Daniel Kroupa: Věrozvěstové

Kníže Rostislav svou žádostí k byzantskému císaři Michaelu III., aby vyslal „biskupa učitele“, učinil prý ve snaze uchránit svou říši před duchovním a politickým vlivem Východofrancké říše fatální chybu. Od té doby se s námi vleče ono kolísání mezi Východem a Západem přesto, že geograficky a kulturně patříme k Západu.

Čtěte také

Jaroslav Šebek: Dva svatí papežové a encyklika na svátek věrozvěstů

Nu, možná, že na tom něco pravdy být může, ale jen malé něco. Tento vliv byl nepochybně mnohem slabší než panslovanské blouznění našich obrozenců podporované Ruskem. Tehdy jako dneska. Navíc, přisuzovat pravoslavnému křesťanství jako takovému, že je zodpovědné za ruské imperiální ambice, znamená přistoupit na jednostranný výklad šířený právě Moskvou, jejíž vládci si po pádu Konstantinopole vzali do hlavy, že jejich město je třetím Římem. O tom, že tomu tak není, by nás asi nejlépe přesvědčili představitelé ukrajinské pravoslavné církve, kteří prosadili s podporou konstantinopolského patriarchy, tedy nejvyšší autority, svou samostatnost.

Je dobré připomenout, že v době příchodu Konstantina a Metoděje do naší země se jednalo o jednu církev, i když věroučné rozdíly a spory mezi její východní a západní částí probíhaly celá staletí. Týkaly se hlavně vztahu Boha Otce a Syna, totiž zda jsou jedné, nebo stejné podstaty, a toho, zda Duch Svatý vychází jenom z Otce, nebo i ze Syna. Vztahy mezi oběma částmi církve bývaly někdy napjaté, ale k rozkolu došlo až v roce 1054, tedy téměř dvě stě let poté.

Přijetí obou bratří papežem Hadrianem II. a jeho schválení překladu bohoslužebných knih i slovanské liturgie svědčí o tom, že věroučné rozdíly nehrály velkou roli. Dobrý dojem zřejmě vyvolali svou vzdělaností.

Vzdělaní diplomaté

Čtěte také

Cyril, Metoděj i Hus dali přednost sebepřekročení před komfortem, podotýká biskup

V devátém století totiž byzantská vzdělanost a kultura s nepřerušenou tradicí antickou převyšovala tu západní po všech stránkách. Konstantin a Metoděj si ji osvojili na nejvyšší úrovni. Ten první vystudoval kromě teologie literaturu, jazyky a filozofii, kterou pak vyučoval na císařské škole univerzitního typu.

Jeho bratr se stal vysokým státním úředníkem a později vystudoval také teologii a stal se mnichem. Není divu, že oba bratři byli císařským dvorem pověřováni obtížnými diplomatickými úkoly, kterých se, jak se říká, zhostili se ctí. O kariéru jim však nešlo. Jako poctiví křesťané spíše toužili svou víru a vzdělanost předávat národům, které se s ní dosud v patřičné míře nesetkali. A to byl případ tehdejších Moravanů, našich předků.

Daniel Kroupa|foto:Kateřina Cibulka, Český rozhlas

Soluňští bratři nás tedy nepřipoutali k Východu, ale k víře, vzdělanosti a kultuře. Křesťané je uctívají jako světce, na kterých se ukázalo Kristovo poselství. Ostatním by nemělo uniknout, že nám přinesli písmo a knihy, bez nichž jsou národy nahé, a že obhajobou slovanské liturgie vlastně v zárodku obhájili jejich právo na samostatnou existenci.

Autor je filozof a pedagog