Do Prahy se řítí Metallica. Připomeňte si, jak měnila hudební svět album po albu

Ride The Lightning (1984)

Ride The Lightning (1984)Zdroj: Se svolením Megaforce Records

Kdo k hudbě Metalliky přistoupil až po vydání černého alba, pro toho bude nejspíš začátkem té skutečné Metalliky až deska Ride the Lightning. Konkrétně díky první nesmrtelné hymně, kterou kapela složila – For Whom the Bell Tolls. Otevírají ji temné zvony, následuje neskutečně silná melodie, kterou fanoušci Metalliky poznají mezi tisíci podobnými. Přidávají se hutné riffy, tam, kde by běžně začal již vokál, tam si Metallica vystřihne ještě další melodickou linku na sólovou kytaru… a pak další riffy. Hetfieldův vokál začíná diktovat až po dvou minutách (!). A pak přichází zlověstný refrén For Whom the Bell Tolls, tedy Komu zvoní hrana.

Metallica tu poprvé naznačuje svou hlavní sílu: schopnost těžká témata, tragédie a smutky zabalovat do kouzelných a atraktivních mellodií, aniž by ztrácela na hutnosti a brutalitě.

Do Prahy se vrací festival Prague Rocks. Po Ozzym přiveze Metallicu

Ostatně totéž platí hned pro následující hymnickou baladu Fade to Black, která od melodického vybrnkávání postupně roste v našláplou metalovou smršť.

Metallica na druhém albu přišla oproti debutu s razantně jiným zvukem, na němž se výrazně podepsala změna studia (kvartet nahrával v Dánsku). A přišel se sebejistou verzí metalu, která má potenciál oslovit masy. A o její sebejistotě vypovídá i to, že si na albu vystřihla téměř devítiminutovou instrumentálku The Call of Ktulu, na svou dobu neslýchaný experiment.

Master of Puppets (1986)

Master of Puppets (1986)Zdroj: Elektra, se svolením

Datum 3. března 1986 patří k nejdůležitějším datům hudební historie. Metallica vydala své třetí album nazvané Master of Puppets a vše, co zaznělo o desce Ride the Lightning, platí pro Master of Puppets. Jen ve stonásobném provedení.

Metallica vytvořila radikální protiválečnou desku, kde je vše na svém místě od obálky po poslední tón. Je tu agresivita, silné melodie, působivé texty s mimořádnými metaforami. Navíc za více než 25 let od vydání na té desce nezestárlo vůbec nic, což je takřka neuvěřitelné.

Album ve své době znamenalo průlom pro celou trashmetalovou scénu, která se díky němu stala mainstreamem.

Pro Metalliku album také znamenalo bod zlomu, a to hned dvakrát. Kromě nepopiratelného úspěchu a proměnu v jednu z největších kapel světa se po vydání desky musela Metallica vyrovnat také s ohromnou ztrátou. Během turné totiž při dopravní nehodě zemřel basák Cliff Burton, který do velké míry stál za úspěchem celé kapely (mimochodem v samém začátku kapely se všichni členové přestěhovali do San Franciska jen proto, aby mohli dál hrát s Burtonem).

Je ostatně zajímavé, že právě post basáka je v Metallice poněkud zakletý, protože Burtona vystřídal Jason Newsted, který později z kapely také odešel.

… And Justice for All (1988)

… And Justice for All (1988)Zdroj: Elektra, se svolením

Neprávem poněkud opomíjená deska, a to jen ze dvou důvodů: nebyla tak dokonalá, jako Master of Puppets (což byl ale dost absurdní požadavek), ani tak přelomová a úspěšná jako následující Black Album.

Přesto pro mnohé je právě … And Justice for All nejlepším albem Metalliky. Důvodů je celá řada, ale tím hlavním je smrtící tempo desky, o které se stará kapelník Lars Ulrich za bicí soustavou. Tato deska patří mezi nejvýraznější ukázky bubenického umění v metalu, což se bohužel nedá říct o baskytaře, která tu je naopak trestuhodně podceněná (což vůči nováčkovu Jasonu Newstedovi nebylo úplně fér).

A pak tu jsou ještě dva další důvody, a to skladby … And Justice for All a pak One, která pro mnohé zůstává nejlepší nahrávkou, kterou Metallica vydala.

Za … And Justice for All byla Metallica vůbec poprvé nominována na Grammy v podivné kategorii nejlepší výkon v metalu či hard rocku. A porazili ji Jethro Tull, což je dodnes vysmívané rozhodnutí americké hudební akademie.

Naštěstí si Metallica o rok později odnesla cenu za videoklip ke skladbě One v nově ustavené metalové kategorii. Byla to pro největší kapelu svého žánru vůbec první Grammy.

(The Black Album) (1991)

(The Black Album) (1991)Zdroj: Elektra, se svolením

Další zásadní datum hudební historie je 12. srpen 1991. Tehdy se objevilo páté album Metalliky, které nemělo žádný titul a obvykle se o něm píše jako albu Metallica či albu s titulem The Black Album (neboli o Černé album).

Metallica, do té doby nezpochybnitelná vládkyně metalových vod, se rozhodla změnit hru a vydat se vstříc všem. Namísto metalu nabídla poctivý rock, přitom nešlo o zásadnější revoluci, jako spíš o logickou evoluci.

Již třicátníci dospěli, shodili hřívy a odložili povrchní agresivitu. Ale jinak to byla stále Metallica se silnými melodiemi, chytrými kompozicemi písní a s emočními katarzemi, které najednou byly srozumitelné i pro rozhlasové publikum. Stejně tak se texty rozšířili a pamflety zkorumpované politiky a velké koncepty nahradila introspekce, vnitřní konflikty, tolik pochopitelné všem.

Guns N’ Roses v Praze. Rockové legendy slibují rekordně dlouhý koncert

Metallica podobně jako Nirvana se stala hvězdou televize MTV, kde najednou tvrdá muzika oslovovala desítky miliony posluchačů.

Black Album je přirozeně komerčním vrcholem Metalliky, prodalo se jej podle odhadů 31 milionů kopií (a to ještě v době klasických fyzických nosičů, tedy tento počet nezahrnuje digitální prodeje). A pro zajímavost: v roce 2019 právě toto album prolomilo hranici 550 týdnů v prestižní albové hitparádě Billboard 200. To se doposud povedlo jen albu The Dark Side of the Moon od Pink Floyd.

Load (1996)

Load (1996)Zdroj: Elektra, se svolením

Evoluce pokračuje. Ale s albem Load nastává také podivné koketování Metalliky se žánry jako je country a folk, což jí mnozí fanoušci neodpustili. „Podle mě právě tohle je to, co musíme dělat. Zkoumat, co všechno dokážeme. Jakmile přestaneme objevovat a zkoumat, umíráte,“ prohlásil Lars Ulrich nejspíš i trochu v reakci na nelibost části fanouškovské základny. Nicméně ani kritikům se však deska příliš nelíbila a recenze desky byly kulantně řečeno „smíšené“.

Komerčnímu úspěchu desky to však nijak nebránilo. Load se ihned po vydání dostal na první místo prodejního žebříčku a zůstal tam následující čtyři týdny. A stejná situace nastala ve většině zemí. Úspěch Loadu bylo potvrzením jednoho: Metallica se stala největší kapelou světa a mohla si dovolit nahrát téměř cokoli.

Přes celkový kolísavý výsledek tu pak na ploše téměř 80 minut (nejdelší album Metalliky) najdeme i několik skutečně povedených songů, které se zařadily do zlatého fundusu kapely v čele s Hero of the Day, Until It Sleeps a Bleeding Me. Největším hitem desky se však stala skladba Mama Said, v níž se frontman kapely James Hetfield vypsal ze svého komplikovaného vztahu s matkou. Tuto píseň podle dostupných údajů Metallica jako skupina nikdy nehrála na koncertě naživo.

Reload (1997)

Reload (1997)Zdroj: Elektra, se svolením

Metallica jako instituce. Tak lze vnímat vydání desky Reload, která následovala pouhý rok po vydání Loadu. Už předchozí deska byla s téměř 80minutovou stopáží těžkým soustem a naznačovala nedostatečnou soudnost kapely. Deska Reload v tomto trendu pokračovala.

Opět tu je téměř 80 minut hudby, opět značně kolísavé kvality od nadupaného tracku Fuel připomínající nejlepší momenty kapely přes zajímavé a velmi povedené experimenty (The Memory Remains) a skvělé balady (The Unforgiven II) po zcela zapomenutelné písně, které jsou téměř všechny ostatní.

Na rozdíl od prvních pěti desek, které dodnes lze poslouchat od začátku do konce, jsou právě Load a Reload již spíše švédským stolem, kde si sice vybere každý, ale na celku si pochutná jen málokdo.

OBRAZEM: Imagine Dragons v Praze zahráli osvědčené hity i novinky

Nicméně je důležité celou desku zasadit do kontextu. Druhá polovina devadesátek rockové muzice příliš nepřála a většina slavných kapel se buďto rozpadla, přestala vydávat desky, nebo se pokusila naskočit na módní elektronickou vlnu. Metallica však byla na absolutním tvůrčím vrcholu, což vedle desek Load a Reload naznačují ještě desky Garage Inc. (vydaná v roce 1998, tedy rok po Reload) a hlavně živák S&M neboli Symphonic & Metallica, který představil metalové hymny ve zcela novém a velmi atraktivním pojetí.

Tuto čtyřletku lze tak označit také za pokus Metalliky prosazovat své vize světu navzdory. A vlastně uspěla, protože dodnes patří k největším kapelám světa a zná ji doslova každý.

St. Anger (2003)

St. Anger (2003)Zdroj: Elektra, se svolením

Po několika odbočkách se Metallica s tradiční řadovkou plnou nových skladeb přihlásila až šest let od vydání Reload. St. Anger přinesl řadu změn. Ta nejviditelnější se odehrála na postu basáka (opět), když Jason Newsted kapelu opustil a nový basák oficiálně neexistoval. Metallica tak St. Anger oficiálně nahrála jako trio, ačkoli ještě před vydáním desky byl novým basákem kapely vybrán Robert Trujillo, mimo jiné spolupracovník Ozzyho Osbourna.

St. Anger patří opravdu k podivným deskám, kdy se velké kapely velmi snaží o příliš mnoho protichůdných cílů a výsledek je… místy skvělý, ale jako celek problematický.

I po téměř dvaceti letech od vydání doslova trhá uši to, jak má Lars Ulrich nazvučená bicí. Něco tak podivného se u velké kapely nestává. Zní to jako chyba, ale vzhledem k velikosti a profesionalitě kapely jde zjevně o záměr. A v nejlepších momentech podivné nazvučení směrem k etnickým bubínkům dokonce i funguje. Hlavně v titulní a úvodní píseň St. Anger, která svou agresivitou, ale i sofistikovanou skladbou připomíná nejlepší momenty kapely (a také za ni Metallica dostala jednu ze svých celkem osmi Grammy).

Nicméně celkově kritici desku trhali za to, že jde o příliš rozháranou desku, která má své momenty, ale více hlušiny. Nicméně důležitý byl jeden postřeh: Metallica podle jednoho kritika na desce zase hraje s vášní. A to bylo pro kapelu, která trochu vykazovala únavu materiálu, strašně důležité.

Death Magnetic (2008)

Death Magnetic (2008)Zdroj: Se svolením Warner Bros.

Mělo jít o návrat na vrchol. Death Magnetic byla vytvářena s tím, že půjde o velké album. Sledujte sami. Kapela opět fungovala jako kvartet a Robert Trujillo se projevoval jako mimořádně přínosný nový člen kapely (a to nejen kvůli své netradiční hře na basu na koncertech).

Desku produkoval zázračný Rick Rubin, který má na kontě celou řadu přelomových desek a spoluprací s největšími kapelami a interprety světa. Navíc Death Magnetic vyšla u Warner Bros., jedné z nejvlivnějších hudebních společností světa. Navíc se Metallica pokusila vrátit k trashmetalovým kořenům.

Eric Clapton zahrál v Praze největší hity. Nabídl i překvapení na závěr

A v neposlední řadě album provázela neuvěřitelně monstrózní kampaň, jejíž součástí bylo například i vydání počítačové hry Guitar Hero se skladbami Metalliky.

Reakce na album byly vlastně pozitivní. Kritici i fanoušci ocenili odklon od zvukových experimentů na St. Anger a návrat zvuku pro Metalliku přirozenějšího. Nicméně deska již vyšla v době, která nepřála ani velkým deskám, ani metalovému žánru. Prodeje alb v této době kolabovaly nejen kvůli pirátství (s nímž Metallica dlouhodobě bojovala), ale i kvůli celé proměně paradigmatu hudební branže. A tak se Death Magnetic sice hned po vydání dostala na čelo prodejní hitparády, prodaly se jí miliony kusů, což se již často neděje, ale přehnaná očekávání nenaplnila. Navíc kromě skladby The Unforgiven III, která navazuje na dvojici hitů kapely, příliš skladeb z této desky nezlidovělo.

Hardwired… To Self-Destruct (2016)

Hardwired… To Self-Destruct (2016)Zdroj: Se svolením Warner Bros.

U prozatím poslední desky Metalliky musím začít osobně. Od dětství jsem byl velkým fanouškem Metalliky, a to dokonce všech rovin její tvorby. Nicméně již po vydání St. Anger mé nadšení opadalo a zařadil jsem ji mezi kapely, které byly dobré, ale netřeba si kazit náladu poslechem jejich novinek.

A tak pro mě již Hardwired… To Self-Destruct nepředstavovala očekávanou desku. O to lepší byl dojem z jejího poslechu, při němž jsem měl zase husí kůži. A zjevně jsem nebyl sám. Deska měla nejlepší recenze možná od Černého alba, a mnozí kritici dokonce uvedli, že na albu jsou nejlepší metalové tracky Metalliky od osmdesátých let. Další společný motiv reakcí na Hardwired… To Self-Destruct pak bylo, že Metallica si zase po nějaké době užívá proces skládání a hraní.

Deska přesto přinesla nejnižší prodeje kapely, což však stejně jako u předchozí nahrávky nesouvisí s její kvalitou, ale s proměnou hudebního průmyslu, v němž se prodeje desek již téměř neřeší a vše podstatné se odehrává na streamovacích službách typu Spotify.

Bonus

Lulu (2011)

Lulu (2011)Zdroj: Se svolením Warner Bros.

Stálo by za pokus udělat průzkum mezi fanoušky Metalliky, zdali slyšeli album Lulu. Jedná se o desku, na níž Metallica spolupracovala s legendárním zpěvákem Lou Reedem, který s celým konceptem alba přišel. Deska je inspirovaná dvěma divadelními hrami německého dramatika Franka Wedekinda, který tvořil na přelomu 19. a 20. století.

Jedná se o experimentální nahrávku, která s tvorbou Metalliky nemá zvukově nic společného. Kapela tu hraje podivnou muziku v pozadí, k tomu Lou Reed deklamuje či mírně prozpěvuje vlastní texty a sem tam do nich zaševelí Jason Hetfield.

Deska již ve své době budila velké rozpaky a dodnes se neobjevila žádná skrytá kvalita, kterou by tehdy kritici či posluchači přehlédli. Tak snad někdy v budoucnu.