Před pár dny jste se vrátil z Ukrajiny. Jaké příběhy vám lidé vyprávějí?
Třeba jedné paní z města Avdijivka, které je přímo na linii bojů, vybuchla bomba přímo u domu. Střepiny ze střely zranily její maminku a ta začala krvácet. Podařilo se ji převézt do nemocnice v nedalekém městě Selydove, ale na následky zranění zemřela. Její dcera je dnes v kolektivním centru a na válku má tuto vzpomínku.
A takových příběhů je tam spousta. Mluvil jsem také s rodinou, která byla právě u příbuzných, když se v jejich vesnici bombardovalo. Zachránili si sice život, ale na jejich dům přiletěla bomba a úplně ho srovnala se zemí. Z celého hospodářství jim nezbylo nic, všechno budují úplně od začátku.
S organizací Člověk v tísni jste rozváželi humanitární pomoc. Můžete říct kam přesně?
Asi čtyři nebo pět dní po začátku invaze jsme byli na západě země. Naším cílem bylo podívat se na malé vesnice v Žytomyrské oblasti a u běloruských hranic. Každý mluví o Irpini, Buči a Boroďjance, ale tyto vesnice také okupovali nebo tamtudy procházela bojová fronta. Jsou poničené úplně stejně. Hledáme tedy oblasti, kde lidé také utrpěli škody, a snažíme se jim najít pomoc.
Byli jsme také v Dnipropetrovské oblasti na východě Ukrajiny, kam často utíkají lidé z Donbasu. Navštívili jsme kolektivní centrum, které bylo speciálně určené pro seniory. Lidé ze Slavjansku nebo Kramatorsku nám vyprávěli, jak utíkali do bezpečnějších oblastí, protože tam teď bezpečno rozhodně není.
Petr Štefan Někdejší novinář Petr Štefan působí v Člověku v tísní jako mediální koordinátor pro Ukrajinu. V minulosti pracoval také pro iDNES.cz. |
Co lidé nyní nejvíc potřebují?
Liší se to podle toho, jak daleko od bojů jste. Na západě, kde je relativně bezpečno, bylo potřeba vybavit kolektivní centra, aby lidé měli kde spát, dostat tam matrace, základní hygienické pomůcky, potraviny, něco pro děti, psychosociální pomoc.
Na frontové linii je to voda, trvanlivé potraviny na přípravu nejzákladnějšího jídla, hygienické pomůcky – dětské pleny, vložky pro ženy. Už tam totiž nefunguje obchod a není možné si takové věci sehnat.
Byli jsme i ve zmíněném Selydove v Doněcké oblasti. Vzdušnou čarou je to asi 25 až 30 kilometrů od frontové linie. Před válkou mělo město spolu s okolními obcemi asi 35 tisíc obyvatel. Když invaze začala, lidé uposlechli výzvy a odjeli. Dohromady tam tehdy zůstalo jen asi patnáct set až dva tisíce lidí. A dnes, čtyři měsíce po začátku invaze, je ve městě a okolí dvaadvacet tisíc obyvatel – víc než polovina lidí se vrátila. Nicméně čelí velkým problémům.
Jakým?
Prvním z nich je voda. Když otočíte kohoutkem, teče žlutá. Všechny filtrační stanice, které tu vodu čistí, jsou totiž pod palbou. Místní starosta nám říkal: „Tři hodiny poté, co jsme naši filtrační stanici opravili, dostala další zásah.“ Řeší se to tak, že se voda filtruje různými dalšími způsoby, aby byla pitná.
Na frontové linii pak neteče voda vůbec, a to týdny. Snažíme se tam proto doručit vodu už „hotovou“. Buď jsou to malé šestilitrové barely nebo klasické PET láhve. Spolupracujeme s místními organizacemi, administrativami nebo dobrovolníky, kterým vodu předáme a oni ji dovezou až do oblastí největších bojů. Dál od fronty, třeba ve Slavjansku, jsme zase u domů bez tekoucí vody instalovali obrovské tanky a zajišťujeme, aby se pravidelně doplňovaly a lidé si mohli pro pitnou vodu kdykoliv přijít a odnést si ji domů.
 |
A kromě vody?
Největším problémem je, že zavřely fabriky, doly i některé firmy a lidé jsou bez práce. Nabízíme jim proto finanční pomoc. Vybíráme ty nejzranitelnější, jako jsou senioři nebo matky samoživitelky s několika dětmi. Po dobu tří měsíců jim každý měsíc dáváme ekvivalent 75 dolarů. Utrácejí to hlavně za jídlo a pak za oblečení, což vidíme hlavně u vnitřně vysídlených uprchlíků. Často totiž utíkali v době, kdy byla ještě zima, ale teď už máme léto.
Senioři také peníze využívají na nákup léků. I ty se většinou dají sehnat, pokud to není něco speciálního. Lidé se vracejí a obchod se přirozeně, pomalu obnovuje. Ale bohužel ne v předválečných rozměrech. Proto nabízíme finanční pomoc. Když budou lidé chodit nakupovat, obchod se třeba rozšíří a bude potřebovat další dva zaměstnance... A to podpoří místní ekonomiku.
Jak se vaše pomoc proměňuje v čase?
Dnes už myslíme pár měsíců dopředu. Přemýšlíme, jak bude vypadat další zima na Ukrajině. Infrastruktura je zničená, ale lidé se tam chtějí vracet. Uvažujeme proto o rekonstrukcích domů a bytů, ale i míst, kde dnes přebývají vnitřní uprchlíci, kteří už se nemají kam vrátit. Buď přišli o dům nebo se jejich domov nachází na okupovaném území.
PŘEHLEDNĚ: Jak pomoci Ukrajině. Potřeba jsou peníze, léky či vojenská výbava |
Často jsou teď ve školách nebo školkách, jenže vyučování brzy znovu začne. Snažíme se proto domluvit s úřady a městy, aby vyčlenily nějakou budovu, kterou opravíme. Obnovujeme i vodovodní řady. Chceme vymyslet dlouhodobé řešení, ale musí se na něm začít pracovat teď, protože na Ukrajině bude zima už v říjnu.
Kromě materiální pomoc nabízíte lidem na Ukrajině i psychosociální podporu. Jak to funguje?
Máme dva hlavní nástroje, jedním z nich je bezplatná telefonní linka, kam mohou lidé zavolat a svěřit se se svými problémy. A dále máme mobilní týmy vyškolených psychologů. Ti nabízejí skupinové terapie a individuální pomoc. Skoro vůbec se o tom nemluví, ale toto je obrovský problém. Lidé si s sebou nesou spoustu traumat, život vnitřního uprchlíka je těžký. Jedním z problémů, které například řeší, je adaptace.
Neumějí si zvyknout na život jinde?
Naši psychologové na to mají pomůcku, kdy lidem říkají: „Víte, vy jste sem přišli s batůžkem, který je zatím zabalený a leží v rohu. A na vás teď je ho vybalit – musíte si zvyknout si na to, že už se možná nebudete moct vrátit domů a že tady budete dlouho.“ Kromě toho mají lidé také strach z budoucnosti. Co bude zítra, co bude pozítří? Kde budou, co s nimi bude? Budoucnost je neurčitá. A pak jsou to konflikty.
Jaké?
Představte si, že jste v kolektivním centru někde v bývalé škole. A v jedné třídě jste s dalšími čtyřmi rodinami, které neznáte. Máte něco za sebou a první dny si navzájem pomáháte, ale když už to trvá pět šest týdnů, dva měsíce, samozřejmě se objeví přirozené konflikty. Pak se hledají řešení, abyste tam spolu mohli žít.
Problémy se pojí i s nedostatkem práce. Třicet let někde pracujete, ale pak vás z toho něco vytrhne a vy jste najednou na ubytovně a nemáte co dělat. Často jsem viděl, že se lidé velmi snaží zapojit, být užiteční. Nechtějí ležet a koukat. Snaží se sehnat si jakoukoliv práci, protože také potřebují zdroj příjmů.
Mají lidé důvěru se vašim psychologům svěřit?
Teď tam máme skoro dvě stě zaměstnanců a z toho je sto devadesát z Ukrajiny. Vždy se snažíme, aby pomoc nabízeli místní místním. Ti pak mají důvěru se otevřít. Často i naši místní zaměstnanci jsou vnitřní uprchlíci. Také ztratili domov, někam museli utéct, takže velmi dobře rozumí, co ostatní prožívají.
A kde berou sílu na to, aby jim mohli pomoct?
To je dobrá otázka, ale já na ni neznám odpověď. Nicméně mají velkou motivaci pomoct svým vlastním lidem, válka se děje v jejich zemi. Vždycky se snažím představit si to na sobě, kdyby se to dělo tady u nás, asi bych se taky snažil pomoct, kdybych na to měl prostředky.
Sama o tom uvažuji od začátku války a nevím, jak bych reagovala. Myslím si, že bych si asi sbalila věci a raději odjela. Nelitují občas lidé toho, že zůstali? Nemuseli by zažít to, co zažili.
Od roku 2015 jezdím skoro každý rok na Donbas a vždycky jsem si říkal, proč tam lidé – převážně senioři – zůstávají. A vždy jsem dostával stejnou odpověď: „Já chci být doma.“ A teď to na Ukrajině slyšíte úplně všude. Když se místních zeptáte, co si přejí, na prvním místě je mír. Ale hned druhá věc je, že chtějí domů, chtějí žít život, který žili před čtyřmi měsíci.
Víte, život vnitřního uprchlíka není snadný a lidé na východě si ho vyzkoušeli už v roce 2014, v době tamních bojů. Ví, jaké to je. Měsíc dva žili s příbuznými, někteří to tak udělali i teď. A raději se vrátí tam, kde žili padesát let, než žít v uprchlictví.
Bereme všechno. Ruští vojáci se nechávají uplácet sladkostmi i teniskami |
Jak válku zvládají děti?
Děti jsou specifická skupina. Traumata na nich nevidíte hned, objeví se až později. Rodiče vidí, že se neumí soustředit. Často se to projeví, když malují. Nakreslí třeba ostřelování města nebo tank. Ještě před invazí jsem na Ukrajině viděl děti, které dokázaly rozeznat typ střely, která na ně letí. Poznaly, jestli je to Grad nebo něco jiného. Je strašně smutné, že něco takového dokážou v tak útlém věku poznat. Domy, silnice i mosty opravíte, ale zacelit šrámy na duši bude trvat roky a roky.
Válka trvá už přes čtyři měsíce. Pozorujete, že by upadala solidarita s uprchlíky, nejen ze strany Čechů, ale i Ukrajinců, ke kterým vnitřní uprchlíci utekli?
Myslím si, že solidarita Čechů neupadá. Jen nám v Člověku v tísni se podařilo vybrat 1,9 miliardy korun na pomoc Ukrajině. Z toho už jsme víc než půl miliardy korun utratili, protože se snažíme získané prostředky využít rychle tak, aby to lidem co nejvíc pomohlo. Působíme ve třiadvaceti ze čtyřiadvaceti regionů na Ukrajině. Pomohli jsme víc než čtvrt milionu lidí. A to je výraz té solidarity.
Přímo na Ukrajině je solidarita pořád velká. Pět až šest milionů lidí uteklo do okolních zemí nebo dál, ale v rámci Ukrajiny je sedm až osm milionů vnitřních uprchlíků. Nezažil jsem, že by některý z nich k tomu, jak se o ně lidé starají, řekl „nic moc, mohlo by to být lepší“. Všichni říkají: „Tady nás přijali tak nádherně, snaží se s námi rozdělit o to, co mají.“ Ale může se stát, že lidé vyhoří. Můžete jet na adrenalinu tři čtyři týdny, ale co pak? S tím právě pracují naši psychologové, aby to i místní lidé, kteří pomáhají vnitřním uprchlíkům, dokázali dělat dlouhodobě a efektivně.
Když jsme spolu mluvili po telefonu, byl jste právě ve Lvově na západě Ukrajiny, kam před válkou utekly statisíce lidí. Jak to tam vypadá teď?
Situace už není napjatá tak, jako byla třeba na začátku března. Ale pořád je to město, jímž procházejí lidé, kteří utíkají do bezpečí. Kapacity jsou plné pořád. Nyní už se hledají dlouhodobá řešení pro lidi, kteří se nemají kam vrátit.
Utíkají ještě i dnes lidé za hranice?
Podle aktuálních čísel to vypadá, že se víc lidí vrací, než utíká. Ale velmi to souvisí s tím, jak se vyvíjí a jak se bude vyvíjet válka. Mnoho lidí se teď vrací do Kyjevské oblasti, ale podívejte, co se stalo o minulém víkendu v Kyjevě nebo v pondělí v Kremenčuku. Toto určitě ovlivní přemýšlení lidí. Teď se chtějí vracet, obnovovat svou zemi a žít v ní.
VIDEO: Kamera zachytila dopad rakety v Kremenčuku, objekt se rozletěl na kusy |
Co vám říkají lidé o Rusech a o válce samotné?
My se s nimi o politice nebavíme. Nicméně vnímám, že se pohled na Rusko mění postupně už od zabrání Krymu a začátku konfliktu na východě. Není to tak, že by se 24. února najednou všechno změnilo. Spoustě lidí jsou daleko bližší hodnoty, které s sebou nese Evropa a Evropská unie, než ty, které vidí v Rusku. Určitě jsou na Ukrajině lidé, kteří stále věří Rusku, ale myslím si, že mnoho lidí zažívá prozření.
Byl jste tam v době, kdy Ukrajina získala status kandidátské země Evropské unie, je to tak?
Ano, lidé v mém okolí byli rádi. Říkali mi, že o to jim šlo už od Majdanu. Kvůli tomu byl Majdan. Chtějí patřit k Evropě a teď, když Ukrajina dostala kandidátský status, je to pro ně potvrzení, že to všechno mělo smysl.
Věří Ukrajinci, že Rusy porazí?
Cítím tam velkou naději. Ukrajinci moc dobře vědí, že je jejich protivník velký, mocný, že má velkou sílu. Nicméně věří tomu, že se dá porazit. Zároveň ale říkají: „Sami to nezvládneme. My tu pomoc od vás v Evropě a Americe potřebujeme. Pokud nám ji můžete dát, dejte nám ji, protože pak to můžeme zvládnout.“
Během války se ukázala obrovská statečnost Ukrajinců i to, jak svou situaci berou skoro až s nadhledem. Objevily se písničky, různé klipy, vtipy i hrdost. Vnímal jste to tam už dřív, nebo to přišlo až s válkou?
Teď je národní vzedmutí intenzivnější. Nejde o žádný kýč, takoví Ukrajinci jsou a teď se to naplno projevuje. Přijde mi to přirozené. Na Ukrajině zná každý někoho, kdo je přímo zapojený do bojů nebo někoho ztratil. Každý zná někoho, kdo musel uprchnout. Je to pro ně niterní záležitost.
