíme si, že při pohledu zpět spatříme budoucnost. Co se stalo, když naposledy došlo k pozemní válce ve východní Evropě? Jak dopadli předchozí konzervativní premiéři po krvavém hlasování o důvěře? I v nejlepších dobách je minulost nespolehlivým rádcem, a už vůbec nám neposkytuje vodítko pro naši environmentální budoucnost. Rizikoví manažeři poukazují na to, že když například Evropský orgán pro bankovnictví (EBA) tvrdí, že důkazů o tom, že klimatické změny způsobují hospodářský chaos, je málo; nezeptal se, jaké důkazy očekával, že najde v údajích z minulosti.
Na záchranu Země existuje jen omezené časové období
Pokud někdy existoval pádný důvod pro důraznou regulaci bank, pak je jím Stuart Kirk. Ve svém projevu k morálním money-makerům Financial Times uvedl, že průměrná délka půjčky je šest let. „Co se stane s planetou v sedmém roce, je pro naši výplatní pásku vlastně irelevantní.“
Banka HSBC ho nakonec suspendovala za vyprávění báchorek. Obávám se však, že politikové, centrální bankéři a firemní manažeři, kteří se domnívají, že je „jedno“, co se stane, až budou za šest nebo více let v důchodu, jsou stále mezi námi.
