ROZHOVOR | Jana Kratochvílová: Život v Anglii po vynucené emigraci nám otevřel oči

Před emigrací v roce 1983 jste patřila k velmi populárním, ač trochu kontroverzním umělcům v Československu. Jak jste jako jedna z prvních rockových zpěvaček u nás tlak režimu pociťovala?
Já ten režim tady vždy trochu provokovala. Třeba ty moje copánky. Nechtěli mě kvůli tomu s nimi ani do televize, prý ať si je rozpletu. Ale taková byla doba, já z jednoho televizního natáčení chtěla jet taxíkem, a taxikář mě nevzal, prý takové neberu. Nepustili mě do tramvaje, jenom proto, že jsem měla ty copánky. Dokonce si lidé přede mnou na chodníku odplivávali, jen kvůli tomu, co jsem měla na hlavě. Ono to někdy vypadalo divoce, já to měla po celé hlavě. V jedné písničce jsem si je při natáčení musela sepnout do takového dlouhého ohonu. Jinak já byla furt na koberečku. Třeba v písničce Copánky se zpívá „v každé vůni reggae“, a byli jsme první kapela, která hrála reggae, což soudruhům připomínalo jméno amerického prezidenta Reagana (smích). Když jsme pak moji novou kapelu pojmenovali Heval, tak zase že to zní jak Havel, který byl v té době ve vězení. Jednou jsme třeba hráli a venku spadl strom. A tak si nás předvolali, že naše muzika je tak hrozná, že kvůli ní padají i stromy (smích). A my jim na to řekli – ne, pod tím stromem totiž předtím stáli lidi, a když jsme začali hrát, tak šli před pódium, takže jsme je zachránili, protože jinak by ten strom spadl na ně.  Ale také jsme třeba dostali dopis, kde byli podepsaní všichni ti komunističtí pohlaváři, a v něm bylo, že můj zpěv a já jako osoba jsem horší než Hirošima. Dokonce to poslali mojí mamince, ona ten dopis někde měla. To pro mě bylo emocionálně hodně těžké.

ROZHOVOR | Jana Kratochvílová: Musíme všichni opět najít odvahu, abychom byli svobodní a šťastní

Musela jste se potkávat a znát se spoustou populárních muzikantů a zpěváků, kteří byli pro tehdejší režim méně konfliktní. Na koho z nich ráda vzpomínáte?
Já byla nějakou dobu u Janečka, a ačkoliv jsem měla v té době už všude zákazy, přesto jsme vyprodali Lucernu, absolutně bez propagace. Pak jsem ale od Janečka odešla a založila si jako první zpěvačka v republice svou vlastní skupinu, jmenovala se Motor - hrál tam třeba Guma Kulhánek, Kubík, Čepelák a další, ale tam se to pak střídalo, protože neuznali autoritu, že je holka kapelnice, přeci holka jim nebude poroučet. Tak jsme se pak dali dohromady s Pavlem Trnavským a založili Heval, a hráli čistý rock a reggae, nový styl a muziku. Několikrát jsme společně hráli třeba s Jirkou Schelingerem, on byl velice milý. Je mi velice líto, co se mu stalo.

Kolem jeho smrti je spousta teorií a dohadů dodnes…
Já vím třeba věci, které asi moc lidí neví. Já tehdy v té době trochu popichovala Františka Ringo Čecha, říkala jsem mu, Franto, ty jsi ho tam strčil do té vody, a on na to ne, ne, já néé… On totiž Jirka už v té době odmítal hrát a zpívat třeba ty Jahody mražený a podobný blbosti… On totiž Jirka složil a chystal se natočit úplně novou desku, ale také se stal vegetariánem a začal cvičit jógu a studovat indickou filozofii, dříve než já. A pak najednou nebyl. Když jsme pak krátce nato hráli s Hevalem na Slovensku, tak já jsem tam udělala takový menší rituál u Dunaje, takové smíření té vody s tou tragédií.

Co například tehdy oblíbené zpěvačky, jaké jste měli vztahy?
Ne ne ne, ony nás vůbec nebraly, ty nás do poslední chvíle nebraly. Vzpomínám si akorát na televizní Silvestr z roku 2005, kde nás nakonec stejně vystřihli, tak Helena Vondráčková mě furt oždibovala, co to mám na sobě a podobně, ale žádné kamarádky nejsme. A ostatní? Gott… no, to radši nebudu říkat, a Svoboda? To taky radši nebudu říkat…

Karel Svoboda pro vás složil pár písniček…
Ano, složil pro mě písničku Dlouhá bílí žhnoucí kometa, ke které napsal text náš kamarád Jarda Machek. My pak měli s Hevalem zákaz, protože jsme ztratili kvalifikační zkoušky, kvůli tomu spadlému stromu, a bez toho se nedalo vystupovat, takže jsme si je museli udělat znovu, tzv. přehrávky, takže jsme vstoupili do skupiny Discobolos… my museli Svobodovi zahrát disco, já, nebo třeba Michal Pavlíček a Jirka Hrubeš, ačkoliv jsme tímto stylem opovrhovali, my byli všichni rockeři,  jazzrockeři a tak dále, ale chtěli jsme hrát, i když jsme se za to hrozně styděli, ale získali jsme znovu ty kvalifikačky… já je udělala, ale byla tam i politická část, museli jsme znát kdo byl prezident a podobně, a to mě nezajímalo a kluci mi napovídali, já jim jelikož jsem měla za sebou hudební školu, tak jsem zase napovídala jim stupnice a kvint akordy a podobně. Svoboda pak ještě pro mě složil písničku Kdybys uměl to, co saxofon, za což se dodnes upřímně stydím. On na mě trochu ušil boudu, sliboval, že by šlo zařídit vystoupení na festivalu Bratislavská lyra, kam bylo skoro nemožné se dostat, protože to byla doslova mafie, která o tom rozhodovala. A on že to zařídí, ale musím mu nazpívat jednu písničku, takové disco, připravil pro mě sexy šatičky, ale já se mu tenkrát pomstila, když jsem zjistila, co je to za styl, mě to tak rozčílilo, vzala jsem si na natáčení černé džíny, černou košili, pod to síť, a tu písničku jsem dost odflákla, udělala jsem si z toho doslova srandu, takže to byla taková moje malá pomsta. A na Bratislavskou lyru nás nikdy nepozvali.

Příběh českého hitu: Jana Kratochvílová – V stínu kapradiny

Ale dostali jste se překvapivě na festival v Irsku, po němž jste museli zůstat mimo republiku v emigraci. Jak k tomu došlo?
Pavel Trnavský uměl psát tak skvělé songy, že například písničku Publikum tvé jsem já vybrali na mezinárodní festival v Tokiu. Tam nás ale soudruzi nechtěli pustit a cpali tam místo mě Vondráčkovou. Ale Japonci se vzepřeli, že chtějí tu zpěvačku, která to nazpívala, tak jsem tam nakonec jela, letěl se mnou nějaký chlap, děžurnyj, asi aby na mě dohlížel, ale tam v Tokiu už jsem ho neviděla, takže jsem tam byla úplně sama, Pavla Trnavského jako autora hudby tam nepustili. Není překvapení, že jsem se v tom Japonsku ztratila, já se normálně ztrácím, ale v Japonsku, tam bylo všechno napsané tím jejich písmem, a já se sice trochu učila japonsky, ale jen asi půl roku. Nakonec mě našli nějací mnichové šintoistického chrámu, dokonce si mě i vyfotili na Polaroid, tu fotku mi dali, a to je jediná fotka, kterou z toho Japonska mám (smích). Tam jsem získala cenu publika. A pak s další písničkou Pavla Trnavského nás vybrali na mezinárodní festival v Irsku, Vláďa Čort tenkrát na to napsal text Demon me, což ty Iry tak oslnilo, Démon ve mně… Maminka mi ušila kvůli tomu černo-červený kostým, odjeli jsme tam spolu, dostali tam v Irsku cenu a nabídky koncertů. Ale my se chtěli vrátit a jeli jsme zpátky do Anglie, ale tenkrát nás tady u nás obvinili, že jsme tam chtěli zůstat, no ale přeci kdybychom tam chtěli zůstat, tak zůstaneme v Irsku a nejedeme do Anglie, kde nás nikdo neznal, ono když dostanete nějaké ocenění v Irsku, ještě neznamená, že vás znají v Anglii, to oni se zase tolik nekamarádí mezi sebou. Ale mezitím se už tady rozhodlo, že nás nepustí zpět do republiky a rozhlásili tady, že jsme emigrovali, a dokonce to hlásili v rádiu, a volali nám lidi z Čech, že jsme prý emigrovali. To bylo docela hrozný, radši na to nebudu vzpomínat.

Dokážete si představit, jak by se ubíraly vaše další kroky, pokud byste nebyli k té emigraci donuceni a zůstali v Československu?
No, to si moc představit nedokážu, ony ty poslední roky tady byly doslova hrozný, často jsem měla výhružné telefonáty, nutili mě spolupracovat s určitými lidmi, měli jsme zákazy hraní, Jirka Hrubeš, jeho jméno nesmělo figurovat nikde, s Pavlem Trnavským jsme v Mozarteu natočili poslední album Heval a oni nás to nechali natočit a pak ty pásky zničili, Pavel je našel potrhané v odpadkovém koši… My jsme byli velice frustrovaní a byli jsme rádi za ten festival, věřili jsme, že tam uspějeme, že získáme nějakou substanci, že nás konečně na Pragokoncertě začnou brát vážně… S tím pozváním do Irska taky byly problémy, já musela jet otlučeným VW broukem a to jsem měla měsíc řidičák, slibovali, že tam přiletí od nás delegace na ten festival, ale nakonec tam ani autora textu nepustili, nikdo tam nepřijel. Já tam byla tedy sama s Pavlem, což nám bylo divné, ale pořád jsme věřili, že se tam někdo objeví. Pavel Trnavský měl před svatbou, dostal od své nastávající prstýnky sebou, a Jirka, můj miláček, zůstal tady, maminka nám napekla buchty, my jsme měli celý auto plný buchet, moravských svatebních, měli jsme jen letní šaty, kostýmy, ani žádné peníze jsme si nevzali, jen na cestu, kdybychom nevyhráli tu cenu, tak jsme tam neměli z čeho žít. Pak najednou ten sled událostí byl tak šílený, doslova se nám převrátily životy na ruby. Ale díky tomu, že jsme tam museli zůstat, tak se nám otevřely kompletně oči. Začali jsme se rozvíjet jako kytička. Mohli jsme začít studovat něco, o čem jsme nevěděli, že vůbec existuje. Já se začala zajímat o healing, alternativní léčbu, Pavel Trnavský rád fotil, tak si udělal kurz newyorkské fotografie, dostal za své fotky i nějaké ocenění, Jirka, když se po čase za námi dostal, tak začal malovat obrazy a vystavěl v Anglii studio ve tvaru ponorky. Já jsem začala dělat tai-či, jógu, ale také jsme každý den od rána do večera skládali písničky, a dostali jsme se přes to všechno až k současné hudbě a poslední desce Anarchy & Ecstasy. Po revoluci nás třeba Janeček lákal na velké koncerty, ale my s ním hrát už nechtěli, trochu jsme ho dusili, říkali jsme mu, že jedině za milión, ale to on se kroutil, to né, říkal, milión nám nikdo nedá, ale my s ním nechtěli hrát ani za ten milión, my s ním už vůbec nechtěli hrát.

Hodně vám asi po těch těžkých začátcích v Anglii pomohl podpis smlouvy na vydání alba Bohemian, které vyšlo v roce 1986 v mnoha zemích západní Evropy a v Japonsku.
To bylo zrovna v době, kdy za námi Jirka přijel do Anglie, a my už měli studio, barák, služebnictvo, které jsme mu hned propustili, protože on nikoho nechtěl, aby mu lezli do pokoje, a oni si na nás stěžovali, že jsou v nějaké unii, a takové věci jsme zažívali. Těch zážitků je tolik, to je na několik rozhovorů.

Vy se zabýváte i léčitelstvím, hypnózou a ezoterikou. Jak jste se k tomu dostala?
Já jsem v Anglii chodila na alternativní školu medicíny, mám z toho i diplom. Ale Jirka mi říkal, zda jsem se zbláznila, copak rockerka studuje alternativní medicínu? Takže já jsem z hrdosti ten poslední rok odmítla, z principu. Ale studovala jsem to a ono to lidem skutečně pomáhá. Já mám taky diplom z holistické hypnózy a profesor, co nás to učil, mě chtěl sebou vzít do NASA… tam jsme se třeba učili neuro-lingvistické programování, což ovládají všichni prezidenti, a když měl prezident Obama proslov, tak jsem hned poznala, že on používá řeč, kterou jsme se tam učili, hned jsem říkala, hele, on to dělá přesně podle těch návodů, což slouží k ovládnutí lidí způsobem, jakým používáte řeč… má to mnoho společného s hypnózou, vy můžete ty lidi dostat mluvením na svou stranu, nebo je také zhypnotizovat… Já mám z té hypnózy diplom a chtěla jsem to na začátku vyzkoušet na Jirkovi, ale mně se podařilo zhypnotizovat našeho kocoura, a já byla v šoku, protože jsem nevěděla, co dělat, jak ho z té hypnózy probudit, tak jsem volala našemu profesorovi, ať mi poradí. Hypnóza může být velice nebezpečná, což má například spojitost s propagandou – velké masy lidí jsou doslova zhypnotizovány reklamou, používá se podprahová reklama, kterou vy neslyšíte, ale vnímáte, a tam je „kup si to, kup si to, kup si to“, nebo třeba „máš hlad, máš hlad, máš hlad“…
Můj nejstarší brácha studoval letectví… ale poté se stal elitním kaskadérem na Barrandově, dělal nebezpečné scény například s koněm… bohužel nedávno odešel z tohoto světa kvůli zranění. Ale on mi třeba vysvětloval, co jako letci studovali, jak jim promítali různé krátké sekvence, obrazy, které trvaly milisekundy, a oni museli umět reagovat, rozeznávat, co to je, nebo třeba barvy, oni mají například deset odstínů zelené…
Jinak, Jirka je velice zručný, on pro mě třeba vyrobil meditační křeslo, třímetrové, které sám propletl lýkem, a já tam musela vždy vyšplhat a meditovala jsem tam. Ale Jirka je také velice psychotronicky nadaný, já jsem ho jednou vtáhla do spiritistického kroužku, kde byl jediný pán, jediný gentleman, jinak samé ženské, tak oni si ho považovali (smích). A tam nám rozdali nějaké předměty z košíku, prsteny a podobně, pak si každý z nás jeden z těch předmětů vytáhl a museli jsme zkusit popsat osobu, která ten předmět vlastní, jméno věk a podobně, a hlavně příběhy. A Jirka věděl všechno, dokázal to krásně popsat… já taky něco poznala, ale on úplně všechno.
Jirka: Já jsem z toho předmětu, klíč to byl, dokázal popsat celou dovolenou jedné Britky v Kanadě, u krbu… já na to koukal jako blázen (smích)
Jana: A ona taky, ta organizátorka. Chtěla si ho tam nechat jako žáka, ale Jirka na to „já už tam nejdu, samé ženské“ (smích)…
Jirka: To není žádná prdel… Ona nás vždycky uvedla do meditace, ale to musíš nejdříve pochopit a poznat sám sebe, a teprve pak to můžeš rozvinout…
Jana: Ale my máme všichni tyhle talenty, jen to nerozvíjíme… my třeba máme schopnost vidět budoucnost… my jsme se třeba v té hypnoterapii zkoušeli hypnotizovat navzájem… měli jsme tam studenta, nigerijského prince, který byl s prominutím úplně blbej (smích)… Ten náš učitel si hned první lekci vzal dobrovolníka, toho posadil a šel k němu a něco udělal, a ten kluk z ničeho nic upadl do hluboké hypnózy… a to se mu ani nedíval do očí.

Text: Aleš Materna, foto: Eva Vintrová
Témata: Jana Kratochvílová, Jiří Hrubeš, rozhovor, Anarchy & Ecstasy, album