Ruští intelektuálové se na přelomu XIX. a XX. století seznámili s kosmismem a tato zkušenost se následně smísila s okultismem, totalitními bolševickými utopiemi a technologickým modernismem promítajícím se v Rusku jak do literatury, tak i výtvarného a rychle se rozvíjejícího filmového umění.
Kosmisté jsou zavázáni zejména Vladimíru Solovjovovi (1853-1900), který si od Ivana Kirejevského (1806-1846) vypůjčil pojem „celostní poznání“ a ovlivnil ho svým spojením mystické intuice se zájmem o „ruskou otázku“. Solovjovova filosofie představuje souběh tří přístupů, které podle něj vedou lidstvo na cestě k moudrosti: teosofie (myšlení), teurgie (cit, umění) a teokracie (vůle). Věřil, že pouze pravoslaví může tuto novou filosofii, jíž přisoudil úkol obnovit jednotu inteligibilního světa, prodchnout křesťanskými principy. Jeho filosofie proto do centra svých úvah staví pojem všejednoty: tolik očekávanou ekumenickou syntézu definoval jako víru v lidskou intuici o organičnosti lidstva a Vesmíru.
Geochemik Vladimír Vernadskij (1863-1945), od konce 20. let 20. století až do své smrti ředitel biochemické laboratoře Sovětské akademie věd, proslul po celé Evropě, zajímal se zejména o energii živé hmoty, dávno předtím, než Wilhelm Reich formuloval teorii orgonu – léčivé i smrtící síly všudypřítomné energie. Ve dvacátých letech 20. století Vernadskij definoval v rámci své hypotézy pojem „biosféry“ – řekl, že Země vznikla geologickou silou, kterou nazýval život – a dále mluvil o „noosféře“ neboli sféře myšlení, kterou vnímal jako další vývojový stupeň lidstva.
Alexandr Romanovič Běljajev (1884-1942) se v roce 1921 se přestěhoval do Moskvy, kde si našel místo právníka u poštovní správy a ve volných chvílích začal psát, přičemž inspiraci nacházel v románech Julese Verna a Alexeje Tolstého. Jeho první dílo, "Hlava profesora Dowella",[1] mu vydal časopis "Vsemirnyj sledospyt" roku 1925, o rok později stejný časopis uveřejnil literární práce "Ostrov ztracených lodí" a "Poslední člověk z Atlantidy".[2] O dva roky později vyšel román "Člověk obojživelník", roku 1929 pak román "Prodavač vzduchu" a zhruba v téže době si začal psát s "Konstantinem Eduardovičem Ciolkovským", průkopníkem teorie raketových letů a zakladatelem ruské kosmonautiky, který se už v 80. letech XIX. století v Moskvě seznámil s Nikolajem Fjodorovičem Fjodorovem a jeho filosofií kosmismu. V roce 1931 se z Moskvy odstěhoval do Carského Sela a začaly jeho problémy s vydáváním dalších prací, teprve po asi dvouleté odmlce mu vyšel vědeckofantastický román "Skok do prázdna" – líčící průběh socialistické revoluce na Zemi, kdy několik kapitalistů plánuje opustit planetu a zamířit k Venuši,[3] pak "Laboratoř W" (novely Věčný chléb, Laboratoř W a Vzducholoď), a "Ariel" – o mladíkovi, který po lékařském zásahu nabude schopnosti létat a stane se štvancem.[4]
Jeho vrstevníkem byl spisovatel Alexej Nikolajevič Tolstoj (1883-1945), sběratel lidových pohádek, autor sci-fi "Aelita" (Kráska z Marsu).[5] Autor vykresluje život obyvatel Marsu, ukazuje povstání utlačovaných obyvatel planety, kolísání národního vůdce Gora, a skrytě polemizuje se sociálními teoriemi Herberta Wellse i s pesimistickým kázáním "Zánik Západu" Oswalda Spenglera.[6] Hlavní město Marsu, nazvané Soacéra (Sluneční město), obývají domorodci – aolové a metisy (gory), kteří jsou potomky aolů a kolonizátorů ze Země (magacitlové), uprchlých z vymírající Atlantidy. Na problematiku díla měly vliv filosofické ideje antroposofie, konkrétně dílo Rudolfa Steinera - "Z kroniky Akaša",[7] z níž je převzat popis Atlantidy.
Vědecko-technická strana vyprávění je založena na teorii meziplanetární raketové dopravy, vypracované ruským vědcem K. E. Ciolkovským v jeho práci "Výzkum světových prostorů reaktivními přístroji" (Исследование мировых пространств реактивными приборами). V příběhu je uvedena adresa domu v Petrohradě, v němž žil inženýr Los a blízko něhož byla 18. října 1921 vypuštěna jeho raketa – Ždanovské nábřeží № 11. Tento dům dodnes skutečně existuje a toto místo má vztah k historii ruské kosmonautiky. V sousedním domě № 13 se ve 20. letech XX. století nacházela Vorošilova škola pro letecké techniky a učil v ní prototyp hrdiny románu Jozef Dominikovič Los, který se později stal projektantem raketových motorů.
Postava inženýra Lose je připomenuta ještě v jednom známém díle A. N. Tolstého nazvaném "Společnost pěti" (1925). Ve 30. letech pak byla poblíž tohoto domu umístěna laboratoř "Skupiny pro výzkum reaktivního pohonu" (ГИРД, Группа изучения реактивного движения) zabývající se konstrukcí raketového motoru a měla zde také svůj vlastní zkušební výcvikový prostor. Vedle se dokonce nachází "Vojenská kosmická akademie A. F. Možajského".
-pokračování-
-----------------------------------------------------
PRAMENY:
[1] Alexandr Běljajev: Člověk obojživelník. Hlava profesora Dowella. Mladá fronta, Praha 1958.
[2] Alexandr Běljajev: Ostrov ztracených lodí. Mladá fronta, Praha 1963. Alexandr Běljajev: Poslední Atlantiďan. Hlava profesora Dowella. Svoboda, Praha 1985.
[3] Alexandr Běljajev: Skok do prázdna. Mladá fronta, Praha 1961.
[4] Alexandr Běljajev: Laboratoř W. Svoboda, Praha 1987. Alexandr Běljajev: Ariel. SNDK – Státní nakladatelství dětské knihy, Praha 1960.
[5] Kráska z Marsu. Aelita. Režie: Jakov Protazanov. Sovětský svaz, 1924.
[6] Oswald Spengler: Zánik Západu. Academia, Praha 2017.
[7] Rudolf Steiner: Z kroniky Akaša. Michael, Olomouc 2008.
partner Matrix 2001
