Zpřítomnění toho, co zobrazeno není

Na konci dubna byla ve Veletržním paláci zahájena výstava fotografky Markéty Othové nazvaná Již brzy. Autorka vystavuje v Národní galerii podruhé, a to s odstupem více než dvaceti let. Expozice umístěná do pátého patra je rozdělena na dvě části – na ochozu najdeme aktuální instalaci vytvořenou přímo pro daný prostor ve spolupráci s kurátorkou Adélou Janíčkovou, v respiriu pak specificky pojatou retrospektivu autorky ve formě modelů minulých klíčových výstav.

Zpřítomnění toho, co zobrazeno není

Markéta Othová od začátku svého působení na české fotografické scéně v 90. letech minulého století zarytě trvá na tom, že není fotografkou, a to navzdory mezinárodnímu přijetí a řadě ocenění, kterých se jí v průběhu času dostalo. Až počátkem nultých let jí teoretikové v čele s Pavlem Vančátem vyšli vstříc v tom, že pro ni charakteristický přístup k fotografické práci po boku několika souputníků, jakými je autorská dvojice Jasanský a Polák, Alena Kotzmannová nebo Michal Kalhous, vytvořili zvláštní škatulku s názvem „nefotografie“.[1] Ani do této kategorie však dílo Markéty Othové tak docela nezapadá, protože na to, abychom jej mohli chápat jako konceptuální, je jeho povaha snad příliš emotivní. A tak nám nezbývá, než se do Veletržního paláce vydat s myslí nezatíženou teoretickým backgroundem.

V horkém předletním odpoledni se v útrobách funkcionalistické budovy Veletržního paláce šíří příjemný chládek. Po vstupu na ochoz je návštěvník nejdříve oslněn panoramatem, které skýtá výhled z budovy, a dojmem otevřeného prostoru, jejž autorka nechala zcela očistit od výstavní paneláže. Zatímco v dřívějších letech Othová vystavovala zpravidla černobílé zvětšeniny z kinofilmů, v posledních letech se ve své tvorbě obrátila k barevné digitální fotografii. Dvacet barevných velkoformátových tisků umístila přímo na sloupy lemující dvoranu paláce, jež svými rozměry téměř přesně odpovídají formátu, který ve své práci dlouhodobě využívá. Samotná instalace je pojatá velmi citlivě, jako by autorka chtěla architektonický prostor co nejméně narušovat. Fotografie jsou v horních rozích přichyceny ke sloupům pomocí dvou drobných hřebíčků a ponechány vlastní vahou volně splývat k zemi. Jak je autorčiným zvykem, nejsou doprovázeny jakýmkoli vodítkem, které by osvětlovalo jejich význam.

Při procházení sloupořadím mě zarazí až ohlušující ticho, jež v galerijním prostoru panuje, narušované jen občasným zakašláním nebo kroky některého z dalších dnešních návštěvníků, kteří by se dali spočítat na prstech jedné ruky. Situace, která v kontextu největší státní galerijní instituce vyznívá takřka zoufale, paradoxně poskytuje ten nejlepší možný doprovod k vystaveným fotografiím, které jako by ani nepotřebovaly, aby se na ně někdo díval. Umazané desky stolu, červené máky mezi obilím, poloprázdný košík s jablky, mlýnek na kávu, kytice ve váze z PET lahve… Výjevy, které jsou naprosto obyčejné, k ničemu se nevyjadřují a na nic neodkazují, levitují v takřka meditativním prostředí prázdného impozantního prostoru jako němí svědci něčeho, co divákovi uniká. Sledujeme náhodně rozsypané stopy, snažíme se přijít na kloub záhadě, která nenabízí rozřešení. Jako by se to podstatné vždy odehrávalo o kousek dál, za hranicemi výjevu, na který hledíme, snad na místě, odkud autorka záběr snímá – tam, kde právě jako diváci bezradně stojíme.

Stejně jako v případě minulých autorčiných výstav i aktuální expozice vznikala v úzkém dialogu s konkrétním místem; Othová ze svého fotografického archivu pečlivě vybrala takové výjevy, jež nejlépe vystihují její emoční prožitek daného prostoru. Instalace se tak stává záznamem performativní akce, která proběhla bez přítomnosti diváků, fantomem autorčiny (emocionální) paměti. Jednotlivé fotografie – časově ani místně blíže neurčené a zdánlivě nicneříkající otisky vnějšího světa – postavením do vzájemných vztahů postupně nabývají podoby uceleného cyklu, jehož prostřednictvím autorka zachycuje své vlastní vnímání konkrétní časoprostorové situace. Zpřítomněním toho, co zobrazeno není, Othová nenápadně zkoumá a překračuje možnosti fotografického média.

Dojem neuchopitelnosti a prchavosti je v respiriu, kde se nachází druhá, retrospektivní část výstavy, vystřídán velmi přesně, až rigorózně zpracovaným labyrintem kartonových modelů rozprostírajících se po podlaze. Svérázné pojetí instalace má na svědomí umělec a kurátor Dominik Lang, který se dlouhodobě zabývá také výstavní architekturou. Zmenšeniny prostor, v nichž Othová dříve vystavovala, v sobě ukrývají miniatury představených fotografií, v použitém měřítku 1 : 10 je však téměř není možné rozpoznat. Návštěvník, přicházející do Veletržního paláce proto, aby zhlédl monografickou retrospektivní výstavu jedné z nejvýraznějších postav české fotografické scény (jak je tento počin v médiích nezřídka inzerován), tak bude pravděpodobně odcházet zklamán nenaplněným očekáváním. Spíše než kompletní dílo Markéty Othové tato instalace totiž podtrhuje neopakovatelnost jedinečného okamžiku a provázanost se specifickým místem, která prostupuje proces tvorby autorčiných výstav. Důraz na jednotlivé výstavní prostory oproti samotnému fotografickému dílu můžeme zároveň chápat jako hravou odpověď na výzvu po uspořádání retrospektivy autorky, která svá díla ze zásady nikdy nevystavuje opakovaně.

Markéta Othová / Již brzy / kurátorka: Adéla Janíčková / Národní galerie Praha – Veletržní palác / Praha / 29. 4. – 30. 10. 2022

Foto: Martin Polák

[1] Pavel Vančát, „Druhá strana fotografie. Poznámky k české fotografii po Janu Svobodovi“, in: Jan Freiberg a Pavel Vančát, Fotografie??, katalog výstavy. Klatovy: Galerie Klatovy/Klenová, 2004, s. 5–14.