Lidovky.cz: Váš úspěšný celovečerní debut Zdaleka, s nímž jste v Benátkách vyhrál, měl premiéru v roce 2015. Proč jsme na další film čekali šest let?
Chtěl jsem natočit opravdu komplexní film, i kvůli tlaku, který jsem po výhře Zlatého lva cítil. Rozhodl jsem se točit v mexickém státě Chihuahua a na 35mm filmový pás. Navíc jsem chtěl zachytit sněhovou bouři a další změny počasí, které by odrážely vnitřní změny v našem hrdinovi. To všechno nás zdrželo.
Mexičan z Venezuely. „Mám ve Venezuele stále kontakty, ale rodinu už mám v Mexiku a víc mě zajímá, co se děje tam,“ říká Lorenzo Vigas.
Lidovky.cz: V Mexiku žijete už přes dvacet let, Bedna je však váš první mexický film. Šlo o obtížné natáčení?
Mexiko mám v krvi, k tomu si myslím, že film dělají hlavně postavy a jejich představitelé. Pokud jsou sami sebou a jsou z Mexika, i film bude mexický. Bedna byl těžší film k natočení než Zdaleka, ale proto, že šlo o náročnější projekt sám o sobě. V Chihuahue vše kontrolují drogové kartely, najít maquiladoru, tedy montážní dílnu, kde se vyrábí zboží na export a kde by nás nechali točit, byla také výzva. Strávili jsme tím rok. Všude nás odmítali, protože nechtějí, aby někdo věděl, jak se chovají ke svým pracovníkům a jak vyrábějí zboží. Nakonec jsme měli štěstí, že jedna dílna zkrachovala a my si mohli dovolit zaplatit jejím zaměstnancům, aby tam ještě pár dní jakože pracovali.
Lidovky.cz: Bylo natáčení nějak nebezpečné?
Bezpečnostní opatření jsme museli posílit, chihuahuanská vláda nám zajistila ostrahu, která nás doprovázela na určitých místech. Když v téhle oblasti točíte film, místní kartely musí vědět, o čem je. Jinak by si mohly myslet, že děláte něco proti nim, a mohly by vás zabít. Museli jsme proto dost cestovat a mluvit s různými lidmi, aby tu zprávu roznesli ke správným uším.
Lidovky.cz: Jedna z postav filmu nicméně viní ze všeho kartel. To nevadilo?
V Mexiku všichni viní ze všeho kartely a narcos. I z korupce ve vládě. To je ale realitě trochu vzdálené. Součástí problému jsme i my sami.
Lidovky.cz: Bedna je součástí vaší trilogie o otcovské figuře. Stalo se tohle téma výchozím bodem příběhu?
Ano, a k tomu jsem ve zprávách viděl reportáž o lidech, kteří jedou k masovému hrobu pro ostatky svých blízkých. Napadlo mě: co kdyby tam jel malý kluk a zahlédl muže, který vypadá jako jeho otec? Co pak udělá s bednou s ostatky, kterou dostal? Zajímaly mě důsledky absence otce a způsoby, jak se s ní vyrovnat. Pak do filmu vstoupily všechny ostatní věci. Dílny, ženy, které mizejí na severu Mexika... Na konci snímku máte v hlavě otevřené všechny tyhle tematické bedny. Mistrem tohoto stylu byl Bresson a určitým způsobem jsem jím ovlivněný. I mnoha dalšími.
Lidovky.cz: Proč máte tento styl, v němž nedáváte divákům příliš informací, rád?
Rád točím filmy, které si lidi můžou zkompletovat sami. Nerad dávám odpovědi, chci pokládat otázky. Pokud se pořád na něco ptáte, divák musí odpovídat, aby filmu rozuměl. Rád stavím obecenstvo do aktivní pozice. Nechci, aby hned vědělo, co bude dál.
Lidovky.cz: Bedna stojí na výkonu mladého neherce Hatzína Navarreteho. Jak jste ho našel?
Navštívili jsme stovky škol. Nakonec jsme měli štěstí, Hatzín je přirozený talent, když jsem před něj dal kameru, bylo to jako kouzlo. Jen pohledem vyjádřil spoustu emocí. Hlavní hrdina Bedny se původně jmenoval Arturo. Ale když jsem potkal Hatzína, změnil jsem mu jméno podle něj. Sám má dost problematický vztah s otcem a věděl jsem, že tu postavu obohatí.
Lidovky.cz: Jaký vztah s otcem jste měl vy?
Velmi dobrý. Byl to ale velmi důležitý malíř a možná jsem kvůli tomu cítil tlak, abych se stal někým významným. Možná proto rozumím tomu latinskoamerickému archetypu otce na piedestalu.
Lidovky.cz: Proč mají Latinoameričané problém s otcovským vzorem?
Otcové musí často hledat práci daleko od rodiny, takže se pak o děti tolik nestarají. Ty si pak svého nepřítomného rodiče idealizují. Což je nebezpečné, protože pokud si někoho idealizujete, jste ochotný pro něj udělat cokoliv. Pokud je otec doma, dítě zjistí, že jde o člověka jako matka, s dobrými i špatnými stránkami. Když vám někdo chybí, vidíte ho jen pozitivně. A pak přijde figura jako Chávez a lidi se do něj zamilují, protože jim nahradil otce, kterého nikdy neměli.
Lidovky.cz: Jaké je v Mexiku postavení žen?
Stále podřadné, nemají moc rozhodující slovo. V tomto filmu nejsou ženské příbuzné hlavního hrdiny moc významné i proto, že jde o studii maskulinity a jejího zneužití. Ale nejdůležitější je pro mě téma identity, to spojuje všechny ty tematické bedny. Hlavní hrdina nakonec svou identitu najde. Možná pozdě, ale najde. Proto jde pro mě o optimistický konec. Důležitá je i identita ostatků, ztracených těl, identita Mexika a jeho snaha pochopit, jakou zemí nyní je.
Lidovky.cz: Mexické filmy, které se hrají na mezinárodních festivalech, jsou k mexické společnosti velmi kritické. Jak jsou přijímané doma?
Bohužel nemají moc velkou distribuci. Mexičané přitom mají potřebu tyhle filmy vidět. Třeba mexická cinematéka je pořád plná, a to má asi třináct sálů. Lidi chtějí sledovat své příběhy. Distributoři to ale ne vždy chápou a cpou jim komedie.
Lidovky.cz: Jak vypadá situace filmařů ve vaší rodné Venezuele?
Vláda už tam na filmy nepřispívá, na rozdíl od Mexika tam chybí i filmová komunita. Mám ve Venezuele stále kontakty, ale rodinu už mám v Mexiku a víc mě zajímá, co se děje tam.
Lidovky.cz: V Mexiku jste se také už stal součástí oné filmové komunity. Často spolupracujete např. s Michelem Francem. Jak ta spolupráce probíhá?
Popravdě když něco radím Michelovi, řekne mi obvykle, že to je špatný nápad, a já mu říkám většinou to samé na jeho návrhy. Ale je důležité s někým upřímně komunikovat!
