Novinka od režiséra Mouchy je jako noční můra, do níž se každý den nevědomky probouzíme

Novinka od režiséra Mouchy je jako noční můra, do níž se každý den nevědomky probouzíme
Zločiny budoucnosti | Neon
Málokterý režisér oslavovaný jako mainstreamový má za sebou tak silný otisk autorské tvorby. David Cronenberg se v sedmdesátých letech etabloval jako pionýr tzv. tělesného hororu a ve filmech jako Červi a Mláďata, později Videodrome, Moucha či eXistenZ, varoval před smazáváním hranic mezi lidským tělem a technickým vývojem. Evoluce je v jeho představách bujará, ale z pohledu jedinečnosti lidského těla výhradně devastující a znepokojivá. Jeho snímky bývají brutální, ale nezapomínají zdůrazňovat celkem běžné lidské potřeby, ať už jde o fascinaci televizním vysíláním (Videodrome) nebo sex (Crash).
Ve Zločinech budoucnosti, které navzdory shodnému názvu nemají žádnou spojitost s režisérovým celovečerním debutem z roku 1970, se celé lidstvo ocitlo v bodě, kdy přestává vykazovat tradiční známky humanismu, a to především z pohledu fyziologie. Prototypem zdejšího dystopického jedince je Saul Tenser (Viggo Mortensen), jenž přijal takzvaný syndrom zrychlené evoluce a v jeho těle mu raší dosud nepoznané a funkční orgány, jejichž tvorbu Saul svou vůlí i pomocí futuristických zařízení přiživuje. A také je využívá k bizarnímu, leč stále populárnějšímu způsobu obživy – jejich odstraňování pojímá společně se svou družkou Caprice (Léa Seydoux) jako veřejnou show.

Trailer: Zločiny budoucnosti

Zločiny budoucnosti
Pokud by po mně někdo chtěl, abych nejnovější Cronenbergův film vystihl jednou větou, byla by to zřejmě nesplnitelná mise. Na jednu stranu je tajemný, nepoddajný a silně alegorický, neboť se o postavy psychologicky nezajímá a nechává je bloudit po stroze vykresleném dystopickém prostředí a pronášet sérii spíše existenciálních či technických nežli všedních a dějotvorných replik. Je ovšem také přímočarý a hutný. Už úvod využívá jednoduchých prostředků komunikace, aby kladl otázky, na něž zoufale chceme znát odpovědi. První záběr odhaluje malého chlapce na mořském pobřeží a v pozadí ční vrak obrovského tankeru; v další scéně onen chlapec zničehonic ukusuje kusy plastového odpadkového koše a ve třetí scéně jej jeho vystrašená matka, již synův zvláštní apetit očividně přišel stejně znepokojivý jako publiku, zardousí polštářem.
A když nás režisér následně obdaří záběrem na levitující lůžko, které víc připomíná živý organismus nežli předmět a čtveřicí přísavek je napojeno na lidského protagonistu, jsme pohlcení v dalším osobitém Cronenbergově světě. Lidé zde už skoro necítí bolest, stává se z ní spíše afrodiziakum. „Starý sex“ už nikoho nezajímá a místo něj se lidé na veřejnosti vzrušují řezáním jeden do druhého. A někteří přenášejí tuto extázi do umění, které se ve Zločinech budoucnosti vymyká jakékoli sebekontrole. Show je zde hnána do extrémů, které ještě mohou stále znetvořenější a zmutovanou společnost zaujmout. Hranice mezi umělcem a jeho výtvorem mizí a pojem „srdce na dlani“ se v podstatě stává realitou, byť srdce ve skutečnosti potichu tluče až za všemi jinými vyjmutými orgány.
Srdce ale snímku překvapivě nechybí a dostáváme relativně intimní příběh o tom, že lidské touhy a potřeby se nemění, ačkoli vše ostatní se rychle vyvíjí a směřuje k nepoznaným dálavám. Pracovnici z Národního registru orgánů Timlin (Kristen Stewart) Tenserův případ vzrušuje a veřejné operace nazývá novým sexem. Ať už tuto linii čtete jako alegorii na transgender, který v podstatě mění biologicky stanovené normy, nebo ji připisujete jen dystopickému fetišismu a slintání nad vlastním tělem, Cronenberg vás má na háčku. Nemusíte s ním možná souhlasit a je možné, že vám některé umělecké záměry budou připadat tak jako mně úmorné, ale hloubavost díla to zkrátka neoslabuje. Žijeme ve světě, kdy každý chce být umělcem či hlasem své generace, kdy je sex více kulturní než tělesnou vášní a kdy jsou lidé otupělí či znudění do takové míry, že honba za senzacemi a odchylkami přesahuje nevědomky do naší každodennosti.
Zločiny budoucnosti
Zločiny budoucnosti | Neon
A kdy se životní prostředí z blahodárné vůdčí síly definitivně stává sužovaným lidským nástrojem a svým způsobem i krmí. Environmentální krize je dalším důležitým motivem Cronenbergova filmu, v němž jisté procento populace mutuje v cosi, co dokáže požírat jen recyklované lidské odpadky. Jakkoli to zní a působí nechutně, v režisérově tělesném podání je v tom trocha slasti a v závěru i potěchy. Je to totiž opět matka příroda, nikoli plastičtí chirurgové, kdo lidstvo formuje k obrazu svému.
Je trochu politováníhodné, že všechny tyto vtahující a velké myšlenky podává Cronenberg až příliš stroze a hlavně popisně. Jistě, stylistické excesy nikdy nebyly jeho doménou, kanadský provokatér vždy oslovoval hlavně tematicky. Zde si ale ukousl pořádné sousto a jako by na stará kolena opravdu toužil obejmout vše, co jej za více než půlstoletí v branži zdobilo. Má na to ale pouze 107 minut a navzdory všelijakým očekáváním se neuchyluje k přehnané obrazové brutalitě, tudíž se musí spoléhat na popisné dialogy.
Zločiny budoucnosti
Zločiny budoucnosti | Neon
Těch je jako hokejových trenérů v hospodě a místy jsou, jak už jsem naznačil výše, úmorné. A nebaví o to víc, že za pomoci perfektního soundtracku Howarda Shorea (trilogie Pán prstenů) a bezútěšných interiérů, v nichž se střetává „vetřelcovský“ chlad s organickým teplem rozpohybovaných pahýlovitých lůžek a židlí, Cronenberg opět triumfuje hlavně v zádumčivém aranžmá svého originálního světa.
Některé zvraty a úlohy jistých postav, zejména ženské dvojice opravářek, fascinovaných ojedinělým pitevním strojem, zůstávají minimálně po prvním zhlédnutí matoucí. Částečně to platí i pro motivace Tensera, jenž tajně donáší detektivovi z mravnostního a jehož Mortensen ztvárňuje stylem, jaký nelze přirovnat k žádné jeho dosavadní roli – chrčí a chraplá jako Tom Hardy a jeho enigmatická nátura odporuje běžným psychologickým asociacím. Nejvíc ze všeho je nástrojem Caprice, která v podání charismatické Léy Seydoux osciluje mezi nevinnou obětí svých uměleckých ambicí a nekompromisní sexuální reformátorkou. Francouzská herečka se opět beze studu obnaží a její tělo bez viditelné vady, do něhož se zařezávají bzučící chapadla kuklovitého stroje, je zřejmě nejvýmluvnějším obrazem filmu.
Zločiny budoucnosti
Zločiny budoucnosti | Neon
Snad vedle muže se zašitými ústy i očima a s nejméně deseti páry uší rozesetými po celém těle. „Je čas naslouchat,“ praví moderátor během vystoupení tohoto jedince a nabádá tím hlavně publikum, které musí být schopno, jako tradičně u Cronenberga, interpretovat věci po svém. Film, v němž se protagonista účastní soutěže vnitřní krásy a přitom si pěstuje sadu zmutovaných orgánů, možná zní jako laciná symbolika, ale v rukou zkušeného tvůrce skýtá mnoho podnětných myšlenek. Sice často až moc popisných a vizuálně neatraktivních, ale přesto sžíravých a hodných zamyšlení.
hodnocení: 70 %

Kinobox: Proč jsou Stranger Things nejsledovanějším seriálem všech dob?
Sci-fi hororová minisérie vstoupila na Netflixu do čtvrté a finální sezóny. Obří zakončení nás čeká 1. července. Víte, proč byl projekt původně patnáctkrát zamítnutý a na jaké jiné filmy odkazuje?