Petr Zeman v Jazzotéce: Kytara je děsná bestie

Jako svoji hudební vizitku pustil host úpravu skladby Keithe Jarretta Memories Of Tomorrow z alba STAND(ards) UP, které natočil v roce 2020 spolu s vibrafonistou Radkem Kramplem. Dodejme, že na baskytaru tu hraje Filip Spálený a na bicí Jan Červenka.

„Ono je to takové netypické vzhledem k tomu, co jinak dělám. Od začátku jsem ve skladbě vnímal názvuky country, i když netuším, jestli to tak Keith Jarrett chtěl. Můj vztah ke country, české zejména, je přitom velmi ambivalentní. Proto jsem se na skladbu, kterou Radek Krampl rád hrává, chtěl podívat z tohoto žánrového úhlu,“ vysvětluje Petr Zeman.

Hostitel Martin Brunner vnímá kytaristu spíše z „jazzrockového úhlu, to kvůli vyšťaveným sólům, která hrál s Contrabandem Milana Svobody“. Na což Petr Zeman reaguje konstatováním, že v posledních letech se už věnuje spíše jazzu než fusion:

„Jazzrockové polohy byly dány spíše dobou. Raději vnímám jazz jako jednu muziku. Jak to říkali Tonda Viktora nebo Karel Velebný, když mě kdysi učili – je to harmonie, rytmus, melodie, nic jiného. Barvy i forma jsou spíše sekundární věci. Ono se to dnes hodně nadužívá, co se týče formy a různých exotických vlivů, ale vlastně je to jednoduché. Nějaká basová linka, nějaký akord a nějaká melodie a jestli se to hraje na ten či onen nástroj, je v zásadě úplně fuk.“

Host s humorem vysvětlí i důvod posunu ve zvuku: „Jelikož už jsem starší a línej, vrátil jsem se k čistému zvuku. I když při některých performancích to (kytarový syntezátor nebo zkreslení) používám, upřednostňuji jednoduchost. Vracím se k ocasu, točím se dokolečka jako pes za oháňkou.“ 

Nemám rád hlučno

Hostitel a host se shodnou na inspiraci výtvarným uměním, jeho volností: „Hudba by neměla být svázaná, zbytečně se stylizujeme do nějakých škatulek. Výtvarníci mě celý život inspirovali také tím, že mívají určitá období. Třeba modré období a tak. Moje používání kytarových efektů a kytarového syntezátoru bylo také takovým obdobím. Nyní mám občas i akustické období, kdy si hraji na akustickou kytaru.“

Jako první skladbu ze svojí jazzotéky Petr Zeman vybere melodii Human Nature ve verzi od Milese Davise: „Úžasná ukázka, jak se dá popová skladba udělat nádherně. Jde o věc, která mě dostala od prvního momentu, kdy jsem ji uslyšel. Jazzrock pro mě nezačal McLaughliem a spol., i když také. Byla pro mě ale strašná rána, když jsem si někdy ve čtyřiadvaceti uvědomil, že jazzem lze vyprodávat i stadiony, že to není jen hudba pro pár intelektuálů.“

Kytarista Petr Zeman|foto:Petr Vidomus, Český rozhlas

Když dojde na logickou otázku Zemanových kytarových vzorů, odpoví host, že je to u něj „divné“, protože začal rovnou jazzem:

„S muzikou jsem začal pozdě, v osmnácti, devatenácti letech. Protože jsem byl ze sportu zvyklý trénovat a makat, a najednou jsem nemohl ze zdravotních důvodů dělat nic, hledal jsem, co by mě naplňovalo a netrápil se. Tehdy jsem narazil na kompilaci Velcí jazzoví kytaristé (Supraphon, 1975), kde byli všichni ti bopoví velikáni jako Barney Kessel a Wes Montgomery. Čuměl jsem na to a řekl si, že tohle je přesně ono. To je práce na celý život, to se nikdy nenaučím, a proto mě to nikdy nepřestane bavit! Což se přesně potvrdilo. Je mi o čtyřicet víc a pořád to neumím.“

„Pochopitelně jsem pak začal objevovat i nějaké ty jazzrocky a také Jimiho Hendrixe, a je pravda, že už v pubertě jsem chodil třeba na koncerty SBB, na Jazz Q, tedy na jazzrock,“ upřesňuje Zeman. „Moc jsem ale nesjížděl rockové věci. Obecně nemám moc rád hlučno.“

Volba kytary jako životního nástroje přitom měla jednoduchý důvod: „Jednu kytaru jsem už doma měl, asi jsem na ni uměl pár akordů. Měl jsem navíc tehdy hloupý pocit, že kytara bude jednoduchá a naučím se na ni snáz než třeba na klavír. Což je blbost, protože kytara je děsná bestie.“

Pořad pokračuje skladbou Shinola Johna Scofielda, ale zdaleka nekončí. Kompletní Jazzotéku v Petrem Zemanem poslouchejte buď v červnové premiéře, nebo kdykoliv později ze záznamu.