Sportovní víkend byl plný různých událostí na všemožných sportovištích, ale důležité věci se dějí především v zákulisí.
Dovolím si zákulisím nazývat i to, co se děje na přestupovém trhu, i když je to třeba veřejné. Ale není to prostě na sportovišti. O tom, jak zbrojí prvoligová »trojšpička« už jsme psali mnohé. Vrátím se o pár měsíců zpět.
Když se v únoru 2019 vrátil na české trávníky reprezentant Jakub Brabec, měla to být událost. Kdyby…
Kdyby šel zpět na Letnou – tu pražskou, samozřejmě. On ale »zradil« a šel do Plzně. To samo o sobě byla pro mnohé »síla«, ale on v tu chvíli byl dokonce osmým »viktoriánem«, který měl sparťanskou minulost. Mimo něj to tehdy byli ještě brankář Matúš Kozáčik, Lukáš Hejda, Roman Hubník, Daniel Kolář, Milan Petržela, Aleš Čermák a rebel David Limberský. A to už nehrál Pavel Horváth…
Plzni tahle taktika přinesla hned pět titulů mistra ligy. To Sparta, která naposledy slavila v roce 2014, může svých »odejdených« opor hodně litovat. Právě ony totiž Viktorce tituly vyhrávaly. Otázkou je, kdo za odchody může a kdo je za ně zodpovědný – trenér, masér, kustod nebo majitel?
Probíhá Wimbledon a musím přiznat, že je pro mne velkým překvapením, kdo z Čechů přečkal první týden – Marii Bouzkovou bych rozhodně netipoval. Ale i Wimbledon je ovlivněn zákulisním jednáním – v reakci na Ruskou vojenskou operaci na Ukrajině je bez ruských a běloruských tenistů včetně světové jedničky Daniila Medveděva. Organizace ATP a WTA kvůli jejich absenci nebudou za turnaj udělovat body do žebříčků.
Podobné se stalo i v »malém« tenisu – tedy tom stolním. Evropská unie stolního tenisu (ETTU) vyloučila všechny ruské a běloruské kluby z nadcházející sezony kontinentálních soutěží. V reakci na pokračování ruské války s Ukrajinou o tom rozhodlo vedení ETTU na víkendovém zasedání.
Již od dubna je známo, že německá hvězda Dimitrij Ovtcharov už nebude hrát za Orenburg. V bohatém ruském klubu podporovaném společností Gazprom působil od roku 2010 a vyhrál s ním mimo jiné pětkrát Ligu mistrů. O svém odchodu z Fakelu informoval třiatřicetiletý rodák z Kyjeva na sociálních sítích. Uvedl, že se rozhodl odejít už před několika týdny. »Kvůli té strašlivé válce proti Ukrajině jsem celý bez sebe a cítím velký smutek. Fakel Orenburg, s kterým jsme vyhráli spoustu velkých trofejí, byl v posledních letech mým sportovním domovem. Našel jsem tam mnoho přátel a klub mi pomohl sportovně růst. Za to všechno jsem velmi vděčný. Sport za to nemůže, ale ani tak už tam nemohu dál hrát,« napsal dvojnásobný mistr Evropy ve dvouhře, v níž má i dva olympijské bronzy. Řadu dalších medailí získal s německým týmem.
Ruského hokejového brankáře Ivana Fedotova zadržela policie, podle médií je podezřelý z vyhýbání se vojenské službě. Pětadvacetiletý reprezentant, člen stříbrného týmu z letošních olympijských her v Pekingu, podepsal po sezoně smlouvu s Philadelphií Flyers.
Dvoumetrový Fedotov byl letos vyhlášen nejlepším gólmanem KHL, v play off pomohl CSKA Moskva k zisku Gagarinova poháru. Podle médií ho policisté na základě výzvy vojenské prokuratury zadrželi v pátek v Petrohradu.
Je toto vše ještě sport? Podle mého názoru ne, ale takových názorů může být – skoro bych řekl, že tolik, co je lidí.
Ona je totiž vůbec diskuze, co je sport a co sport není. A to nemyslím to drobné hecování, že florbal nebo hokejbal je pro ty, co neumějí bruslit. A co třeba šachy – při těch prý hrozí úraz jen v případě, že šachista usne a klesne mu hlava natolik, že by si figurkou mohl vypíchnout oko. Ale ono vlastně stačí podívat se na seznam sportů pro olympijské hry – třeba v Paříži za dva roky bude breakdance 🙂 .
Ale co rozhodně nepovažuji za sport, je horolezectví. Nemyslím sportovní lezení, které bylo schváleno jako nový olympijský sport pro LOH 2020 v japonském Tokiu, a v roce 2014 bylo jako ukázkový sport na letních olympijských hrách mládeže v Nankingu.
Myslím to horolezectví, které podle encyklopedií lze považovat za druh sportu, zvláštní zálibu, pro někoho ale třeba i životní styl nebo druh relaxace. Horolezectví dnes zahrnuje tak širokou škálu činností, jeho zcela přesná definice není možná. Odvětví horolezectví mají společného snad jen podobné pohyby při postupu ve vertikálním terénu. U některých odvětví existují specifická pravidla lezení.
Je-li tedy pohyb to samé, co sport, tak asi ano. Asi se nenajde nikdo, kdo by neměl rád filmy s Tomášem Holým o tom, jak dostat tatínka do polepšovny nebo vytrhnout velrybě stoličku. Odtud znám jména, která na mne vyskočila ze servisu ČTK, když jsem zadal slovo »sport«:
»Devátou nejvyšší horu světa Nanga Parbat (8126 m) v Pákistánu zdolali první Češi, horolezci Josef Nežerka a Josef Rakoncaj, před 30 lety, 4. července 1992. Prvovýstup se na tuto ‚Nahou horu‘ podařil v červenci 1953 rakouskému horolezci Hermannu Buhlovi, první Čechoslováci – slovenští horolezci Ivan Fiala a Michal Orolin – na ní byli v červenci 1971.
Pro Rakoncaje to byla tehdy již osmá zdolaná osmitisícovka, Nežerka si zapsal druhý výstup na horu vyšší 8000 metrů. Oba horolezci použili tzv. Kinshoferovu cestu v levé části Diamirské stěny a ledovce téhož jména. Vrchol dosáhli bez použití kyslíku v sobotu 4. července ve 14.30 hodin místního času výstupem ze čtvrtého tábora (7400 m), kdy teplota klesla na 40 stupňů pod nulou, vál silný vítr, ale bylo jasno. Výstup trval před osm hodin a na vrcholu masívu strávili horolezci 20 minut. Výpravu kromě Rakoncaje a Nežerky tvořili dále Josef Rybička, Michal Brunner, Martin Keyř a německý horolezec Gunter Koch.
Kromě Radka Jaroše, jenž zdolal všech 14 osmitisícovek, na ni vylezli ještě v roce 2012 Marek Holeček se Zdeňkem Hrubým. Naposledy vystoupilo na vrchol Nanga Parbat šest českých horolezců (Pavel Kořínek, Radoslav Groh, Pavel Bém, Lukáš Dubský, Tomáš Kučera a Pavel Burda) v červenci 2018.«
Vzpomínám si, jak o horolezcích mamka vždy říkávala: »Toho mít doma, tak mu přivážu ,šutr‘ na krk a sama ho hodím do vody, abych měla jistotu, co s ním je…« Možná trochu morbidní, ale naprosto vystihující to obrovské nebezpečí, které horolezci (ale vlastně slovy Vaška Bendy i horolezkyně a horolezčata 🙂 ) podstupují. Proto nepřijímám slovo sport, ale když to vezmu z tohoto hlediska, ona i taková formule 1 příliš bezpečná nebude, že? Ostatně se o tom dnes přesvědčil třeba Číňan Čou Kuan-jü…
Takže sportu zdar – a úspěšný týden všem sportovcům i nesportovcům.