Těžké porážky Rudé armády v květnu dvaačtyřicátého roku na Kerčském poloostrově a u Charkova umožnily německému velení opět přemýšlet o zahájení ofenzívy na východní frontě. K šíření dobré nálady na sovětské straně značně přispěl Přehled prvního roku války, uveřejněný Sovětskou informační kanceláří 22. června 1942. Nejvíce v něm zarážel poměr ztrát, jemuž asi nevěřili ani mnozí sovětští občané, zvyklí na prolhanou propagandu.
Podle něj totiž Německo ztratilo „asi deset miliónů padlých, raněných a zajatých, přes 30 500 děl, přes 24 000 tanků a přes 20 000 letounů“, kdežto Sovětský svaz „čtyři a půl miliónu padlých, raněných a zajatých, 22 000 děl, 15 000 tanků a 9000 letounů“. Připomeňme, že k listopadu 1942 bylo do Wehrmachtu povoláno teprve 9 746 000 osob, tedy méně, než Němci podle Sovinformbyra ztratili pouze na východní frontě! Podle těchto počtů by tedy Němcům už nezbýval ani jeden voják a o žádného jiného by nepřišli nikde jinde než na východní frontě! Fantastičnost těchto počtů tudíž bije do očí.
Ale co, za války je dovoleno lhát a přehánět ještě víc než v míru a falšování se koneckonců nedopouštěli jenom Sověti. Falšovaná čísla však mají působit aspoň trochu věrohodně.
Po uplynutí prvního roku války se Sovětským svazem uveřejnili údaje o vlastních ztrátách i Němci. Padlo jich prý 271 612 a 65 730 zůstalo nezvěstných. (Zde se přímo vnucuje srovnání: Za celé severoafrické tažení ztratili Němci 18 594 padlých a přes 3400 nezvěstných.) O počtu raněných se nezmiňovali.
Sověti sršeli optimismem
V Přehledu dále stálo, že Rudá armáda otřásla tak zle německým válečným strojem, že byla připravena půda pro rozdrcení německé armády v roce 1942. „Německé vrchní velitelství může ovšem na tak dlouhé frontě soustředit tu nebo tam dostatečný počet tankových a leteckých jednotek, aby dosáhlo jistých úspěchů. To se právě stalo na Kerčském poloostrově... Je však zcela samozřejmé, že takové úspěchy jako na Kerčském poloostrově nemohou žádným způsobem rozhodnout o výsledku války. Německá armáda z roku 1942 není již tím, čím byla před rokem. Elitní německé jednotky byly z největší části zničeny; důstojnický sbor je zčásti vybit, zčásti demoralizován pleněním a násilnostmi na civilním obyvatelstvu. Poddůstojníci většinou padli a jsou nahrazováni rychle povyšovanými, nevycvičenými vojáky. Německá armáda nemůže provádět útočné operace v rozsahu podobném operacím loňským.“
Stranický deník Pravda ve svém úvodníku, otištěném téhož dne, Přehledu sekundoval: „Rok 1942 bude rokem konečné porážky Němců a našeho konečného vítězství.“ Jenže šest dní poté následovala ledová sprcha.
Co si Němci nachystali
Podle sovětských Dějin druhé světové války, jež je třeba brát se značnou rezervou, soustředil nepřítel na východní frontě k 28. červnu 1942, tedy před osmdesáti lety, jedenáct polních a čtyři tankové armády a tři operační skupiny, čítající dohromady 230 divizí a 16 brigád (5 655 000 vojáků, přes 49 000 děl a minometů, 3700 tanků a samohybných děl) a podporované třemi leteckými armádami, leteckou skupinou „Ost“ a letectvem spojenců třetí říše (úhrnem asi 3200 bojových letounů).
Nejsilnější uskupení se rozvinulo na jižním křídle, kde se nacházelo 97 divizí (76 pěších, 10 tankových, osm motorizovaných a tři jezdecké), 900 000 vojáků, přes 17 000 děl a minometů, 1200 tanků a samohybných děl a 1640 bojových letounů skupin armád „A“ a „B“.
Začala třikrát odložená všeobecná německá ofenzíva
Začátkem července 1942 Berlín slavnostně oznámil: „Německá branná moc se po sedmiměsíční obraně dala opět do útočného pohybu. Dosud nevídané masy vojska vyrazily ze svého nástupiště na frontě mezi Kurskem a Charkovem.“ Ofenzívu zahájilo 28. června, přesně týden po kapitulaci severoafrického Tobruku, uskupení pod velením polního maršála Fedora von Bocka. Během několika dnů se postupně daly do pohybu na osmisetkilometrové frontě od Kurska až po Taganrog mohutné síly. Ofenzíva s krycím názvem Blau (Modrá) se zpočátku slibně rozvíjela. Již 6. července Berlín hlásil překročení Donu a začátek boje o velké a důležité město Voroněž.
To představovalo součást voroněžsko-vorošilovgradské strategické obranné operace Rudé armády, probíhající od 28. června do 24. července 1942. Účastnila se jí část sil Brjanského, Voroněžský, Jihozápadní a Jižní front s účastí donského oddílu Azovské válečné flotily. Na začátku operace čítala sovětská vojska 74 divizí, šest tankových sborů, 37 brigád a šest opevněných prostorů, celkem 1 310 800 vojáků. Během bojové činnosti je doplnilo velitelství Voroněžského frontu, tří armád, čtyř tankových sborů a 20 divizí. Šířka fronty bojové činnosti činila 900 kilometrů a hloubka ústupu sovětských vojsk 150 až 400 kilometrů.
Rudá armáda ještě nestačila po předchozích těžkých bojích obnovit své síly, neudržela obranné pozice a s těžkými ztrátami ustoupila do oblasti Voroněže a k řece Don. Němci rozvinuli další postup na Rostov a Stalingrad (o stalingradské bitvě si povíme podrobněji v červenci). Sovětská vojska ztratila 568 347 vojáků, z čehož 370 522 představovaly trvalé (mrtví, nezvěstní a zajatí) a 197 825 zdravotnické ztráty (ranění, postižení kontuzí, popálení a nemocní). Denní průměr ztrát tak dosáhl neuvěřitelných 21 050 vojáků!
Hrozivě vypadaly rovněž materiální ztráty: 488 600 pěchotních zbraní, 13 716 děl a minometů, 2436 tanků a samohybných děl a 783 bojových letounů.
