O Albínu Poláškovi (1870-1965) toho bylo napsáno hodně, avšak mohlo by se zdát, že toho bylo málo. Mnoho lidí ví, že je autorem soch Radegasta a sousoší Cyrila a Metoděje na Radhošti, ale méně toho vědí o bohatém (i složitém) životě tohoto úžasného a velice úspěšného, sedmého dítěte frenštátského tkalcovského faktora a hostinského Josefa Poláška (1839-1888) a jeho ženy Petronily, rozené Knězkové (1843 – 1906). Snad jen několik zajímavých a málo známých epizod z bohatého života umělcova.

1.května 1950 byl jeden z nejlepších amerických sochařů 20. století, frenštátský rodák Albín Polášek postižen mozkovou mrtvicí. Ochrnul na levou polovinu těla a pro zbytek života byl odkázán na invalidní vozík a na pomoc druhých. V prosinci téhož roku se oženil se svou bývalou studentkou a věrnou pomocnicí Ruth Sherwoodovou (1889 – 1952), která ho bohužel po těžkém onemocnění v říjnu 1952 opustila. Polášek se v té době věnuje spíše malbě; je to pro něj technicky přijatelnější.

Na počátku roku 1955 mu zatelefonoval ze Santa Barbary v Kalifornii jeho bývalý kolega ze School of Art Institute v Chicagu, malíř Claude Buck (1890 – 1974). Navrhl mu, že přijede za ním do Winter Park na Floridu, aby namaloval jeho portrét. Že to ovšem nebude zadarmo. Zatím co ho bude malovat, žádá, aby Polášek tou zdravou rukou vymodeloval jeho bustu. Polášek souhlasil. Claude Buck si odvezl bustu a Albínovi Poláškovi zanechal obraz, který si sochař pověsil na stěnu svého ateliéru. Jenže, co se nestalo. O pár let později se do frenštátského muzea dostala fotografie Poláškova ateliéru, na které bylo lze vidět zcela nový umělcův portrét. A tak z Frenštátu pod Radhoštěm na Floridu putoval dopis. Jestli by slavný rodák byl tak laskav a poskytl muzejní galerii tento portrét, když už se nemůže pro onemocnění dostavit osobně. Umělec souhlasil (co by pro rodné město neudělal) a po pár měsících obraz visel v muzejní galerii ve Frenštátě pod Radhoštěm. Obraz je totiž zajímavý ještě tím, že Claude Buck na jeho pozadí nakreslil i svoji bustu vytvořenou Poláškem. Tahle příhoda, která nemá možná v uměleckém světě obdoby, je málo známa, leč má šťastný konec.

K dyž se Albín Polášek vrátil v roce 1901 z různých vídeňských tovaryšských studií, převážně se konajících u řezbáře Jana Mayera, rozhodoval se, zda nepojede se svými bratry Emilem a Robertem, kteří byli návštěvou ve Frenštátě pod Radhoštěm, do Ameriky. Oba, tehdy již američtí duchovní, mu cestu doporučili a umožnili. Udělali všichni dobře, protože tři roky poté je Albín přijat na obor sochařství Pensylvánské akademie krásných umění ve Filadelfii. Tehdy se potkává s profesorem Charlesem Grafly, který okamžitě rozpozná talent toho zvláštního a tvrdošíjného pasáčka krav z Beskyd. Grafly to byl, kdo ho přiměl, aby se po dokončení Pensylvánské akademie ucházel o cenu Prix de Rome (v roce 1909 se stal Polášek americkým občanem).

Získal ji a od září 1910 studuje v Římě. Jeho italský pobyt je plný úžasných tvůrčích produktů (Rozsévač, Římanka). Po návratu z Říma si otevírá ateliér v New Yorku, který se brzy stal proslulým a zajímavým pro mnohé mladé umělce.

Dlužno přiznat, že Polášek ještě před svými italskými studiemi procestoval za uměním několikrát celou Evropu, díky různým stipendiím, která získal za své práce.

A tak se na konci roku 1913 vrací k muži, který mu v jeho počátcích věřil nejvíce. K profesoru Charlesi Grafly (1862 – 1929). V té době se umělecky přiblížili. Grafly získal uznání v pařížském Salonu již v roce 1891, Polášek za Rozsévače v roce 1913. Albín tedy vytváří bustu svého profesora.

Ten mu po jejím zhlédnutí řekl, že jsou na světě jen dva sochaři, kteří dokáží precizně portrétovat hlavu. Albín se upřímně podivil a odvětil, že zná pouze jednoho. A tím jste Vy, řekl. Kdepak, odvětil pan profesor. Vy jste ten druhý. A měl pravdu. Na snímcích profesor Grafly a Poláškova busta.

Ve dnech 4. až 6. července 1926 se Albín Polášek zúčastnil VIII. Všesokolského sletu v Praze (na snímku výše pohled do prezidentské lóže, kam byl Polášek také pozván). A tam ho kontaktovali krajané z Ameriky spolu se zástupci kanceláře prezidenta republiky. Bylo dohodnuto, že v roce 1928 bude v rámci oslav 10. výročí vzniku Československa odhalena socha prezidenta Woodrowa Wilsona (1856 – 1924). Krajané navrhli, aby vytvoření sochy bylo svěřeno Albínu Poláškovi, což se na české straně setkalo s vřelým souhlasem. Byl současně vytvořen i výbor pro postavení pomníku, v němž byl například malíř Alfons Maria Mucha (1860 – 1939), nebo předseda Klubu za starou Prahu architekt Bohumil Hübschmann (1878 - 1961) či sochař Ladislav Šaloun (1870 – 1946). Polášek byl touto prací velice poctěn. Ihned odejel do Frenštátu pod Radhoštěm a zde vznikají první návrhy podoby pomníku. Na konci roku 1926 jedná Polášek v Praze s výborem pro postavení pomníku a dochází ke shodě o jeho budoucí podobě. Následující rok pracuje Albín Polášek se svým studentem Jonesem Geayer v pražském ateliéru sochaře Karla Nováka (1871 – 1955). Karel Novák postavil na úpatí jižní stráně Nuselského údolí velký prostorný ateliér a dílny. Jako první u nás například používal k vytváření velkých modelů pantograf. Pro Albína Poláška byly Novákovy dílny technicky vynikajícím zázemím, zejména když ho sochař seznámil se svým spolupracovníkem Františkem Anýžem (1876 – 1934), který právě v roce 1926 dokončil u své továrny v Praze - Holešovicích výstavbu největší slévárny ve střední Evropě. Byla dokonale vybavena na odlévání velkých monumentálních soch. Přesně to Albín Polášek potřeboval. Rok před výročím předvedl sochař výboru definitivní podobu pomníku (hliněný model). Upravil ji dle drobných, avšak nikoli zásadních připomínek členů výboru a dostal k její realizaci požehnání. Ostatní bylo již v rukách Franty Anýže. Albín Polášek odjíždí domů pochopitelně přes Frenštát pod Radhoštěm, avšak 15. června 1928 je opět v Praze. Klade se základní kámen pomníku Woodrowa Wilsona. A to na místě, které Albín Polášek vybral. Ve Vrchlického sadech, naproti nádraží, které původně neslo jméno posledního císaře, ale od roku 1925 bylo Wilsonovo. A necelý měsíc poté nastal „ President Wilson Memorial“. Prezident T. G. Masaryk při odhalení pomníku veřejně poděkoval Albínu Poláškovi za jeho netradiční pojetí sochy amerického prezidenta, který se zasloužil o vznik samostatného československého národa. I text na podstavci pomníku „Svět musí být zabezpečen pro demokracii“,(citát z Wilsonova projevu), byl Poláškovým nápadem. Albín Polášek kvitoval s povděkem, kolik přijelo z Ameriky krajanů. Ve chvíli odhalení pomníku zazněl zpěv Českého pěveckého dělnického spolku Lyra z Chicaga. Byla to událost nad jiné. Albín Polášek si v tu chvíli uvědomil, jak je krásné patřit této zemi a současně mít možnost svobodně a hlavně inspirativně tvořit ve velké zemi plné inspirací – v Americe. To také vysvětloval o dva dny později prezidentu T. G. Masarykovi na Pražském Hradě, který ho pozval na d robnou soukromou recepci.

Mezi prezidentovými hosty byli mimo jiné i spisovatel Karel Čapek (1890 - 1938) a hudební skladatel Rudolf Friml (1879 - 1972). Karel Čapek se Poláška ptá na Ameriku. Zajímá ho. Devětačtyřicetiletý Polášek mu vysvětluje. „Před čtyřiceti lety jsem doma ve Frenštátě pod Radhoštěm pásl krávy a vyřezával ze dřeva různé figurky. Dnes dělám sochy státníků, ale také sochy, které jsou poselstvím lidstvu…“. Oba si rozumějí.

Rudolf Friml se usídlil v Americe pět let po Albínovi Poláškovi. Snad proto ho Masaryk pozval. Autor operet The Firefly, Rose Marie a The Vagabond King je odlehčením tohoto společenského a diplomatického setkání.

Masaryk mu sděluje, že se rozhodl, udělit mu nejvyšší československé vyznamenání Řád bílého lva. A skutečně. Stalo se tak dne 28. října 1928 na banketu k 10. výročí československé státnosti v hotelu Stevens v Chicagu. To ještě Albín Polášek netuší, že jeho sen o postavení velkého domu s velkou zahradou plnou soch někde ve Frenštátě pod Radhoštěm (v Lánském) bude o dvacet let později bohužel pro tuto zemi ideologicky nepřijatelný. A že se budou dokonce ničit jeho sochy, což se například stalo v roce 1949 soše Masarykově pro školu v Petřvaldu u Karviné.

Naše doba je plná mýtů a nepravd. Stadion, který byl vybudován pro VIII. Všesokolský slet v roce 1926, se vůbec neměl jmenovat Strahovský. Od počátku na jeho stavbu dohlížel prezident republiky T. G. Masaryk a stadion také původně obdržel název Masarykův státní stadion.

Totéž platí pro hlavní pražské nádraží. Od roku 1925 se jmenovalo Wilsonovo. Okupační orgány během války měly problém. Wilsonův pomník ve Vrchlického sadech před nádražím, byl umístěn na pozemku, který zakoupila vláda USA, jako výsostné americké území. Takže zatím se okupační správa spokojila s tím, že zrušila název Wilsonovo nádraží a vzniklo tak Praha Hlavní nádraží (Prag Bahnhof). A teprve po vstupu USA do bojů 2. světové války dne 7. prosince 1941, mohly německé úřady vstoupit na nepřátelské území a Poláškův pomník zničit. Učinily tak neprodleně. Dne 12. prosince 1941 byl pomník zdemolován a zlikvidován. S tím se hned po válce nedalo nic dělat. Ale proč jsme si nechali až do dnešních dnů vnutit název Hlavní nádraží, je poněkud nepochopitelné. Zejména, když Poláškův Wilson před nádražím opět stojí, byť na opačné straně. I tak jsme tomuto umělci stále mnoho dlužni.

Velice dobře vystihl podstatu věci František Horečka, který široce komentoval události 5. července 1931. Ten den v devět hodin dopoledne byla na Radhošti odhalena socha Radigosta (jak píše Horečka), když při této příležitosti pronesl projev známý cestovatel Enrique Stanko Vráz (1860 – 1932) a týž den v jedenáct hodin vysvětil Mons. ThDr. Jan Stavěl (1869 – 1938) světící biskup olomoucké arcidiecéze sousoší Cyrila a Metoděje u radhošťské kaple. František Horečka svůj dlouhý text uzavřel takto:

„A letos přiřaďují se k plodům jeho podivuhodného tvůrčího úsilí díla radhošťská, již loni dohotovená. Leč tvůrčí duch neusíná, neunavuje se, prací se omlazuje. A co tyto řádky píšeme, sní Mistr zas již o nových dílech a nové hodnoty vykouzlí umnýma rukama pro potěchu zraků našich a pro povznesení ducha národa. Na konec musíme mu projeviti vroucí díky a přáti mu, aby zítřek přinesl uskutečnění jeho nejkrásnějších snů. Pozdravujeme Mistra Poláška jako velkého a věrného syna našich hor. Přejeme mu jen zdraví, neboť o zdar se již umí postarat sám!“