E. T. A. Hoffmann – všestranný umělecký génius

Před dvěma sty lety, přesně 25. června 1822, zemřel Ernst Theodor Wilhelm (toto jméno později nahradil Amadeus na počest W. A. Mozarta) Hoffmann. Zářivá osobnost evropské literatury a hudby již za svého života inspirovala řadu umělců mnoha uměleckých oborů. Tento stav trvá dodnes a přehled děl inspirovaných Hoffmannovým literárním dílem se průběžně rozšiřuje. Přestože dnes je znám především jako prozaik fantaskních a satirických děl, ve své době byl uznáván i jako dirigent, skladatel, hudební a literární recenzent. Musel opustit ale volání svého třetího talentu – výtvarného umění.

Celý život a dílo Ernsta Theodora Amadea Hoffmanna (narozen 24. ledna 1776 v Königsbergu) je vlastně střetem tvůrčí fantazie a reality života. Nepříliš uspořádané rodinné poměry (nervově labilní matka, dominantní babička, brzký odchod otce a pozdější tvrdý vliv otčíma pruského důstojníka) a rodinná profesní tradice ho přivedly ke studiu práva na univerzitě v Königsbergu, které mu mělo zajistit stabilní zaměstnání a obživu. Po první státní zkoušce zde také zakotvil na nižším advokátním postu, ale současně se věnoval studiu hudby (především u místního varhaníka Christiana Podbielského) a také filozofie, kreslení i rané literární tvorbě, která je dnes nenávratně ztracena.

Po úspěšné druhé vyšší státní zkoušce (1798) přesídlil do Berlína. Zde získal za učitele hudby vynikajícího skladatele biedermeieru Johanna Friedricha Reinhardta, umělce se širokými kontakty v Goethově a Schillerově okruhu. V Berlíně také započala Hoffmannova skladatelská dráha a třetí advokátská zkouška (1800) ho přivedla do tehdy pruské Poznaně, kde poznal také svou budoucích choť. V Hoffmannově životě se střídaly úseky úřednické služby ve státním aparátu coby nutná realita uživit sebe a rozrůstající se rodinu s údobími, kdy zvítězila jeho láska k umění. Literární tvorbě se ovšem věnoval souběžně s úřednickým místem. Od roku 1819 žil trvale opět v Berlíně, kde předčasně zemřel 25. června 1822 ve věku 46 let na paralýzu dýchacích cest. Literární práci se věnoval soustavně posledních čtrnáct let života.

Hoffmann skladatel

Hoffmann jako skladatel vytvořil celou řadu děl pro komorní nástrojové obsazení přes vokální (písně, kantáty), včetně rozměrnějších skladeb pro církevní účely až k několika dílům hudebně-dramatickým. Většina skladeb ale zůstala netištěna, pouze v rukopise nebo v prováděcích opisech, některé skladby pak nebyly vůbec provedeny. Řadu skladeb nedokončil, u  jiných známe jen název. Zásluhou několika dirigentů a interpretů dochází v posledních dvou dekádách našeho století k jakémusi pomalému vzkříšení Hoffmanna jako skladatele. Dlouhodobé zásluhy na tom má především label cpo, který již vydal několik nahrávek s Hoffmannovými opusy různých žánrů. Poslední dvě velké opery jsou dostupné na nahrávkách jiných společností.

Profesionálně byl Hoffmann později svázán jako Kapellmeister a dirigent především s divadlem v Bambergu (v roce 1808, pouhé dva měsíce), kde pak od roku 1810 zde působil jako dramaturg i malíř dekorací. V Bambergu také poznal osudovou lásku, mladičkou Julii Markovou, kterou učil hudbě a zpěvu. Setkání s touto dívkou formovalo obraz éterických žen v celém jeho díle. S provozem menších divadel a zájezdových divadelních souborů souvisí první linie jeho hudebně-dramatických děl. Německý singspiel – útvar, ve kterém se střídají hudební čísla a mluvené dialogy, byl nesmírně oblíbený v období biedermeieru. Podle dobového vkusu tak Hoffmann zkomponoval tříaktový singspiel Die Maske (Maska, 1798/99) i jednoaktový Scherz, List und Rache (Žert, lest a pomsta, 1801, partitura spálena) na Goethův text, který komponovalo několik již před ním několik skladatelů a jeho pedagog Reinhardt využil části textů z tohoto libreta pro svou písňovou tvorbu. Velmi půvabný kratší singspiel Die lustigen Musikanten (Veselí muzikanti, 1805) na libreto významného německého literáta Clemense Brentana je dostupný v nahrávce.

 

S bambergským divadlem je také spjata premiéra jediného Hoffmannova pantomimického baletu Arlequin (1809) s postavami z commedie dell´arte i scénického melodramu z indického prostředí Dirna (1809) a dalšího díla tohoto žánru s biblickým námětem Saul, König in Israel (Saul, král israelský, 1809). Pro potřeby souboru bambergské scén zkomponoval i několik scénických hudeb a vložených sólových čísel nebo sborů pro činoherní inscenace.

Druhá linie jeho hudebně-dramatické tvorby byla podporována hlubokou snahou vytvořit velkou romantickou operu v německém jazyce, která by odpovídala ideálům rychle nastupujícího romantického hnutí. Čtyřaktová opera Der Trank der Unsterblichkeit (Nápoj nesmrtelnosti, 1808), opět z indického prostředí, využívající staroindickou zápletku přeneseného spáče do luxusního prostředí, nebyla za Hoffmannova života provedena. Pro bambergský operní soubor napsal i operu Aurora (1811/12), v níž kombinuje dvě zápletky – antický příběh lásky Cephala a Procris a romantický o lásce bohyně červánků Aurory ke smrtelníkovi. Ani tato operní kompozice nedošla na scénu, a byla po úpravách uvedena až v roce 1933(!) právě v Bambergu.

Vrcholem skladatelova snažení se pak stala Zauberoper (opera kouzel) Undine. Dílo vzniklo na libreto autora stejnojmenné prózy Friedricha Karl de la Motte, Barona Fouqué, která slavila ihned po svém uveřejnění roku 1811 obrovský úspěch. Nadšen byl i Hoffmann, který záhy požádal autora o napsání libreta. Vlastní kompozice započala patrně již roku 1813 a dílo zažilo premiéru až v dalším, tentokráte již posledním Hoffmannově působišti.

Osou příběhu je láska rytíře Huldebranda ke dvěma ženám, šlechtické Berthaldě a éterické vodní víle Undině, která vyrůstala jako nalezenec v rybářské rodině. Opera dosáhla velmi dobrého úspěchu (14 představení, ač část pramenů uvádí, že opera byla přijata jen vlažně) v berlínském Schauspielhausu roku 1816. Bohužel opět do Hoffmannových osudů zasáhl osud. Při požáru divadla shořela celá výprava k opeře včetně nákladné scénografie předního výtvarníka Karla Friedricha Schinkela, který také poprvé předvedl berlínským divákům vodopád na scéně. Tato ztráta definitivně odvedla Hoffmanna ze světa hudby do literatury. I když i pak příležitostně komponoval, většina děl již zůstala nedokončena či jen v náčrtu. Undine pak chtělo uvést několik divadel, včetně plánovaného nového nastudování v Berlíně. Ještě za života skladatele byla ale jen neúspěšně uvedena v Praze 1821. Dílo ovšem nabylo značné proslulosti v uměleckých kruzích, velmi ho oceňoval například Carl Maria von Weber, a je považováno za průkopnický opus německé romantické opery s výraznou tematizací živlů.

Hoffmann spisovatel

Hoffmannova literární tvorba je předmětem trvalého výzkumu a nezměrného množství výkladů. Jeho prozaické dílo ovlivnilo celé generace autorů již od publikace první povídky Rytíř Gluck (1808), nejprve v německojazyčné oblasti a pak i celosvětově. Ruští satirikové i realisté (Gogol, Gercen, ale i Dostojevskij, Černyševskij a mnoho dalších) obdivovali jeho pohled na maloměsto a jeho obyvatele. Fantastičnost próz a výstřední tematika pak hluboce ovlivnila generaci ztracených básníků (zejména Baudelaira a Rimbauda) i autory „hrůzy“ jako byli Poe, Stevenson nebo Villiers d´Isle-Adam. Podle názvu jeho povídkové sbírky se pojmenovala i literární skupina Serapionovi bratři, kam patřil Fedin, Zoščenko a další. Hoffmannův vliv nacházíme i v dílech Thomase Manna (román Doktor Faustus) a u celé řady dalších spisovatelů. Hoffmannovo pojetí bytosti automatu a umělého člověka pak formovalo ideje vědecko-fantastické literatury 20. století.

Jeho prozaické dílo se sestává z řady povídek, sbírek próz (uspořádaných v některých případech z již vydaných děl) a několika románů, a také z umělecké esejistiky, kde nalézáme i statě k problémům libreta a opery jako divadelního útvaru. Samostatně byli vydány i svazky hudebních kritik. Mnoho Hoffmannových literárních je inspirováno hudbou, jak námětově, tak strukturálně, když vychází z různých hudebních forem. Jeho nejslavnější povídky (autorem označované jako novely) Rytíř Gluck, Kreisleriana nebo nepřekonatelný povídkový příběh Don Juan jsou odrazem jeho vášně pro hudbu, magičnosti hudebního prožitku i spojení fantastična s realistickým prostředím.

Pro přímý vztah ke světu hudby přilákaly četné Hoffmannovy prózy hudební skladatele, kteří využili jejich náměty pro operní nebo baletní díla. Mnoho již bylo napsáno o vztahu Hoffmanna a Richarda Wagnera, který využil motivy z povídek Kampf der Sänger (Zápas pěvců) pro libreto Tannhäusera a z novely Meister Martin der Küfner (Martin, mistr bednářský) pro zápletku Mistrů pěvců norimberských. Charaktery z Bludného Holanďana jsou přinejmenším ovlivněny Hoffmannovým literárním viděním. Mezi nejslavnější díla inspirovaná Hoffmannovými prózami patří i balet Coppéllia (1870) Lea Delibese s motivy z povídky Der Sandmann (Pískař) a Petr Iljič Čajkovskij pak pro balet Louskáček (1892) využil povídku Louskáček a Myší král.

Z dalších zhudebnění 19. století uveďme několik děl s motivem automatické loutky z téže povídky jako byli velmi populární komická opera Adolpha Adama Norimberská loutka (1852), Pepita or The Girl with the Glass Eyes (Pepita aneb Dívka se skleněnými očima, 1886) amerického skladatele Edvarda Solomana nebo Audranova opereta Loutka (1896). Z motivů několika jeho povídek také těží libreto Offenbachovy operety Král Karotka (1872), parodujících mimo jiné pruský dril. Ve dvacátém století se pak Hoffmannových literárních látek ujali libretisté a skladatelé s hlubším intelektuálním zaujetím a vznikla díla, které kongeniálně tlumočí Hoffmannovův literární jazyk a originálnost jeho próz. Především opery Princezna Brambilla (Princessin Brambilla, 1909) Waltera Braunfelse, Die Brautwahl (Ženitba, 1912) Ferruccia Busoniho, Cardillac Paula Hindemitha (1926, ve výrazném přepracování pak 1952) a I capricci di Callot, (1942) Gian-Francesca Malipiera přenášejí díla, vzniklá na základě povídek, již v autorské celistvosti námětu a v odpovídající groteskní nebo hrůzostrašné atmosféře.

I po druhé světové válce vznikly opery podle Hoffmannových próz, například německý skladatel zkomponoval roku 1958 Das Bergwerk von Falun (Doly ve Falunu), která zažila slavnostní premiéru na salcburském festivalu roku 1961. Tuto látku ostatně chtěl komponovat i mladý Richard Wagner. Vícekrát byla zhudebněna pohádkově-fantaskní předloha Der goldene Topf (Zlatý hrnec) ve stejnojmenných operách německých skladatelů Wilhelma Petersena (1941) nebo Eckeherda Mayera (1989). Zřejmě zatím posledním operním zhudebněním povídky Pískař je opera Der Sandmann švýcarského skladatele Andrei Lorenza Scartazziniho s premiérou roku 2012 v Bazileji. E. T. A. Hoffmann ale vstoupil i na muzikálovou scénu. Manfred Knaak zkomponoval muzikál Das Collier des Todes (Náhrdelník smrti, 2007) podle novely Slečna ze Scuderi a berlínská hudební skupina Coppelius (samozřejmě inspirovaná jménem z Hoffmannovy předlohy) uvedla steampunkovou operu Klein Zaches genannt Zinnober (Zachýsek, zvaný Rumělka) roku 2015 v Gelsenkirchenu.

Nepřekonatelným a zásadním dílem světového operního repertoáru pak zůstávají Hoffmannovy povídky Jacquese Offenbacha, jedno ze skladatelových posledních děl. Imaginativnost této opery stále láká současné inscenátory i diváky. Opera, komponovaná skladatelem pro něho v relativně dlouhém období 1873–1880, zažila premiéru roku 1881 v Paříži. Je to také zřejmě dílo, které prošlo největším počtem úprav ze všech operních děl vůbec. Libreto ovšem přímo nevzniklo na základě Hoffmannových povídek, jak by snad napovídal název. Libretisté Michel Carré (ten roku 1872 zemřel, ale na přání přítele Barbiera je trvale uváděn jako spolulibretista) and Paul Jules Barbier využili vlastní úspěšnou divadelní hru (s premiérou roku 1851), ve které zkombinovali náměty z povídek Pískař, Rada Krespel a Dobrodružství silvestrovské noci. Pro rámcový příběh v prologu a epilogu využili motivy z dalších Hoffmannových povídek Don Juan a Společnost ve sklepě, částečně také prózy Zlatý hrnec a Zachýsek, zvaný Rumělka. Z historie libreta je třeba uvést, že první verze byla určena pro francouzského skladatele Hectora Salomona, jehož prý dokončená verze nebyla nikdy uvedena.

Hoffmann výtvarník

Jen málo prostoru se dostalo Hoffmannově třetímu talentu. Byl velmi zručný kreslíř. Řadu jeho kreseb uchovává Staatsbibliothek Bamberg. V některých zachytil i náměty z divadelního provozu, portréty osobností. Nejznámější z jeho kreseb ale zůstává mnohokráte reprodukovaný autoportrét. V průběhu angažmá u divadelních společností se pak věnoval i dílčím návrhům scénografií i jejich praktickému provádění, řemeslu divadelního malíře.

Osobnost i mnohovrstevná tvorba E. T. A. Hoffmanna bude vždy inspirovat umělce a přitahovat čtenářskou pozornost. Jako umělec měl ještě před Richardem Wagnerem nejlepší předpoklady naplnit principy až později definovaného Gesmatkunstwerku. Bohužel autocenzura mu bránila psát si vlastní libreta. Možná tak světová opera ztratila výrazné možnosti zcela výjimečných děl …