Tento rok dominuje našim životům válka na Ukrajině. Tu bez diskuse rozpoutal Putin. Ohlížet se zpět už nemá smysl, ale pokud tak učiníme, co jsou základní faktory vzniku této války? Kde leží její příčiny a jaké poučení si, po úvaze, vzít do budoucna?
Nejen tato poslední válka ve východní Evropě, ale i mnohé jiné v těchto krajích od nepaměti, mají jen jeden důvod, jednu příčinu. Tentokrát nebojují tak, jako několikrát v minulosti, jen dvě země a jejich spojenci. Snad jenom věčný zájem o poloostrov Krym je stejný, ať už šlo o ruské carské impérium jako nástupnický stát Byzance, Chazarský chanát jako následek výbojů a rozpadu Zlaté hordy, potom jako předmět sporu mezi ruským a britským impériem, Velkoněmeckou říší (druhou a třetí, se všemi jejími evropskými spojenci). Tato oblast byla sužovaná krutou občanskou válkou a jejími důsledky pro místní obyvatelstvo, následky zběsilé kolektivizace, industrializace a kulturní revoluce, jak politiku vznikajícího a expandujícího Sovětského svazu nazývali Lev D. Trockij a později Josif V. Stalin, a jak v ní pokračovali jejich „neruští“ z Moskvy importovaní vladaři. Důvody těchto válek byly nejen geopolitické, ale zejména ekonomické a vždy tomu bylo na úkor místního obyvatelstva. Podle mého názoru byl a stále zůstává posledním důvodem pokus o vytvoření „národního státu,“ který v jiných částech světa považujeme za příčinu národnostních a kmenových konfliktů, které jsou ale většinou jen odůvodněním, jak a proč vést nějakou dobyvatelskou válku.
Nejsem si jistý, zda si dokážeme „vzít poučení“ z této její poslední fáze, kdy jsou dávno zapomenuty aktivity nejen amerických, ale i českých politiků v Kyjevě už v roce 2014. Když čtu dokonce i v českých médiích, že „svět je už unavený válkou na Ukrajině,“ kde se ale stále ještě střílí a kam se dodávají stále účinnější zbraně, nástroje, jak říkají zpravodajové na obou stranách, k „ničení živé síly,“ zdá se mi, že nejen generálové, politici, ale i bezmocné oběti válek jsou nepoučitelní. Panáčkování na summitech se zdá být spíše nechutnou groteskou. Velmocenský monument, kterému říkáme Severoatlantický pakt, se chce angažovat mimo severní Atlantik, a hlasy, které upozorňují, že je třeba počítat s „čínským nebezpečím“, nesvědčí o schopnosti porozumět současnému světu a jeho budoucnosti. Vlastně ano, jde to, ale tou budoucností nebude, jak se říká snad ve všech dokumentech OSN, svoboda, mír, spravedlnost a alespoň přiměřený blahobyt.
Co dělat pro to, aby válka byla ukončena do konce roku, pokud je to vůbec reálné? A lze po Ukrajincích, kteří trpí, žádat územní či jiné ústupky?
Nemyslím si, že je ukončení této války do konce roku možné, spíše se domnívám, že půjde, jak jsem už několikrát upozorňoval, o její „korejskou“ variantu. Pro vládychtivé mocenské elity v nejrůznějších státech světa je to výhodné. Strach z války je mnohem lepším nástrojem znevolnění než covid, obavy z migrace a utrpení, které se už mnohokrát osvědčily. Navíc se díky jim mohou sny o demokracii odložit na neurčito. Pokud jde o nové hranice a územní ústupky, marně vzpomínám na nějakou událost z dějin lidstva, kdy o nich rozhodovaly národy a občané jakéhokoliv státu nebo země bez brutálního znásilnění jejich práv. A také za bezmocného přihlížení, nebo dokonce za sporné spoluúčasti jejich duchovních a náboženských autorit.
Leží na Miloši Zemanovi, Angele Merkelové či Emmanuelovi Macronovi vina za přílišnou vstřícnost vůči Rusku? Lze například Miloši Zemanovi vyčítat, že ani po kauze Vrbětice svůj postoj k Rusku nezměnil? Vůči Putinovi otočil až po vypuknutí invaze...
„Úlohu jednotlivce v dějinách“ bychom neměli přeceňovat. Ani všichni vámi jmenovaní, a mohli bychom k nim připojit i Vladimíra Putina a Joea Bidena, jsou jen symboly určitého typu politiky. Snad bychom si mohli dovolit posuzovat jejich činy podle toho, co mohou a co musí, a nikoliv podle toho, co o sobě říkají anebo co se o nich říká a někde napíše. A pokud jde o ty Vrbětice, nedovolím si soudit. Jen z různých stran slyším a čtu aktuálně použitelné odhady, jak to všechno bylo, ale že by šlo jen o pravdu, a nic než pravdu si nedovolím rozsoudit.
Jaká nepříjemná překvapení v oblasti bezpečnosti nám reálně hrozí? Ruský útok na Pobaltí? Čínský přepad Tchaj-wanu? Vzedmutí vlny migrace v Africe? Či něco jiného?
Pokud budeme tyto nápady posuzovat optikou „honících psů války“, pak je možné vše, co zde jmenujete. Ale také je možné přidávat podle libosti, jak také mnozí činí, kritický stav nebo dokonce úpadek centrální moci v Ruské federaci, ekonomický úpadek a změnu politického systému ve Spojených státech, politickou i ekonomickou krizi v Evropské unii způsobenou nešťastným způsobem řízení a vládnutí, mravní úpadek světa, který stále ještě považujeme za vzor národům atd. Žijeme v době, kdy si ani politické a duchovní elity neuvědomují, co mohou svým diletantstvím způsobit a pokračují ve své „jízdě na tygru“ až k hořkému konci. A tak si můžeme představovat cokoliv.
Psali jsme:
I liberální komentátoři přiznávají, že naše sankce obtížně srazí Rusko na kolena tak, abychom přiměli jeho obyvatele povstat a válku ukončit. Padají slova o „divné“ a zlé povaze ruského národa, který je z povahy imperialistický a zamindrákovaný, takže se mu válka vlastně líbí. Dáváte těmto úvahám za pravdu? Jak na tyto názory nahlížíte vy sám?
Většina z těch halasně ohlašovaných sankcí se zdá škodit oběma stranám, jak to konečně známe v mnoha jiných případech. V Evropě už od kontinentální blokády na začátku 19. stol., která skončila tažením Napoleona do Ruska, „velkou panikou“ ve Velké Británii, ale také nastartováním průmyslové revoluce v Evropě a cestou ke koloniálnímu imperialismu 19. století. A pokud jde o tu „divnou povahu ruského národa“ – to je stará a obehraná píseň německého císaře Viléma a Josepha Goebbelse v předvečer obou světových válek. U nás jsou tyto názory publikovány bez jakéhokoli „nahlášení“ panu Klímovi, a to dokonce i na vysoké politické úrovni ctihodnými senátory, o kterých si dovolím předpokládat, že o „současném Rusku“ nevědí vůbec nic. Dokonce ani to, že dnešními občany RF, kteří nejsou jen „Rusové,“ a že „ruský zemský nacionalismus“ má staletou „samoděržavnou“ tradici. A posílat je do divadla, do muzeí nebo číst něco jiného než internet je nad jejich kulturní horizont.
Konečně by mne i zajímalo, kdo v Evropě a v České republice rozhoduje, kdo je nebo není „Rus“ a kdo jím vlastně není, i když žije v Praze a má ruské (nebo snad „ukrajinské“) jméno.
Vlády Andreje Babiše slibovaly slušné investice do armády, ale ty se neuskutečnily. Nepodařil se ani minimálně 8 let připravovaný nákup bojových vozidel pěchoty (BVP). I nyní slyšíme z úst nynější ministryně obrany Černochové velké plány – nákup nových stíhaček, moderních tanků i těch „nešťastných“ BVP. Myslíte si, že se této vládě podaří realizovat alespoň jeden z těch tří velkých cílů, tedy co se týká nákupu těžké výzbroje pro naši republiku?
Nedovolím si prorokovat. V prohlášeních současné vlády se používá budoucí čas a podmiňovací způsob až příliš často, abychom mu mohli věnovat pozornost. Ale doufejme, že o utrácení peněz z rozpočtu české armády už budou rozhodovat jiní lidé, než ti, kteří získávali své znalosti o vládě a vládnutí na školeních odborníků sdružených okolo STEM.
Putinova invaze vyvolala volání po modernizaci a dozbrojení nejen české armády, ale i většiny armád NATO. Jde o nevyhnutelný a žádoucí trend?
Myslím si, že nikoliv. Ale jde o otevření penězovodu do oblasti, která snad už od vzniku České republiky zápasí s problémem potenciální korupce státní i individuální. Ta je, zdá se, nepostižitelná, ale to neznamená, že musí existovat.
Pokud jde o sektorovou daň, jejíž hrozbou přinutila např. slovenská vláda „své“ energetické společnosti razantně zastropovat ceny, tak tuto daň navrhuje dokonce už i Miroslav Kalousek. Bojí se něčeho Fialova vláda? A co Fialův argument, že je nutné brát ohled na 30 % menšinových akcionářů ČEZu?
Do budoucnosti Fialovy vlády opravdu nevidím. Její ohledy na menšinové akcionáře se zdají být trochu podezřelé, zejména když nevíme, kdo tito akcionáři jsou. Kdybychom měli dát na zprávy médií z posledních dnů, pak je to ještě horší, než bychom si mohli myslet. Spíše to vypadá na nějaký „povinný“ odvod mimo hranice ČR.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Daniela Černá
