Banditi se spoustou nápadů

V prokremelském prostředí populární americký politolog John Mearsheimer říká, že Západ po roce 2014 „stvořil mýtus Putinovy agresivity“ a vyzbrojováním Ukrajiny přispěl k jejímu dalšímu střetu s Ruskem. Mearsheimer rovněž tvrdí, že před rokem 2014 nikdo na Západě nepovažoval Putina za agresora. Píše o tom Jaroslav Šimov v Meduze.

„Není pravda, že roku 2014 došlo k náhlému zlomu,“ napsal v roce 2019 britský analytik Edward Lucas. „Pobaltské státy a řada dalších zemí bijí na poplach před ruskou politickou trajektorií již od 90. let. Dlouhá léta byli ignorováni, bylo s nimi zacházeno povýšenecky a bylo jim doporučováno, aby tuto otázku neřešili, jestliže stojí o kladné vyřízení svých žádostí o vstup do EU.“

Rusko potřebuje prostor!

Postoj, který v podstatě zbavuje Ukrajinu subjektivity, je zastoupen především v levicovém intelektuálním prostředí na Západě (viz např. článek Wolfganga Streecka, který současný konflikt označuje za proxy válku „o moc nad Ukrajinou“), a v základních parametrech se shoduje s ruským vyprávěním.

Historik Alexei Miller v roce 2015 označil tamní dění za „konflikt kolem Ukrajiny“. Dále formuloval následující tezi: „Smrtelné ohrožení tohoto [ruského] impéria přišlo třikrát ze Západu – od Napoleona a za obou světových válek. A ve všech třech případech se Rusko dokázalo ubránit jen díky tomu, že mělo kam strategicky ustupovat. V případě útoků Napoleona a Hitlera ustoupilo až do Moskvy. A otázka, proč Rusko tolik touží udržet si strategickou kontrolu nad prostorem Ukrajiny, vypadá z pohledu člověka, který uvažuje o historii v těchto kategoriích, idiotsky. Proč? Protože Ukrajina nám z tohoto nárazníkového pole odkrajuje.“

Rusko podle tohoto myšlenkového proudu od roku 2014 nedělá nic jiného, než že se snaží zajistit svou bezpečnost tím, že navrací Ukrajinu do své sféry vlivu – a to stále tvrdšími metodami. Mearsheimer a další zastánci zahraničněpolitického „realismu“ se také neustále odvolávají na hypotetickou analogii: „Jak by USA reagovaly,“ ptají se, „kdyby se Čína pokusila vytvořit nějakou politicko-vojenskou alianci zahrnující Kanadu a/nebo Mexiko?“. Proč nás tedy překvapuje ostrá reakce Ruska na pokusy NATO „připoutat“ k sobě Ukrajinu?“

Na jedné své přednášce z roku 2015 Mearsheimer řekl: „Jestliže chcete Rusko poškodit, musíte ho dotlačit k tomu, aby se pokusilo Ukrajinu vojensky dobýt. Ale na to je Putin příliš chytrý.“ Přestože se ukázal pravý opak, tentýž člověk i dnes opakuje, že „Rusové jsou rozumní“ (má přitom na mysli ruské vedení) a dál, tedy do dalších východoevropských zemí, nepůjdou, protože by se jim to přece „nevyplatilo“.

Ani „realisté“, ani většina jejich oponentů však nevěnují dostatečnou pozornost otázce vývoje ruské vládnoucí elity, její struktury, charakteru a ideologie v Putinově éře. Putin jimi bývá označován buď za „nového cara“, nebo za pokračovatele sovětských tradic, přičemž se v závislosti na preferencích zaměřují buď na jeho fascinaci myšlenkami Ivana Iljina a Alexandra Solženicyna, nebo na jeho minulost v řadách KGB. Režim, který Putin vytvořil, je však dosti specifický a nezapadá do zjednodušených schémat – a to se odráží v jeho nepředvídatelnosti.

Ten hodný Putin

Období Putinova koketování se Západem během jeho prvního prezidentského období (2000-2004) je dnes téměř zapomenuto.

Během tohoto období nový ruský prezident demonstroval Západu ochotu spolupracovat – tedy za určitých, jím stanovených podmínek. Tento typ interakce by se dal přirovnat ke spolupráci zkorumpovaných policistů s mafiánskou skupinou, která drží faktickou moc nad nějakým územím.

Tehdy Putin ještě nezpochybňoval globální prvenství Západu, ale snažil se zajistit si manévrovací svobodu v postsovětském prostoru. Výměnou za to byl připraven poskytnout Západu jakési „výpalné“. Mohlo jít o celou řadu projektů, od příležitostí pro západní investory na ruském trhu, přes ruský kapitál na amerických a evropských akciových trzích, až po uvedení ruské elity i s jejími značnými a porůznu nabytými majetky do západních společností.

Pokud by se podařilo tuto myšlenku realizovat, Rusko by se sice na jednu stranu stalo „přívěskem Západu“, ale zcela autonomním a s rozsáhlou sférou vlivu v celé Eurasii, od norských až po afghánské hranice. Takový „obnovený SSSR“ by se líbil Putinovi a většině jeho tehdejších spolustraníků, ať už pocházeli z mocenských struktur bývalého Sovětského svazu, nebo z polokriminálních kruhů podnikatelů a zkorumpovaných úředníků, kteří se dostali k moci v 90. letech.

Bohužel pro ruské vedení Moskva nikdy nedokázala nabídnout svým nejbližším sousedům model oboustranně výhodné spolupráce. Značná část ukrajinských oligarchů nechápala, jak by mohli profitovat ze své podřízenosti Moskvě, která má své vlastní, větší a dravější ryby. Jinými slovy, Kreml nezvládl opanovat sféru vlivu, kterou si sám vytyčil.

Mezitím probíhaly změny v Putinově okolí. Zatímco na počátku byl poměr systémových liberálů k silovikům víceméně vyvážený, později nastal zlom ve prospěch mužů s nárameníky. Jeho symbolem se stalo potlačení protestů v letech 2011-2012 a Putinův návrat do prezidentského křesla.

Tato proměna byla důsledkem kriminální povahy postsovětského kapitalismu a specifik jeho politického zarámování. Během pouhých deseti let, od roku 1993 do let 2003-2004, prošlo Rusko přechodem od nestabilní demokracie ke stejně nestabilnímu oligarchickému systému, v němž bojovaly o moc různé frakce.

Ten byl nahrazen naprostou koncentrací moci v rukou Putinovy skupiny, která porazila konkurenci.

Majetek za loajalitu

O aktivitách samotného Putina v době jeho působení v kanceláři petrohradského starosty, stejně jako o tehdejších vazbách mezi budoucím prezidentem a jeho okolím a zločineckými skupinami, bylo napsáno mnoho. Ale právě tato činnost, stejně jako postupné formování „petrohradsko-čekistického“ spolku, byla součástí rozsáhlejšího procesu prolínání státního aparátu včetně bezpečnostních složek, velkého byznysu a zločineckého světa v celostátním měřítku.

Koncem devadesátých let, kdy už byla většina majetku přerozdělena a doby nejdivočejší privatizace za námi, začal proces, který Mark Galeotti popisuje následovně: „Největší zločinecké autority, ale i ty ne tak otevřeně zločinecké, teď potřebovaly především stabilitu a bezpečnost, aby mohly profitovat ze svých majetků a postavení. Současně určité skupiny vojenských a bezpečnostních důstojníků, motivované jak svým nacionalistickým cítěním, tak osobními a korporátními zájmy, začaly prosazovat znovuzrození silného ruského státu a konec dosavadního bordelu.“ Tři nejorganizovanější struktury postsovětské společnosti – mafiáni, oligarchové a čekisté – se navzájem našly.

V důsledku vítězství Putina a jeho frakce na přelomu devadesátých a nultých let vznikl jednotný mocenský systém s určitým rozdělením odpovědnosti. V jeho rámci část starých oligarchů, kteří prokázali věrnost vítězům, a noví oligarchové z řad blízkých vládnoucím kruhům (nejčastěji apolitičtí a bezmezně věrní přátelé z dětství a mládí, důvěryhodné milenky či vlastní příbuzenstvo, pozn. překl.) má na starost správu majetků, kumulaci bohatství a jeho spojení s mocí. Jak se však přesvědčili mnozí představitelé velkého byznysu, kteří upadli v Putinovu nemilost, nejedná se o žádná skutečná majetková práva: jde spíše o dočasnou držbu a hlavní podmínkou je bezpodmínečná loajalita k zájmům vládnoucí skupiny a jejího vůdce osobně.

Také nejrůznější „slušní lidé“ z řad podsvětí dostali možnost začlenit se do oficiálních podnikatelských kruhů a legalizovat své kapitály výměnou za určité „delikátní“ služby systému (viz například vzestup Putinova „šéfkuchaře“ Jevgenije Prigožina).

V důsledku toho se Rusko stalo „zemí, kde neexistuje jasné rozdělení mezi zločinem, politikou a vymáháním práva“. Vzhledem k tomu, že nedílnou součástí fungování popsaného systému je celá řada trestných činů (od zaklekávání na firmy až po vraždy na objednávku), můžeme říci, že vládnoucí vrstva v Ruské federaci je organizovanou zločineckou skupinou. Její hlavní charakteristiky jsou následující:

  • Hierarchie s nezpochybnitelnou autoritou vůdce;
  • Stejně jako má hlava mafiánského klanu své důvěrníky a poradce, kteří nemají vysoké oficiální postavení, měli lidé jako Igor Sečin nebo Jurij Kovalčuk v různých fázích Putinova režimu větší váhu než premiér nebo členové vlády;
  • Těsné, ale přitom záměrně neformální sepětí moci a peněz;
  • Zvláštní „kodex cti“ pro členy skupiny, který není v souladu ani s formálními zákony, ani s převládajícími morálními normami ve společnosti – zejména posedlost represemi proti „zrádcům“;
  • Uchylování se k násilí mimo rámec zákona, včetně „nekonvenčních“ forem (vraždy na objednávku, otravy atd.), jako prostředku msty vůči oponentům a rivalům.
  • Extrémní tajnůstkářství a neveřejnost mechanismů přijímání zásadních rozhodnutí.

Všechny prostředky jsou dovoleny

Na Západě byl tento přerod ruského režimu víceméně přehlížen. Zpočátku byl vývoj v Rusku vykládán v obecném kontextu postkomunistické transformace, přičemž četné problémy byly takřka od počátku přijímany s pochopením vzhledem k velikosti země a jejím historickým a kulturním specifikům. Později bylo Rusko považováno za jednu z rozvíjejících se autokracií, která chce spolu s Čínou a dalšími zeměmi BRICS konkurovat západnímu vlivu ve světě. Tento názor pak převládl na pozadí rostoucích autoritářských tendencí v domácí politice a ochlazení vztahů se Západem, které začalo po oranžové revoluci na Ukrajině (2004-2005).

Četné skandály, zneužití moci a zločiny režimu – od kauzy Jukos a smrti Magnitského až po „případ Bolotnoje“ až po Navalného epopej – byly v demokratických zemích vnímány spíše jako excesy „standardního“ autoritářského režimu než jako neodmyslitelné rysy činnosti organizované zločinecké skupiny.

Mezitím je zde rozdíl, a to velmi podstatný.

„Standardní“ autokracie, jako je ta současná čínská, mají silnou institucionální základnu; jejich politické praktiky, včetně těch nejodpornějších a nejrepresivnějších, jako je pronásledování Ujgurů nebo potlačování demonstrací v Hongkongu, jsou svým způsobem systémové a racionální.

Putinův režim se narodil ze slabého státního aparátu postsovětského Ruska. Vyrůstá sám ze sebe a smyslem jeho existence je udržení a reprodukce sebe sama, včetně předávání moci a majetku dalším generacím členů klanu.

Tohoto cíle lze dosahovat jakýmikoliv prostředky a v tomto ohledu je režim, stejně jako jiné organizované zločinecké skupiny, velmi nevybíravý. Politologové popisují tento násilnický rys Putinova režimu různě. Nikolaj Petrov upozorňuje na „nezávaznost vnějších/společných pravidel oproti rigiditě pravidel vnitřních“.

Gleb Pavlovskij hovoří o „odmítnutí normality“, které se „stalo každodenní realitou systému“. Postupně se vyvinulo v doktrinální pohrdání normativitou jako takovou, která se promítá do chování bezpečnostních služeb a soudů vůči politickým oponentům. Žádné zákony neplatí v případě osob a organizací na „stoplistech“.

Není to stát v tom smyslu, v jakém jsou státy demokracie i „standardní“ diktatury.

Právě tento „nestát“ je již 15 let na kolizním kurzu se západními zeměmi, které velmi dlouho neměly a nejspíš ani nyní nemají jasnou představu, o jakého protivníka se jedná. Četná „označení“ Putinova Ruska jako „kleptokracie“ nebo, slovy Johna McCaina, „benzínové pumpy vydávající se za stát“, však odrážejí jen velmi málo z podstaty věci. Kolosální korupce i „prokletí zdrojů“ sice zůstávají základními rysy Ruské federace za Putinovy vlády, avšak nejsou pro režim určující.

Jsou to bandité s idejemi.

Razítko na nadvládu

Do jisté míry se podařilo naplnit program z počátků Putinova režimu, který počítal s navázáním vztahů se Západem. „Policisté“ přijali přinejmenším část úplatku, který jim nabídli „zloději“: dobře zaopatřená ruská elita se usadila v Londýně a dalších západních metropolích a ruské peníze, často pochybného původu, proudily žilami finančních systémů Evropy a Ameriky. „Policisté“ však nesplnili „zlodějům“ tu největší naději – že jim přidělí zónu vlivu a zavřou oči nad tím, co se tam děje.

Důvodem Putinova otevřeně protizápadního kurzu, nastoupeného počínaje jeho mnichovským projevem na počátku roku 2007, byl právě neúspěch v dialogu s „policajty“: neschopnost získat od nich jakési razítko na velkou ruskou nadvládu v postsovětském prostoru. Tato neschopnost přitom ani nevyplývala ze žádného konkrétního zásadového přístupu Západu (Schroeder, Sarkozy, Berlusconi – můžeme je považovat za ztělesnění zásadového přístupu?). Šlo spíše o nedostatek strategické vize západních vlád a jejich neochotu převzít odpovědnost za velká, přelomová rozhodnutí. Zejména ve vztahu k zemím, jako je Rusko nebo Ukrajina.

Západní představitelé se na vrcholu své moci v devadesátých letech minulého století přiklonili k tomu, co nazývali „business as usual“, rutinní politika – a pouze mimořádné okolnosti, jako vlna džihádistických útoků, je dokázaly přimět k rozhodnějším krokům. Jedinou výjimkou (a překvapivě hloupou) byla válka v Iráku, která zahájila úpadek globálního vůdcovství USA. Období 2008-2013, kdy došlo k rozhodujícím změnám v Rusku, strávil Západ ponořen do svých starostí: globální ekonomická krize, rozdělení Evropské unie na prosperující sever a zadlužený jih, vzestup nového globálního rivala, Číny, a konečně „arabské jaro“.

Obamova administrativa stála o reset vztahů s Moskvou a prakticky vyslala Kremlu otevřený vzkaz: Žijme v míru, teď na vás nemáme čas.

Obklíčené Rusko

Během prezidentské kampaně v roce 2012 se Obama vysmíval republikánskému kandidátovi Mittu Romneymu, který označil Rusko za hlavní zahraničněpolitickou hrozbu pro Spojené státy. V Moskvě si však mírumilovnost Washingtonu vykládali přesně opačně – jako klamný manévr, jehož cílem je obklíčit Rusko a vytlačit ho natrvalo z východní Evropy, Balkánu a Blízkého východu.

Arabské jaro, které Západ nechtěl, neočekával a v němž se zachoval naprosto idiotsky, je v Rusku stále interpretováno jako pokus západních mocností „ovládnout bohaté ropné země“. Z těchto událostí měly přitom největší prospěch právě ruský, íránský a turecký režim, které výrazně posílily svůj vliv v regionu.

A samozřejmě ještě ostřejší byla reakce Kremlu na Euromajdan a „revoluci důstojnosti“, která byla v Moskvě interpretována výhradně jako speciální operace Západu s cílem vytlačit Rusko z Ukrajiny. Anexe Krymu a rozpoutání války v Donbasu byly z pohledu Putinova režimu adekvátní odpovědí na tuto ofenzivu věčného geopolitického protivníka.

Několik let po Euromajdanu, kdy už na východě Ukrajiny zuřila válka, jsem hovořil s jedním evropským diplomatem, který v roce 2013 zastával vysokou funkci v Evropské komisi. Slyšel jsem od něj toto:

„Samozřejmě jsme chtěli uzavřít dohodu s Janukovyčem. Ale ne proto, abychom si Ukrajinu zavázali: Evropa má s různými zeměmi více než tucet takových dohod a nejsou žádnou zárukou budoucího statusu kandidátské země. Aby se proevropští Ukrajinci na chvíli uklidnili a pak, za pět, sedm, deset let bychom věděli lépe, co a jak. S člověkem, jako byl Janukovyč v čele Ukrajiny, se z Evropy v každém případě nedalo nic dělat a s Ruskem jsme se tehdy opravdu nechtěli hádat. Mnoho lidí [v Bruselu] se kvůli odmítnutí dohody ze strany Kyjeva zlobilo, někomu to ublížilo v kariéře, ale nikdo nečekal, že toto odmítnutí vyvolá takovou reakci na samotné Ukrajině a pak i v Rusku.“

Ano, Ukrajina a celý východoevropský region jsou zvyklí, že jim je upírána subjektivita nejen v Moskvě, ale i v západních hlavních městech. A právě to se stalo kanystrem benzínu, který byl nalit do ukrajinského ohně, z něhož se vznítil Majdan.

Ve stejném duchu se nesly i vztahy Ukrajiny s NATO. Vyhlídka na vstup do aliance, která byla Kyjevu nastíněna v roce 2008, byla extrémně vágní. USA nepodpořily naléhání svých východoevropských spojenců, aby Ukrajině a Gruzii poskytly konkrétnější akční plány členství. Americká ministryně zahraničí Condoleezza Riceová tehdy uvedla: „Myslíme si, že pracovní skupiny Gruzie-NATO a Ukrajina-NATO mohou být strukturami, v jejichž rámci zintenzivníme dialog. Nic víc nepotřebujeme.“ A mimochodem, Moskva proti této variantě tehdy nic neměla: tehdejší prezident Dmitrij Medveděv prohlásil, že „zvítězil rozum“.

V čem se Mearsheimer mýlí?

Několik týdnů před 24. únorem se zdálo, že Putin v konfrontaci se západními lídry dosáhne dalšího důležitého politického úspěchu. Podařilo se mu docílit toho, že západní vůdci jeden po druhém postupně cestovali do Moskvy.

Evropská unie se zdála být rozdělená, rozpory mezi jejími členy ohledně politiky vůči Rusku se zdály být nepřekonatelné. Většina pozorovatelů navzdory hromadění ruských vojsk u ukrajinských hranic nevěřila varování Washingtonu, že se Kreml chystá rozpoutat válku v plném rozsahu. Faktická ruská okupace Běloruska, kde se Lukašenkův režim stal po nepokojích v roce 2020 zcela závislým na Moskvě, proběhla ze strany Západu téměř bez povšimnutí. Zároveň však Západ nejevil ochotu splnit Putinova přání v pro něj hlavní otázce – ukrajinské. A invaze začala, protože logika organizované zločinecké skupiny se liší od standardní politické logiky. Právě v tomto smyslu jsou „Rusové nerozumní“ a John Mearsheimer se mýlí.

Zaprvé, mafiánská subkultura nemá sklon ke kompromisům. Organizovaná zločinecká skupina na rozdíl od států (i autoritářských) nemůže prohrát, protože je časově a osobnostně limitovaná. Je pro ni obtížné hrát dlouhodobé hry a při náznaku možné ztráty zvyšuje sázky, ačkoli méně riskantní akce by z dlouhodobého hlediska vedly k mnohem pravděpodobnějšímu úspěchu.

Putin ve hře proti Ukrajině dvakrát prudce zvýšil sázky. Jestliže se v roce 2014 neodvážil jít až do konce, nyní se už nezdráhá. Organizovaná zločinecká skupina žije jen tak dlouho, dokud může pomocí síly, strachu a vydírání odčerpávat zdroje ze systému, na němž parazituje. Proto struktury tohoto typu mají tendenci fungovat ve hře s nulovým součtem a spojenectví, která uzavírají, mají obvykle čistě taktickou povahu: vítězství, prokázání své „tvrdosti“ a prosazení své dominance je vždy důležitější než dosažení (třeba i výhodného) kompromisu.

Za druhé, mafiánská povaha ruského režimu určuje jeho vnímání společenských změn. Pro Kreml není žádný společenský pohyb, natož revoluce, způsoben domácími příčinami. Každý takový jev je v Putinově interpretaci výsledkem machinací vnějších nepřátel. Obsedantní strach z „barevných revolucí“ vyplývá z vnímání politiky jako boje mafiánských skupin o sféry vlivu.

Jakékoli narušení této logiky je důkazem, že daná skupina „nedrží“ dobře své území a že by o něj mohla přijít ve prospěch soupeřů. Tento pohled na globální politiku v jistém smyslu souzní s „realistickým“ pohledem na boj mezi velmocemi, odtud zjevné pochopení mnoha realistů pro současné nároky Kremlu.

Ideologický banditismus

Za třetí, jak již bylo řečeno, Putinův gangsterismus je „ideologický“, odtud „banditismus s idejemi“. Sbližování vládnoucí skupiny a státu vedlo k tomu, že i poté, co se stát s jeho institucemi stal prázdnou skořápkou, se členové organizované zločinecké skupiny tváří, jako by stát skutečně řídili. Racketeři, jak známo, ospravedlňují svou přítomnost potřebou chránit ty podnikatele, od nichž vybírají výpalné, před jejich nebezpečnými konkurenty.

Stejné je to s organizovanou zločineckou skupinou, která „bere pod ochranu“ zemi a její obyvatele: prohlašuje se za ochránce národních zájmů. A protože její vůdci a členové nejsou cizinci, ale lidé, kteří patří k dané zemi a její kultuře, není divu, že sdílejí společné mýty a víru s mnohými z těch, na nichž parazitují.

V případě postsovětského Ruska se jedná zejména o tyto postoje, stereotypy a vnímání:

  • Postimperiální truchlení, s tím spojená zášť a další resentimenty;
  • „Návyk“ na centralizovanou a personalizovanou moc;
  • Nedůvěra k demokratickým mechanismům, která se zformovala v devadesátých letech, jako k „cizím“ a „nespravedlivým“ (proto se neprotestuje proti neveřejnosti klíčových politických rozhodnutí);
  • Rozdíl mezi zákonem a „pravdou“ – pojetí spravedlnosti, v němž mohou úřady dělat cokoliv, jestliže hájí „pravdu“;
  • Vnímání Západu jako hlavního a tradičního protivníka Ruska;
  • Putinismus do sebe také nasákl všechny možné pocity ruského národa, odtud jeho eklektická ideologická slupka – konzervativní ortodoxie i nacionalistická konstrukce „ruského světa“, předsovětský carský imperialismus i sympatie ke stalinismu – společně odrážejí zmatený stav veřejného mínění.

Tato společnost za třicet let nevytvořila žádnou ucelenou představu o národních dějinách, nedokáže střízlivě posoudit současný stav země a nemá ani žádný plán pro její budoucnost.

 

Nevyhnutelný střet

Od určitého okamžiku se střet mezi Putinovým režimem a těmi, které si naprojektoval jako své odpůrce, stal nevyhnutelným. Nevíme, kdy přesně nastal bod, odkud nebylo návratu. Možná už v létě 2014, po havárii malajsijského boeingu. Možná v březnu 2018, kdy otrava Skripalových v Anglii agenty GRU vedla k dosud bezprecedentním diplomatickým sankcím proti Moskvě. Zlomem mohl být také dramatický příběh Alexeje Navalného.

Je pravděpodobné, že ukvapené a ostudné stažení USA z Afghánistánu v srpnu 2021 vyvolalo v Putinovi dojem, že úpadek Ameriky jako globálního lídra bude rychlý a že je třeba vratkého popostrčit – a zároveň si silou vzít od „policie“ to, co odmítli Kremlu „po dobrém“ dát. Jak vidíme, kalkulace byla chybná – především proto, že Putinova organizovaná skupina, která odmítá přiznat postsovětským zemím jejich subjektivitu, katastrofálně podcenila vitalitu Ukrajiny a vůli její armády a lidu k odporu. Pokud jde o letargickou západní politickou elitu, invaze jí zjevně vlila čerstvou krev do žil – zřejmě také ke značnému překvapení Kremlu.

To nic nemění na faktu, že západní elity posledních deseti až patnácti let nesou za tuto válku spoluzodpovědnost. Nejrůznější „výzvy“ a varování, s nimiž byli západní představitelé za tuto dobu konfrontováni, by pravděpodobně stačily i „appeaserům“ z 30. let, aby začali revidovat alespoň část své politiky vůči potenciálnímu (a od roku 2014 již reálnému) agresorovi. Nezapomeňme, že Nord Stream 2 byl zmrazen až po zahájení invaze na Ukrajinu, zatímco dodávky jinými plynovody pokračují.

Ano, odpor demokracií vůči Putinově agresi se ukázal být mnohem tvrdší a důslednější, než se dalo čekat. Ale soudě podle kroků západních vlád za poslední měsíc a půl, stále nevyvinuly vůči Rusku nic, co by připomínalo dlouhodobou politickou strategii, a to ani dnes, ani v důsledku této války. Těžko se tomu divit, když si čas na řešení tohoto problému nenašli za posledních třicet let.

Někdy je však třeba dotáhnout to, co bylo dlouho odkládáno, za běhu a nečekat na pohodlnější podmínky. „Zanedbávání“ postsovětského Ruska přineslo toxické ovoce. Současnou katastrofu by si však Evropa a Amerika neměly vykládat jako záminku k tomu, aby Rusko navždy odřízly – to je vědomě nesplnitelný úkol. Spíše je třeba pochopit, jak mohou západní svět a Rusko koexistovat. Mnohé z narychlo uvalených sankcí zatím poškozují ruskou společnost, včetně její opozičně smýšlející části, mnohem více než vládnoucí organizovanou skupinu.

Nic nebude jako dřív

V každém případě hlavní odpovědnost za válku přirozeně nesou ti, kdo ji v roce 2014 rozpoutali a v roce 2022 v ní pokračovali – ruské vládní špičky. Bez ohledu na to, jak a kdy ukrajinská tragédie skončí, Rusko už nebude zaujímat v globální politice a ekonomice místo, které zaujímalo i po roce 2014, natož dříve. Nejde jen o pravděpodobné katastrofické dopady sankcí, ale také o nevyhnutelnou a mnohem těsnější politickou izolaci než dosud a o stejně těsné sepětí s jedinou světovou velmocí, s níž Moskva dosud udržuje přátelské vztahy, tedy s Čínou.

To vše za předpokladu, že si vládnoucí skupina udrží moc. V opačném případě by to nevyhnutelně znamenalo obnovu státu, neboť původní postsovětská Ruská federace byla za 30 let své existence zabita „politbyrem“, které vyrostlo v jejích útrobách.

 

Přeložila Lucie Sulovská


Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!