Boha lze najít všude, i na ulici

Koupit na e‑shopu

Podtitul novinky Bůh na ulici zní Jak jsem našel lidskost na dně společnosti. Její autor, bývalý františkán Ole Martin Holte, se v rámci sociálního projektu vydal opakovaně v převlečení za bezdomovce, vždy na několik měsíců, do ulic Osla a Kodaně, aby pozoroval život vyvrženců - lidí na okraji společnosti. Jeho postřehy o každodenním boji o přežití bezdomovců, narkomanů a prostitutek s velkou uvěřitelností a bez příkras umožňují čtenáři nahlédnout do zákoutí světa sociálně vyloučených lidí. Lidé na ulici, jak tvrdí Holte, nemyslí jen na drogy, peníze a kriminalitu. Hledají i intimitu, blízkost, přátelství a lásku. Je v nich stále přítomno člověčenství, ale životem na ulici ztratili svoji hrdost a důstojnost. Každý den, znovu a znovu, naplňují tím, aby si zajistili základní potřeby – jídlo, oblečení, sprchu, nocleh. Autor tyto lidi nekritizuje, nesoudí, nezatracuje. Říká důležitou myšlenku, která se, jak červená nit, line celou knihou: „Všichni příslušníci společnosti patří k druhu Homo vulnerabilis – člověk zranitelný. Kdybychom nebyli zranitelní, nebyli bychom lidé.“

Z norského originálu Uteligger přeložila Daniela Mrázová.

Ukázka z knihy

Bosý Hans

Na ulici jsem se seznámil s mnoha lidmi, ale jeden člověk na mě udělal obzvláštní dojem. Jmenoval se Hans. Všiml jsem si ho jednoho studeného rána před sídlem Armády spásy. Nějakých patnáct dvacet lidí, mužů i žen, tam čekalo na snídani. Na druhé straně ulice mě zaujala čísi postava. Muž držel v rukou igelitové tašky a stál k nám zády. Pohled na něj mi utkvěl v hlavě. Postava působila temně a pochmurně.

Nevypadal ten muž jako porostlý mechem a pokrytý hlínou? Jako by ho tížilo břemeno, něco těžkého ho stahovalo k zemi.

Asi za týden jsem na něj narazil znovu. Obloukové dveře vedly do hranatého průjezdu a ten dále do velkého vzdušného dvora. Ze dveří vyšel Hans.

„To jsi ty, něco na tobě je mi povědomé,“ usmál se. „Tyhle popelnice jsou vážně fajn, koukej, housky, báječný housky se sýrem, a tyhle se salámem, určitě tam neležely dlouho, dokonce s paprikou, a podívej tady, hnědý sýr, nejspíš je vyhodili včera odpoledne. Vezmi si jednu, jestli chceš.“

Posadili jsme se na prázdné basy od limonád. Mrholilo, vzduch byl studený a čistý.

Co byl ten člověk zač? Co se skrývalo za těma zářícíma modrýma očima? Cesta k jeho nitru byla svízelná. Rychle se uzavíral, pokud se hovor ubíral příliš osobním směrem. Odmlčel se, podíval se na mě s naprosto osobitým zábleskem v oku, z něhož nevyzařoval strach ani podezření, jen signalizoval, že jsme dospěli právě k tomu bodu, kde jsme dosud nebyli.

Při prvních setkáních to trvalo pouhou vteřinu či dvě. Pak zmlkl, obrátil zrak k novinám nebo se sebral a šel. Jak jsme spolu trávili čím dál víc času, brouzdali jsme ulicemi, pili kávu u Spasitele, koupili si napůl dvoulitrové balení zmrzliny, které jsme spořádali v parčíku u katedrály, tyhle okamžiky se protahovaly. Myslím, že jsme si nacvičovali blízkost, budovali důvěru.

Rozhodli jsme se, že se najíme. Hans schoval vyhozené housky na později a místo nich vytáhl chleby od Spasitele s opoceným rozměklým hnědým sýrem, který měl nejraději. Já jsem vytáhl ty svoje.

„Pamatuješ si ještě, jak jsme se viděli poprvé, asi před rokem?“ zeptal jsem se ho.

„Ne. Vážně?“

„Potkali jsme se v centru, když jsem tam nakupoval oblečení. Pohled mi padl na tvoje nohy. Vypadaly jako zuhelnatělá polena, jako kdybys měl sněť. Bylo mi tě líto. Vybíral jsi z popelnice zbytky pizzy, a tak jsem ti raději donesl z večerky dvě koblihy s vanilkovým krémem. Jenže tys je nechtěl. Řekl jsi mi, že jsou nezdravé, že koblihy obsahují příliš mnoho cukru a že pizza je zdravější. Nepamatuješ si to, Hansi?“

„Ne. Ale koblihy s krémem nejsou dobrý na žaludek. Seš z nich akorát unavenej, člověče, nemůžeš se jima živit!“

„To je sice pravda, ale tenkrát mě to hodně překvapilo, myslel jsem si, že bezdomovci berou všechno. Jenže ty jsi byl jiný.“

Hans se usmál.

„Jiný, to na mě sedí, Ole Martine, možná bych měl změnit jméno na Hans Jiný. To přece nezní špatně?“

„Zní to skvěle!“

A zatím znělo. Během následujícího roku se však s Hansem mělo cosi stát.

Kniha Naději se dá naučit psychologa Dana Tomasula nabízí sedm způsobů, jak v sobě znovu vzbudit naději.

Teď jsme seděli půl metru od sebe, každý na své base. Do nosu mě uhodil pronikavý dusivý zápach. Nasládlý, skoro hnilobný, jako když na smetiště pálí slunce. Pokusil jsem se potlačit čichové vjemy a dýchat ústy. Hansovi visel z kníru hlen, nudle, které si neutřel, a mísil se se zbytky jídla a slinami. Přerostlý knír mu při jídle lezl do úst. Jednotlivé dlouhé vousy byly mokré a obalené hlenem. Hans zvedl noviny a odplivl si do nich. Plival do časopisů, ubrousků, loterijních kuponů, krabiček od pastilek a kelímků z večerky. Tohle všechno ukládal do igelitových tašek, které s sebou neustále vláčel. Spousta lidí se mu vyhýbala, považovali ho za nebezpečného, psychicky labilního. Vypadal děsivě, když si to bosý šinul kolem, měl dlouhé nečesané tmavé vlasy a vousy a šortky roztržené na zadku. Sám se rozhodl nestýkat se s lidmi, v žádném ohledu nebyl stádní zvíře. Ani predátor.

Jedli jsme. Krajíce chleba s hnědým sýrem. Najednou si Hans zajel rukou do šortek a důkladně se podrbal v zadku a rozkroku. Stejnou rukou pak zašátral v igelitce, kde měl všechny ty své kelímky s plivanci, a vytáhl velkou nebalenou mléčnou čokoládu. Škubl jsem sebou. Odlomil řádný kusanec a nabídl mi. Ve svém takzvaně běžném životě bych okamžitě odmítl, jenže ten jsem teď nežil. Šlo o něco důležitějšího než o čistotnost. Přijal jsem čokoládu a zakousl se do ní. Hans mi nabídl další, ale už jsem si nevzal. Chutnala odporně. Když jsem si olízal zuby, zapálil jsem si.

Posunul jsem si basu o kousek dál. Na rozdíl od mnoha jiných lidí ve stejné životní situaci Hans nefetoval. I cigaretám se vyhýbal. Tu a tam si dopřál pár piv, ale jen pár, jinak by nebyl ve formě. A jestli se Hans o něco snažil, pak být ve formě natolik, aby mohl přespávat venku.

Míjela nás rodina s dětmi. Dcerka se na nás zadívala.

„Mami! Co jsou zač? Ten pán má bolavou nohu, mami. Mami, tak koukej! Musí do nemocnice.“

Vyměnili jsme si s Hansem pohledy. Ano, co jsme byli zač?

Polkl jsem. Stáhl se mi žaludek.

„Často jsem si říkal, Hansi, čím to, že nespíš uvnitř? Vždyť přece můžeš, jen kdybys chtěl. Proč raději přespáváš ve dvaceti pod nulou venku?“

Upřel na mě své jasné oči. Přisunul své mohutné tělo blíž, sklonil hlavu a promluvil tišeji než obvykle. Kolem projela tramvaj. Zašeptal mi do ucha:

„Víš, kdybych se nastěhoval do nějakého bytu, vypuklo by ve světě víc válek. A nejen to, přišlo by zemětřesení a záplavy. Jednou jsem to udělal, na jednu noc jsem se uchýlil pod střechu. Den poté jsem slyšel v rádiu, že vypukla válka. Proto je lepší, když budu přespávat venku, pro svět je to tak lepší.“

Autor Ole Martin Holte je bývalý františkán, teolog, sociální pracovník a gestalt terapeut. V současné době žije v Africe.

Z očí mu čišela nesmírná vážnost.

„Rozumím ti,“ přisvědčil jsem. „Je to ale pořádná zodpovědnost! Jsi si jistý, že se to stalo, protože ses uchýlil dovnitř?“

„Jasně! Stačilo si pustit rádio nebo přečíst noviny. Už nikdy se do žádného domu nenastěhuju. Nedokážu žít s představou, že tolik lidí zhebne jen kvůli mně.“

„Chápu. To je skvělé, že ti to leží na srdci. Pomáháš planetě tím, že chodíš bos. A co láska, Hansi? Nechybí ti ženská? Někdo, s kým bys mohl sdílet život?“

Vážný výraz se vytratil.

„Jo, láska, Ole Martine, láska. Ta se nedá jen tak chytit za pačesy. A ženské, jo. Ty se nedají jen tak snadno ulovit. Ale jestli mi chybí? Možná jo, nevím, asi jo, ale mám přece Evu ve Spasiteli. Měl bych ji na něco pozvat!“

„Tu sociální pracovnici?“

„Jo, je to milá a vážně citlivá ženská. Myslíš, Ole Martine, že by si se mnou někam vyrazila, kdybych ji pozval? Myslíš, že jo?“

„Nevím, Hansi. Chceš to zkusit?“

„Rád bych, ale však víš, jaký jsem pobuda, ženský přece nechodí na rande s pobudy, co?“

„Sice nejsi zrovna vzorný kravaťák, ale osobní kouzlo ti neschází. Řekl bych, že spoustě ženských by ses líbil.“

„Myslíš, že bych se ženským líbil, protože jsem okouzlující pobuda?

Já ti nevím.“

Vstal, sbalil jídlo i kelímek, do kterého si odplivl.

„Víš, že jsem jednou přimrzl k zemi?“

„Děláš si srandu?“

„Ne, mluvím čistou pravdu. Byla zima a já čekal na autobus evangelickýho centra, tak dlouho jsem se nehnul z místa, až jsem ve chvíli, kdy autobus přijel, nedokázal odlepit nohy od země, přimrzly mi k ní.“

Knihu Bůh na ulici zakoupíte na našem e-shopu a také jako e-knihu.