ROZHOVOR: Michaela Merglová, 1. část

Úvodem je nutné říci, že tento rozhovor vznikal opravdu, ale opravdu dlouho! Až to skoro vypadalo, že nikdy nevyjde. Obě účastnice, tedy spisovatelka i redaktorka se ale nakonec pochlapily a dotáhly vše do zdárného konce. Moničiny otázky byly velmi konkrétní a Míša Merglová by měla na svůj písemný projev mít zbrojní pas – je opravdu nebezpečný a velmi důkladný protihráč. Což se nevylučuje se zajímavým obsahem sdělení! Užijte si čtení o lecčems a příští týden si přijďte přečíst druhou polovinu téhle zajímavé rozpravy nejen nad knihami.

Míša Merglová má na svém kontě tři úspěšné knihy žánru meče a magie (Píseň oceli, Píseň severu, Prokletá věž) a také nespočet povídek. Tak jsme si popovídaly o tom, kdy vyjde pokračování příběhů Minangara a Cuchenana, jaké jsou její další spisovatelské plány, ale i o tom, jak je těžké vydat v Česku knihu, o tom, co čte, co dělá ve volném čase nebo kde bere při psaní inspiraci...

1. část

Čtenáře jste zaujala knihami Píseň oceli a Píseň severu. Kdy se čtenáři můžou těšit na pokračování?

Pokud všechno půjde dobře, tak by mohlo vyjít v zimě nebo příští rok na jaře. Momentálně knihu píšu.

Obligátní otázka, kde se vzali Cuchenan s Minangarem? Kdo a co bylo inspirací?

Jsou to postavy, které se mi vznášely v hlavě hrozně dlouho. Cuchenan je prototyp klasického hrdiny s mečem a Minangara jsem nosila v podvědomí už od nějakých patnácti. Měla jsem hodně ráda Villona a jeho básně. Na střední škole mě bavilo číst střípky o jeho životě a o tom, jaký byl, a celkově mě fascinovali bohémští básníci. Takže Minangar vykrystalizoval z tohoto podhoubí.

Když jsem začínala s účastí v literárních soutěžích, napsala jsem do jedné z nich povídku o Cuchenanovi a Minangarovi a získala jsem za ni ocenění. Byl to pro mě v postatě začátek všeho, začala jsem pak publikovat a víc psát, a tito hrdinové byli u toho. I proto se teď chystám jejich příběh ukončit a symbolicky se tak vrátit na začátek.

Takže třetí kniha bude poslední?

Bude. Dalo by se tam asi teoreticky pokračovat dál, ale uvidím, jaké budou ohlasy a jak se mi bude chtít. Každopádně v tuhle chvíli myslím, že tato kniha bude poslední.

Často vás v recenzích k Písni oceli a Písni severu obviňují, že Cuchenan a Minangar jsou kopie Sapkowského Geralta a Marigolda? Jak tohle vnímáte vy?

Už jsem si na to zvykla, je to reakce, kterou dostávám často. Zaklínač je notoricky známý a rozhodně nepopírám, že tam nějaká inspirace bude. Četla jsem ho, když mi bylo asi čtrnáct nebo patnáct, ale popravdě už si ho vůbec nepamatuju. Je ale možné, že jsem si podvědomě nějaké motivy zapamatovala, a když jsem potom vymýšlela vlastní příběh, vypluly na povrch.

Mojí vědomou inspirací byly příběhy od Davida Gemmella a keltské mýty. Mám hodně ráda keltskou mytologii, takže jsem si řadu věcí půjčila nebo různě parafrázovala. Pokud ale v mých knihách někdo spatřuje Geralta a Marigolda, je to v pořádku. Knížky čteme na základě zkušeností, které máme, na základě unikátního pohledu na svět, takže si myslím, že je naprosto legitimní, když v nich někdo najde Zaklínače.

Ty knihy jsou poměrně vtipné. Jak ty vtipy vymýšlíte? Je to spontánní nebo naopak nad tím přemýšlíte, aby to dobře vyznělo?

Znám spoustu autorů, kteří rozmýšlí, kde by měla být akční scéna, kde by měl být vtip, ale já to takhle nedělám. Knihy píšu intuitivně, jak mi přijde, že by to mělo být správně. Samozřejmě potom hodně přepisuju, protože ne vždycky to napoprvé funguje, ale většina dialogů mezi Minangarem a Cuchenanem je hodně organická. Prostě sednu a postavy si začnou povídat. Zní to psychoticky, protože ty postavy žijou v mojí hlavě a jsou z mojí hlavy, takže si v podstatě jenom povídám sama se sebou, ale pro mě to opravdu funguje tak, že nahodím nějaké téma, dialog se rozjede a postavy už si povídají samy.

Jak vymýšlíte jména? Kde se inspirujete? Přece jen Raík, Minangar apod. nejsou úplně obvyklá jména...

Zrovna Minangara si nesu od těch patnácti, kdy jsem si ho tak pojmenovala, a je to taky jediné jméno, které tam trčí jako vztyčený prostředník. Zbytek jsou převážně irská, keltská, občas i skotská jména, hodně parafrázovaná. Pocházejí většinou z mytologie. Cuchenan je vyloženě ukradený z irských mýtů a v původní verzi se jmenoval Cúchulainn.

Druhá kniha jejich příběhů byla o dost temnější než ta první. Bude to ještě víc gradovat?

Trojka se jmenuje Píseň války, takže gradace tam bude. Příběh mám vymyšlený od začátku, takže ten, kdo četl první díl a pochytil náznaky určitých věcí, tuší, co se bude dít. A že to nebude pěkné.

Takže už jste od začátku plánovala, že to bude trojdílná série?

Původně jsem plánovala, že to bude jedna kniha. Pak měla najednou milion znaků a já zjistila, že to asi nebude jedna kniha, takže jsem ji rozdělila na dvě a myslela jsem, že tím to hasne. No, a ve dvou třetinách druhé knihy jsem zjistila, že budou nakonec tři. Příběh už se ale uzavírá, takže touto už budu opravdu končit.

Písně jsou napsány trošku zvláštním stylem. Není to jednolitý příběh, je to rozděleno na jakési epizody. Skoro by se někdy dalo říct, že by to mohly být povídky. Byl to záměr?

Ono to vzniklo z povídek. V době, kdy jsem psala do soutěží, jsem napsala celkem tři povídky s těmito hrdiny a ty potom v různé podobě skončily v knihách. Původní záměr byl, že budu mít několik provázaných epizodek, které na konci vygradují velkým příběhem. Akorát těch epizodek nakonec vykrystalizovalo poměrně hodně. Něco by asi fungovalo jako jednotlivé povídky, ale už ve druhé knize se to začíná svazovat v příběh, který je velký a nedá se rozdělit do epizodek. Zatím jsem na to měla rozporuplné reakce a někteří čtenáři nebyli úplně nadšení. Doufám, že s třetí knihou lidé budou spokojenější, protože je v ní celkový spojující rámec.

Máte do budoucna nějaké další literární plány kromě dokončení této série?

Momentálně mám odevzdaný jeden rukopis. Vždycky, když dopíšu Píseň, potřebuju si trošku odpočinout a proložit to menším projektem. Tím si provětrám hlavu.

Jaký je to žánr?

Je to fantastika, s detektivní zápletkou, skoro současnost, respektive velice blízká alternativní budoucnost. Víc ale zatím nemůžu prozradit.

Plánujete se někdy vrátit k Prokleté věži a jejím hrdinům?

Ne, vůbec. Lidé se mě na to hodně ptají, protože se jim zdál konec otevřený, ale za mě je příběh těch hrdinů odvyprávěný. Docela se mi ale líbil ten svět, když jsem si s ním hrála, takže jsem si říkala, že bych se do něj časem ráda vrátila. Před nějakou dobou jsem dokonce začala psát román ze stejného světa, s jinými hrdiny, ale zatím jsem ho nedopsala. Uvidíme, jestli se k němu časem vrátím.

Píšete tedy víc románů zároveň? Nebo píšete jeden, ukončíte ho a píšete další?

Většinou mám jeden, který ukončím, a pak píšu další. Akorát zrovna v tomto případě ten román nabral směr, který se mi úplně nelíbil a nebyla jsem si jistá, co s tím dál, tak jsem ho odložila. Třeba mě časem napadne nějaký lepší způsob, jak to vymyslet.

Obě Písně i Prokletá věž jsou ve formě audioknih. Jak probíhá výběr interpreta? Podílíte se na výběru?

Většinou se vyberou tři čtyři hlasy a pošlou se do nakladatelství a k autorovi, jestli si myslí, že budou ke knize sedět. Já jsem věřila v tomhle směru Audiotéce a svému nakladatelství. Pro Písně vybrali Jana Medunu a poslali mi první kapitolu, kterou namluvil. A byl excelentní. Měla jsem z toho hroznou radost, protože to je opravdu krásné a mám pocit, že tomu dodal o dimenzi víc.

Já se psaním neživím, začalo to tím, že si ve svém kamrlíku prostě píšu něco pro radost, a už to, že lidé za knihu platí v papírové podobě, aby si ji mohli přečíst, mi chvíli trvalo přijmout jako skutečnost. Ale teď se k tomu přidala úplně nová vrstva, kdy někdo platí profesionálovi, který se živí svým hlasem a svou dramatickou tvorbou, za to, aby načetl mou knihu. Člověk z toho cítí obrovskou pokoru, když si uvědomí, že to, co já jsem začala psát v podstatě pro vlastní zábavu, je najednou zpracované na absolutně profesionální úrovni někým, kdo hraje ve Vinohradském divadle. Byla jsem z toho nadšená. Začala jsem se cítit strašně zahanbeně, když jsem poslouchala první scénu. První scéna mojí knihy je, jak jsem zapomněla a bylo mi připomenuto touto audioknihou, scéna, kde Minangar pígluje nějakou paní na seně. To byl moment, kdy jsem se cítila úplně rudá hanbou a říkala jsem si: „Bože můj, chudák pan Meduna“, ale jinak jsem byla nadšená.

Vaše knihy mají velmi zajímavé obálky, kdo je ilustruje? Jste zapojena do výběru ilustrátora a ilustrací?

Obrovská výhoda Nakladatelství Epocha, kde vydávám, je, že hodně zapojují autory do všech procesů spojených s knihou, včetně ilustrací. Dostala jsem možnost si říct, co by se mi líbilo na obálkách a vždycky jsem věděla, že mi ilustrace bude dělat Žaneta Kortusová, s kterou nakladatelství spolupracuje už dlouho. U první knihy jsem našla na internetu jednu ilustraci, která se mi líbila, poslala jsem jí to jako referenční obrázek, a poprosila ji, jestli by to celé mohla udělat v zelené. Žaneta pak přišla s návrhem, z něhož jsem byla nadšená.

U Prokleté věže jsem si nebyla vůbec jistá, co by mělo být na obálce, a tak jsem řekla, jestli by to prostě nějak nahodili. Žaneta tam dala holku a věž, a pak se upravovaly jenom nějaké drobné detaily typu přesunout pozici ruky a malinko upravit výraz obličeje.
U Písně severu jsem na obálce chtěla nějakou velkou obludu, ale v knize není moc konkrétně popsaná. A Žaneta si s tím pěkně vyhrála. Spolupráce s ní probíhá velmi dobře. Kresby dělá velmi intuitivně a hezky.

Druhou část rozhovoru si můžete přečíst ZDE.

Michaela Merglová (*1990)
Plzeňská rodačka debutovala povídkou Tři bratři (Kočas 2015), byla třikrát pasována na Lady řádu fantasy v soutěži O nejlepší fantasy a v roce 2017 se stala i nositelkou meče. Uspěla také v literárních soutěžích Žoldnéři fantasie s povídkami Jestřábice (antologie Odvrácená strana světa, 2017), Poslední z královrahů (antologie Na stopě zločinu, 2018) a Trnité přátelství (antologie Světy za branami, 2019) nebo CKČ s povídkou Sen v písku (Mlok 2017). Její texty se objevily také v nesoutěžních antologiích, naposledy Ve stínu magie (Epocha, 2019), nebo v Pevnosti - Budeme si hrát (Pevnost 02/2019). I když už vyzkoušela různé  žánry, nejradši se vrací ke klasické fantasy meče a magie. Kromě psaní spolupracuje jako recenzentka s časopisem Pevnost, žije v Praze a pracuje v reklamě, a když ji všechno štve, staví se na józe na hlavu.